Dušan Polanský
Za posledních přibližně třicet let nastal výrazný technologický pokrok snad ve všech průmyslových odvětvích. Ovšem ne každý pokrok vnímáme tak přímo, jako je tomu u digitálních technologií. Je to dáno hlavně tím, že je využíváme bezprostředně sami a často, někteří dokonce málem stále.
Největším výdobytkem digitálních technologií je bezesporu mobil. Splnil se tisíciletý sen lidstva o jednoduché a spolehlivé vzájemné komunikaci nejen na Zemi, ale i v prostoru nad ní. S digitálními technologiemi se potkáváme málem všude. Výpočetní prostředky využíváme v práci, ve volném čase, při řízení automobilů, v domácnosti. Přes počítače vyhledáváme a získáváme informace, které nám slouží či pomáhají v práci, při vyřizování soukromých záležitostí či naplnění jiných zájmů. Komunikujeme s okolím, provádíme platby, hrajeme hry, lékaři nám na složitých přístrojích ukazují živý digitální obraz orgánů našeho těla atd.
Mnozí mladí již ani neví, co je to kinofilm. Digitální fotografie zcela ovládla svět fotografie, tedy až na málo milovníků klasické fotografie, k nimž rovněž patřím. Svět digitální grafiky je něčím, co jsme si my starší kdysi ani neuměli představit. Ale nejen my, ale ani spisovatelé sci-fi. Ti dokonce ani ten dnes tak běžný mobil, proto spíš řádili a řádí ve vícerozměrných vesmírných prostorech, červích dírách a podobných nesmyslech.
Nástup digitálních technologií je triumfální. Ač jsem ročník 52, mohu bez přehánění prohlásit, že jsem zažil i středověk informatiky, na pravěk jsem přece jenom mladý. Při studiu oboru elektronické počítače na VUT v Brně jsem program v jazyce Pascal děroval do děrných štítků, učil jsem se o minipočítačích (zabraly jednu menší klimatizovanou místnost), o velikých sálových počítačích (zabraly pro změnu velikou klimatizovanou místnost) a velikých periferních zařízeních, k nimž patřily např. páskové či diskové jednotky, těm diskovým jsme říkali pračky. Poznal jsem na vlastní kůži, co to znamená nemít po ruce telefon, když manželka měla těžký úraz a žila s dvěma malými dětmi v Brně zcela sama a já sloužil jako voják z povolání v Pardubicích. Přiznám se, že bych se již nechtěl do těchto dob vrátit, nemyslím jenom technologicky, ale i po stránce společenských poměrů. Jsem rovněž hluboce přesvědčen, že v křesťanském světě technologický pokrok dokázal pro blaho lidí udělat mnohokrát více než všichni politici od počátků dějin.
Je nám ale všem jasné, že sebevětší technologický pokrok nemůže automaticky zajistit spokojený život a blahobyt lidí na Zemi, nemluvě již o štěstí, zdraví a spokojenosti každého z nás. Nebude tomu tak ani v budoucnu. Kdyby to i pokrok hypoteticky dokázal – tedy podle jeho představ – život lidí by ztratil hlubší smysl. Takový ráj na Zemi by byl ve skutečnosti peklem. Život bez starostí, trápení, výčitek svědomí, občas i fyzického utrpení, tápání, omylů, hledání pravdy o sobě a smyslu vlastního života by se tak trochu podobal žití ve velikém krásném prostorném domě s moderním vybavením s neomezeným přísunem všeho, na co si jenom vzpomeneme, ale bez kontaktu s lidmi, přírodou, problémy společnosti. Takový život by asi byl pro většinu nás nudou, připadali bychom si jako dobře živení čuníci od kterých nikdo nic jiného nechce, jenom aby přibírali na váze. Většina z nás by se raději vzdala luxusu a chtěla žít prostý lidský život se všemi jeho plusy i mínusy.
Pochopitelně i technologicky pokrok má své stinné stránky, jinak to ani být nemůže, vždyť i obyčejná mince má líc a rub. Jeho stinné stránky mají více podob, zmíním jenom některé.
Je to především problém aktivního zvládnutí a používání moderních technologií těmi dříve narozenými. Pro ně je tahle stránka pokroku určitě nezanedbatelná. V celých dějinách lidstva nenastal tak prudký technologický skok jako na přelomu minulého a současného století. Mladá generace, ač bez větších životních zkušeností, najednou měla velikého fóra před starší generací hlavně v znalostech a využívánídigitálních technologií. Najednou zde vyvstala a trvá nevídaně vysoká poptávka po vysoce inteligentních lidech, kteří měli a mají šanci zvládnout informační technologie do té míry, aby tyto technologie nejen aktivně využívali, ale zvládli vytvářet i zcela nové aplikace. Tvůrčích odborníků se celosvětově na trhu práce nedostává právě kvůli vysokým požadavkům na IQ a talentovým předpokladům. Na druhé straně vzniká obrovský přebytek méně kvalifikačně, inteligenčně a talentově zdatné pracovní síly. Rozpor je zřejmý, na jedné straně armády nezaměstnaných a na straně druhé desetitisíce volných míst s vysokými nároky na kvalifikaci a znalost jazyků. To tu ještě nikdy nebylo.
Stinnou stránkou technologického pokroku jsou i nevídané možnosti pro páchání zcela nových trestných činů. Dokladem toho jsou např. bankovní podvody, rafinované způsoby vydírání, vyhrožování, průniky do soukromých digitálních zařízení, úmyslné mazání uložených dat, programů atd. Nebezpečnou stránkou jsou i možnosti, či už oficiálního nebo neoficiálního, získávání informací o lidech, jejich majetkových poměrech, fízlování v jejich soukromí. No a pokud jde o staré osvědčené lumpárny, již jenom tím, že je zde k dispozici velice pružná komunikace při přípravě či provádění této činnosti, mají to lumpové o něco jednodušší. Je pravda, že na druhé straně se zdokonalují i vyšetřovací metody, ale zločin má vždy navrch a dokáže z moderních technologií obvykle vytěžit toho více než vyšetřovací orgány a soukromí detektivové.
Další negativní stránkou je podivná víra, že svět se s nástupem nových technologií zcela změnil, že již vše bude jiné než včera. Mnohé je, ale mnohé jiné není a nikdy nebude. Co jistě jiné není, jsou běžné existenční starosti a problémy lidí a vůbec problémy úzce spojené s životem jako takovým. Těch nám neubylo, možná mnohým i přibyly. Z podivné víry pramení i podivné nápady. Snad malý příklad. Vzpomínám si, jak se v první polovině 90. let nesmyslně likvidovaly učňovské školy. Něco jsem k tomu na svých webových stránkách v začátcích Internetu napsal, ale byl jsem označen čtenáři za zabedněnce. V té době u pravicových „odborníků“ vládla představa, že absolventi gymnázií – ty v té době vznikaly jako houby po dešti – , kteří nepůjdou studovat dál na vysoké školy, pružně zaplní chybějící segment řemeslníků. Rozebírat šířeji tenhle nesmysl by bylo podceněním čtenářovy inteligence. Dnes na trhu práce jenom v ČR chybí minimálně přes 100 000 řemeslníků. Jejich kvalita a množství výrazně limituje ekonomický růst. Nemluvě o nedostatku techniků a programátorů. V jiných státech tomu není jinak. Lidé chtějí mít pohodlné zaměstnání bez faktické odpovědnosti. Roli tu často hraje i psychologický faktor, člověk živící se fyzickou prací, třebaže je to velice šikovný řemeslník, je pro mnohé něčím méně ceněným než typický kravaťák či pracovník bimbající nožkami u notebooku. Problém vzniká, když přestane fungovat záchod, zatíká střecha či je potřeba opravit to či ono, to pak povýšenost musí jít stranou. Ale také ne vždy. Zeť mi kdysi vyprávěl, že po skončení vojenské základní služby pracoval jako řemeslník u soukromé firmy a že jednou cosi s kolegou u jedné dámy celý den montovali, ale ta jim za celý den nenabídla ani sklenici vody. Holt mnozí si v porevolučních dobách mysleli, že svět se zcela změnil, že slušnost je projev slabosti, že inteligent je více než řemeslník, že dělník je otrapa, že vzdělané ženy již nemusí ani rodit děti, vždyť jenom zdržují od práce a naplnění představ o skvělé profesní kariéře. Dnes tyhle vzpomínky spíš vyvolávají na našich tvářích trochu hořké úsměvy, ale tak tomu ještě nedávno bylo. Mnozí lidé ztratili soudnost, uvěřili něčemu, co je proti logice celého vývoje lidstva. Ovšem nechci věci dramatizovat, chápu, že každé porevoluční období je vždy dost euforické a atypické a bylo by neférové činit z toho závěry i do budoucnosti. Jenom možná škoda, že někteří uvěřili různým nesmyslům až příliš a brali svobodu především jako něco, co vytváří ideální prostor pro páchání lumpáren. U některých z nich to pak vedlo k smutným, ale přitom zcela zbytečným koncům.
Nemilosrdný rozpor vládne i v dopadech technologického pokroku na společenskou, ekonomickou a politickou oblast života. Mnohé se díky technologiím již změnilo či nás nutí mnohé kolem nás změnit. Ovšem jsou hodnoty, které když zcela zavrhneme nebo z důvodu našeho pohodlí je nebudeme ctít, je s námi amen. Proč?
I proto, že se změnila celosvětově informovanost. I v největších dírách světa často nevzdělaní a průměrně inteligentní lidé mají k dispozici moderní digitální techniku. Nejenže ví, co se ve světě děje, ale jsou přes média snáze manipulovatelní. Vydávají se na pochod do křesťanských zemí, aby si i přes svoji nenávist ke křesťanství užívali „výhod“ konzumní společnosti. Křesťanská Evropa nejenže neumí na tenhle nový fenomén pružně a aktivně reagovat, ale dokonce jej ani neumí jasně pojmenovat. Vydává jej za něco, co se „nějak“ vyřeší. Stačí prý přijmout určitá ne moc razantní a finanční opatření a časem bude vše zase v pořádku. Nebude, jednoduše proto, že nic není bez boje. Připravenost a odhodlání bojovat za věc křesťanství nelze ničím nahradit, tedy ani technologickým pokrokem.
I proto, že svět je více propojen, nejen komunikačně, ale i dopravně, finančně, obchodně a průmyslovou výrobou. Svět je jaksi menší, snáze časově uchopitelným. Kapitál se stal nadnárodním. Sníme o národních státech, vlastní měně, vlastních hodnotách, svobodné společnosti, kde křesťanství je už jenom historickou frází. Přitom nechceme vidět jevy, které působí proti těmto našim představám. Chtěli bychom zachovat ze starého světa jenom to, co se nám hodí do krámu, co se nehodí, chceme zahodit. Nechceme si přiznat, že jediná jistota, kterou dnes máme, je křesťanství. Pokud jej nedokážeme nejen ubránit, ale i šířit, tak neobstojíme. Sníme o pohodlném sekularizovaném světě plném myšlenkových svobod a přitom se nám do křesťanského prostoru valí miliony fanatických muslimů odhodlaných na křesťanském světě parazitovat s dlouhodobým cílem zničení křesťanského světa.
I proto, že tím jak se nám nové technologie mění před očima, to nám jaksi automaticky vnucuje myšlenku, že když se mění technologie, že musíme neustále měnit i podmínky života lidí. A proto s nadšením reformujeme. Každá vláda navrhuje nové reformy, každý ministr chce něco reformovat. Ne evoluční vývoj, ale neustále reformy, toť náš cíl. Reforma již nemá cíl, ale ona samotná se stává cílem. Ještě štěstí, že opravdový život na reformy kašle, ale co se chudák natrápí, aby prosadil svou neodvolatelnou logiku.
I proto, že svět informačních technologií vytvořil podmínky pro silnou podporu tzv. procesního řízení. Vše se algoritmizuje. Znáte to, chcete něco na úřadě, sdělí vám, předložte to, to a to. Snažíte se jim vysvětlit, že tohle proto a proto nemůžete předložit. Nezájem, já to do počítače musím zadat, jinak to neprojde. Tím chci jenom naznačit, že svět se nám více a více formalizuje, zákonitě se tím stávají formálnější i mezilidské vztahy. Prostě i zde platí ono známé a osvědčené: Všeho s mírou! Nenechme se slepě řídit fanatickými propagátory a šířiteli nových technologii, jsme přece stále živé a myslící bytosti a ne pouze konzumující čuníci.
Nelze se pyšnit novými moderními technologiemi a přitom vyklízet křesťanské pozice. Z Kosova dokonce Západ nakonec pomáhal muslimům křesťany vyhnat. Dnes zcela správně přijímáme křesťany z oblastí, kde jsou doslova vyvražďováni. Ovšem takhle nelze trvale postupovat. Když budeme, je s námi AMEN. Křesťanský pozemský svět bude menší a menší, až nakonec bude tak malý a slabý, že bude stačit do něj jenom drcnout a přestane být. Ale nejen proto, abychom pádu zabránili, ale především proto, že naší povinností je křesťanství šířit, naším heslem musí být: V levé ruce u srdce Bible a v pravé meč. Meč máme kvalitní, moderní technologie, jenom jaksi levá ruka zatím neposlouchá a srdce nechce tlouci pro správnou věc. Škoda.
V Brně 10. března 2016.