Dušan Polanský
Přiznám se, že za svého života jsem nepotkal opravdového levičáka ani pravičáka. Možná je to smůla, možná je to čistě technický problém, spočívající v tom, že nikdo neví, co se má rozumět pod přívlastkem opravdový. Pojmy levičák a pravičák jsou definovány velmi přibližně, takže často vedené zuřivé diskuze jsou často o něčem, co nemá přesně definovaný obsah. Pravičák s oblibou vykresluje levičáka jako nefachčenka, který čeká jenom na podporu od státu a jenž mu závidí jeho lepší hmotné zabezpečení. Levičák zase často vykresluje pravičáka jako někoho, kdo je dobře hmotně zabezpečen ani ne tak vždy svoji zásluhou, jako obvykle zásluhou předků, po nichž bohatství zdědil, nebo nějakým podfukem. No a pokud se jedná o občany, co jsou na tom hůře, jsou pravičákovi na háku, a dokonce by je chtěl oškubat i o to málo, co jim ještě zbylo. Pochopitelně oba pohledy jsou dost zjednodušující.
U politických špiček je naprosto nemožné rozeznat levičáka a pravičáka. Ten i ten žije v blahobytu, sice rétorika obou stran je dost rozdílná, ale popravdě, kdo by jí věřil. Já osobně ne.
Nejhůře se rozhoduje o svém zařazení střední třída. K ní patří ti, kteří produkují značnou část hodnot, jsou pracovití, touží po slušném hmotném zajištění, vzorně vychovávají své děti a snaží se jim zabezpečit jistou budoucnost. Je to vrstva, kde je nejvíce inteligence, tvořivých pracovníků, profesních odborníků a umělců. Svou povahou, pracovitostí inklinuje přirozeně k pravičáctví. Problém je ale v tom, že když se stát octne v ekonomických potížích, sáhne neomylně právě na střední třídu. Z pohledu politiků je to logické, tam je z čeho brát. Ti dole toho moc nemají, ti nahoře si zase své bohatství vzít nenechají, mají je zákony dobře ochráněné, viz např. stropy sociálního a zdravotního pojištění, takže když jde miliardář na středně drahou operaci, všichni mu na ni solidárně přispíváme. Tímto se obětní beránek, střední třída, propadá níž a níž, a část této třídy, či chce nebo nechce, se v důsledku změny svého ekonomického postavení začíná klonit k levici.
Když se podíváme na náš problém z pohledu střídání režimů, to již ztratíme jakékoliv rozumné měřítko, jednou jsou stejní občané levičáci, po změně režimu zase pravičáci, nebo naopak. Jejich zdůvodnění je vždy pragmatické, nikdy to není srdeční záležitost, za srdíčko se jaksi většina z nás stydí. Nemluvě o tom, že často se jedná jenom o pragmatickou pózu, která jedinci má zajistit konformní postavení v novém režimu. Příkladů z historie máme nemálo. Za totalitních režimů ztrácíte zcela přehled, protože až příliš občanů je v jedné partaji, stejně mluví, a jak chcete poznat, zda je členem opravdovým, přesvědčeným z donucení nebo jenom jako, aby požíval hlavně ekonomických výhod.
Za válek je situace ještě více nepřehledná, vezměte si takového donašeče, kam jej chcete zařadit? Donašeč obvykle chce připravit blízkého spoluobčana o veškerý majetek a poslat jej na šibenici, ke zdi nebo do plynové komory. Asi většina z nás řekne, že je to hajzl. No jo, ale čím je z pohledu politického? Asi se ale shodneme, že donašečem může být levičák i pravičák.
V těchto úvahách bychom mohli pokračovat do nekonečna a hravě bychom nacházeli argumenty pro levicový i pravicový pohled na svět.
Hodně z nás asi dospěje k závěru, že přece jen nejvíce determinujícím faktorem, který lidi relativně spolehlivě zařazuje do různých politických šuflíků je velikost majetku, i když nelze ani tenhle pohled absolutizovat. I Adam Smith, klasik kapitalismu, si byl toho dobře vědom, proto navrhoval zrušit institut dědictví majetku, aby tím zajistil, tak ním samým vehementně hlásanou rovnost šancí pro všechny občany. Ale uznejte, že tohle je blbost, jak to chcete prakticky zrealizovat? To by bylo úředníků, složitých zákonů, rafinovaných úkrytů a převodů majetku na blízké. Raději se vykašleme na moralistickou frázi o rovnosti šancí, nechme občany protloukat se životem tak, jak to nejlépe umí. Nakonec každý dělá beztak jenom to, na co má. Či už inteligenčně nebo ekonomicky.
Marná sláva, o tom, kam patříme, nerozhodujeme ani tak my, ale spíš naše ekonomické postavení a poměry, v nichž jsme vyrůstali a v nichž teď žijeme. Koneckonců z tohoto postavení se obvykle odvozuje i naše praktické konání a formují se ideologické názory. Pokud s tímto pasivním generováním vaší role v společnosti na základě vašeho společenského postavení nesouhlasíte, je to jenom dobře. Jste pak jeden z těch, kteří se neřídí příslovím: Kam vítr, tam plášť nebo dle velikosti svého majetku volím politickou stranu. Má to jednu jedinou nevýhodu, pokud většina nosí červené trenýrky, schytáte to za rozumné pravicové názory; pokud většina nosí modré, schytáte to za rozumné levicové názory. Takže budete vždy na tom zle. Ale z toho si nic nedělejte, i Ježíš se musel dát ukřižovat, aby mu lidé uvěřili, že to myslí opravdu se svým učením vážně, jinak by ho považovali jenom za jednoho z mnoha těch, co si mysleli, že jsou vyvolení, a přitom takoví nebyli.
V Brně kolem Nového roku 2011