Dušan Polanský
Posedlost člověka něčím, není až tak řídký jev, jak by si někdo mohl domnívat. Nakonec každý z nás buď někoho něčím posedlým poznal, nebo dokonce byl nebo je sám něčím posedlý.
Dvě nejčastější posedlosti jsou pravděpodobně posedlost majetkem a posedlost sexem. Leč tvrdit, že jsou automaticky odsouzeníhodné, je podle mne někdy dost problematické, už jenom proto, že vždy jde o míru posedlosti. Rozumná míra posedlosti může mít blahodárný účinek, kdežto nerozumná má obvykle účinek opačný. Ovšem předchozí věty jsou trochu nelogické, protože o posedlosti mluvíme právě tehdy, když je překročena ona rozumná míra. Někdo namítne, že i ta může být různá v závislosti na konkrétním člověku, což je pravda pravdoucí, ale domluvme se, že míra posedlosti je naplněna, když posedlý člověk znepříjemnňuje život minimálně jednomu slušnému člověku ze svého okolí.
Posedlost majetkem je typickou ukázkou posedlosti, kdy míra posedlosti většinou nezná hranic. Takto posedlý člověk si po celý život namlouvá, že majetku má stále málo, a proto hamoní stále víc a víc. Obecně akumulace majetku je z pohledu makroekonomického velmi užitečná, bez akumulace by nebylo investování a bez toho není práce pro lidi. Sympaticky škodoradostné na téhle posedlosti je, že když držgrešle nahromadí legálně majetek, což není hřích a ani zákon to nezakazuje, obvykle po jeho smrti někomu připadne, a ten s ním obvykle hezky zatočí, protože je jenom malá pravděpodobnost, že dědicové budou stejné držgrešle jako on. Jestliže při hromadění akumulátor používá nebo používal nelegální postupy, hrozí mu, že kápne na neúplatného policistu nebo žalobce anebo soudce a skončí v lochu, a tam si obvykle člověk moc svého majetku neužije. Možná, že si jej užije ten, na koho stihne svůj majetek před zatčením přepsat, což ale tihle lidé obvykle dělají jenom s těžkým srdcem.
Pokud je člověk posedlý sexem, vcelku se nic neděje do doby, než erotoman nebo nymfomanka začnou sex někomu vnucovat násilím, což určitě časem nastane. Pokud se tak již stalo a obtěžovaná strana je práskne, jedná se o znásilnění a může se stát, že erotoman nebo nymfomanka půjdou do lochu. Pokud se ani v lochu neudrží, což je dost pravděpodobné, a budou chtít sexovat za každou cenu i tam bez ohledu na to, zda se to někomu líbí nebo nelíbí, mohou mít smůlu v tom, že narazí na někoho, komu se stejnopohlavní hrátky nelíbí a navíc mu na životě až tak nezáleží, což ve věznicích není jev až tak řídký. To si pak pište, že dotyčný nebo dotyčná skončí, když ne definitivně, tak alespoň zle. Navíc sexem posedlý lidé mají tendenci objekt své posedlosti (obvykle žena) považovat za svůj osobní majetek, a že tudíž jim dotyčná musí dát, kdykoliv si umanou, bez ohledu na to, zda chce nebo nechce, což je trestněprávní jednání.
Jsou i méně nebezpečné posedlosti, tedy alespoň na první pohled. Z počátku nevinně vypadávající posedlost, jež časem vygraduje do absurdnosti, může posedlému pěkně zkomplikovat život. Kupříkladu taková anorexie, což není nic jiného než posedlost štíhlým tělem. Obvykle vše začíná zdánlivě nevinným hubnutím, jenomže anorektička se vidí v zrcadle dvakrát silnější než ve skutečnosti je, a proto chce pokračovat v chudnutí za každou cenu. Vidíme, že zde došlo k překročení rozumné míry posedlosti. Nejhorší je, že anorektička, pokud se chce zalíbit konkrétnímu mužovi, a ten by o ni za normální postavy měl dokonce veliký zájem, ale protože je kost a kůže, tak nemá, si důvod jeho nezájmu vysvětluje po svém. Jsem stále ještě moc tlustá, musím ještě shodit! A na zdravotní a psychickou katastrofu je zaděláno. Když už jsme zmínili anorexii, občas se můžeme potkat i s dalším extrémem, vášnivým trénováním těla, viz např. kulturismus. Bohužel tahle záliba nese s sebou i změnu stravovacích návyků kvůli dosažení nárůstu svalové hmoty, tedy kulturista nebo kulturistka aplikuje na svůj organismus něco, co je z pohledu těla dost atypické. Kladem téhle posedlosti je, že jsou spokojeni výrobci různých výživových preparátů a tvarohu.
Svým způsobem i usilování o osobní štěstí za každou cenu, někdy se obrazně říká i přes mrtvoly, je také posedlost. Takoví lidé nejednou za sebou zanechávají morální spoušť a nechtějí si uvědomit, že když se jeden směje, obvykle někdo druhý pláče, jelikož celospolečenská rovnováha musí být zachována. Ve vyšším věku poohlédnutí za takto prožitým životem nemusí být příliš hezké. Ale nemoralizujme a buďme objektivní: tyhle typy lidí si z neštěstí druhých až takovou hlavu nedělají, nakonec i proto usilují o osobní štěstí za každou cenu.
Známou grupou posedlých lidí jsou sběratelé, tedy ne všichni, ale ti, kteří zcela propadnou své na první pohled ušlechtilé zálibě. Poznáte je obvykle podle toho, že když v cizí sbírce uvidí něco, co oni ve své sbírce nemají a moc to chtějí, začne jim přeskakovat hlas, začnou se potit a někdy se jim začnou klepat i ruce, prostě jsou jak omámeni. Taková míra posedlosti může mít nepříjemné ekonomické důsledky pro lidi z jejich blízkého okolí, protože takoví sběratelé jsou schopni utratit i peníze, které jsou potřebné pro zajištění běžného chodu rodiny. Přílišná posedlost sběratelstvím může mít i morální důsledky pro sběratele samotného. Kupříkladu pokud materiál, po němž moc touží, není schopen do své sbírky doplnit legální cestou, může se ho pokusit získat všelijak, což může skončit zle nedobře.
Jsou ale i zdánlivě vyloženě nevinné posedlosti, kupříkladu takovou je posedlost pořádkem. Moc asi nevadí, pokud dotyčný žije sám a nikoho s tím neotravuje, ovšem horší je, když sám nežije, nemluvě o situaci, kdy je hlavou rodiny. Mám známého – již dlouhé roky jsem se s ním neviděl, takže věřím, že ještě žije, proto píšu přítomný čas –, jinak výborný chlap, jenom v době, kdy jsem se s ním potkával, to přeháněl s pořádkem. Jednou mě pozval do svého bytu, vše vyluxované, naleštěné, nablýskané, ve skříních veškerý textil, který se skládá, uložen málem jako na vojně, v komíncích. Tedy vše až na jednu výjimku. Ve vstupní hale na koberci těsně u vstupních dveří ležel kousek bílé nitě, co já vím, mohl mít sedm, osm centimetrů. Známý jej opatrně zvednul, jako kdyby to bylo něco infikovaného, upřeně nit málem analyticky zkoumal, a po chvilce hlubokého přemýšlení kroutě hlavou pronesl něco takového: Dušane, to je strašné, vidíš to sám ... vysvětli mi, jak XYZ může dopustit, že po jejím odchodě z bytu je zde takový nepořádek. XYZ byla jeho tehdejší přítelkyně. Jak jsem se později dozvěděl, časem mu dala vale. Divit jsem se jí nedivil.
Pochopitelně nová doba přinesla i posedlosti, které dříve lidé neznali, kupříkladu je to posedlost zdravím životním stylem, přitom to, co je zdravé, mají lidé odchytané především z ohlupujících komerčních informací, ne z vlastní životní zkušenosti a hlavy. Žití s mobilem připojeným na internet málem ve dne v noci a hlavně všude, je další typ současné a dokonce moderní posedlosti. Lidi si často nedokážou už ani v klidu chvíli popovídat, jelikož se jeden druhému průběžně omlouvají, že jim zvoní mobil, a že to musí neodkladně vyřídit. Pak jsou z toho i různé trapnosti, kupříkladu dívka má rande s klukem, a zvedne mobil, když jí volá jiný kluk. Pochopitelně to stejné platí pro kluky, jenomže přece jen větší pravděpodobnost je, že se to stane holce, jelikož tržní cena mladých a hezkých holek je vysoká. U dam v pokročilém věku to obvykle nehrozí, u těch kvůli tržní rovnováze je naopak cena malá, tedy pokud vůbec nějaká je. Pochopitelně výjimkou jsou dámy dobře majetkově zajištěné.
Nebezpečnou je posedlost náboženskou vírou. Takto posedlý člověk je lehce ovladatelný, takže se nelze ani moc divit, že tahle posedlost někdy vygraduje u některých náboženství až v náboženský fanatismus. Důsledky náboženského fanatismu, např. náboženského terorismu, jsou všeobecně známé. Taková posedlost není jenom odsouzeníhodná, ale dokonce má zločinný charakter. Ovšem někdy i mírnější míra náboženského fanatismu může být nebezpečná, hlavně psychologiky. Píšu o tom proto, že v raném mládí jsme si této posedlosti užily jako děti ze strany mámy. Je pravda, že nakonec to dopadlo jakžtakž, protože jakmile jsme dorostli, dva z nás šli po svém, a dva bratři, kteří zůstali žít s rodiči, jednoduše poslali jednoho dne mámu hrubě do háje. Ovšem mohlo to dopadnout i jinak, někdo z nás se mohl tímto druhem fanatismu nakazit a šířit ho dál na svých dětech. Právě otravné šíření víry fanatikem je velice nepříjemné hlavně pro jeho nejbližší okolí. Když se o to pokouší na zcela neznámé osobě, obvykle je poslán někam.
Velice rafinovanou posedlostí je i přílišná zamilovanost do partnera. Statistiky nemilosrdně vypovídají, že právě páry, kde jeden z partnerů se příliš vzhlíží v tom druhém, končí zle nedobře, tedy rozvodem. Asi většina z nás nějaký ten příklad zná. Pokud je to cizí zkušenost, tak to ještě jde, dokonce někoho takový konec bližního i potěší. Pokud vlastní, tak je to již hořce smutné. Důležité je, neudělat podobnou chybu podruhé. Jenomže lidská povaha je pěkný prevít, ne a ne se z blbé zkušenosti poučit. Bohužel někdy tahle "zamilovanost" má i ekonomické pozadí, tedy že zamilovaná osoba je ekonomicky zcela závislá na svém partnerovi. O to těžší je pak odmilování.
Některé posedlosti jsou doslova katastrofické, kupříkladu takovou byla touha vybudovat Velkoněmeckou říši či celosvětovou komunistickou společnost. Tragické důsledky těchto šíleností pro desítky milionů především obyčejných lidí jistě není zde podrobně rozebírat. Podobně nechci rozebírat důsledky německé posedlosti antisemitismem za 2. světové války, jelikož jsou to opět skutečnosti známé. Ovšem i přesto, že jsou známé, antisemitismus zde stále je a agresivita jeho nositelů roste. Uvádím to hlavně proto, že si musíme uvědomit, že dějiny nás nemilosrdně učí, že dějiny neučí. Pokud věříme, že se již tyhle a podobné hrůzy nemohou opakovat, aniž by proto udělal alespoň něco málo každý z nás, tak je to také jistá forma docela nenápadné posedlosti, posedlosti pohodlím.
Velice složitou a komplikovanou posedlostí je posedlost pomstou. Můžeme se s ní setkat hlavně tam, kde se buď přímo postižený, nebo někdo, kdo byl postižen, ale se neumí bránit, kupříkladu dítě, starý nebo nemocný čověk nedočkal zaslouženého trestu pro pachatele, nemluvě o případu, že pachatel z lumpárny vyvázl zcela bez trestu. Nemá v tomto případě postižený nebo jeho ochránce právo pro naplnění onoho biblického: Oko za oko, zub za zub? Pochopitelně pouze za splnění jedné důležité podmínky: musí mít naprostou jistotu, že dotyčný zlo spáchal, spáchal ho zcela vědomě a vůbec spáchaného zla nelituje. Nebylo by porušením zmíněného biblického zákona a projevem zbabělosti se v tomto případě nepomstit? Je také zřejmé, že míra pomsty by nikdy neměla převýšit míru prvotně spáchaného zla, jelikož pak hrozí, že bude roztočen kolotoč násilí z jedné i druhé strany. Určitě někdo namítne, že naše zákony osobní pomstu nedovolují. Jistě, pravda, jenom pak nechápu, proč se promítají filmy či vydávají knihy, v nichž osobní pomsta je hlavním námětem. Proč tyhle díla nejsou staženy z ditribuce?
Základní ponaučení z našeho krátkého povídání o zaslepení z některých posedlosti (v reálu je jich ještě habaděj) by mohlo znít: všeho moc škodí neboli všeho s mírou. Ovšem tohle pravidlo bychom měli aplikovat také s mírou, protože bez umíněné cílevědomosti a rozumné míry posedlosti nelze se dopracovat k žádnému smysluplnému výsledku. Žít celý život jenom mírně, bez jakékoliv vášně je cestou do pekla jednotvárnosti a netvořivého pohodlí.
V Brně 23. května 2018.