Dušan Polanský
Život je praktický, proto se má žít a ne snít. Koneckonců na výběr nemáme, k žití jsme, či chceme nebo nechceme, odsouzeni. Z klece praktického žití není úniku, je to úděl nás všech. Určitou výjimkou jsou lidé duševně nemocní a někdy i dobře hmotně zajištění jedinci, kteří své bohatství – v drtivé většině získané pasivně či jinou štěstěnou osudu – jenom spotřebovávají, planě filozofují, namlouvají si, že svět je nechápe a sní fantasmagorické sny o naplnění svých mlhavých představ o štěstí s pohádkovým partnerem, který je ve všem pochopí a bude jim přímo železobetonovou opěrou. Ale zase nad odsouzeností k žití jenom nelamentujme, nebylo by to férové, žití je někdy i velmi příjemné.
Je přirozené, že v praktickém světě se nepraktickým lidem, k nimž také patřím, se nežije někdy lehce. Dobře to již vše tušil skotský filozof, empirik, David Hume (1711-1776), když napsal, že lidská fantazie je od přírody velmi živá, kochá se vším vzdáleným a mimořádným, a proletí bez kontroly nejvzdálenější prostory prostoru a času, aby se vyhnula předmětům důvěrně známým. David Hume nás vyzývá, abychom své myšlení soustředili na takové předměty, které patří denní praxi a zkušenosti. Určitě má kus pravdy. Bezesporu výchova k praktičnosti, praktickému osvojení znalostí, jejich proměna v zažité dovednosti je posláním nejen rodičů a učitelů při výchově dětí, ale i každého dospělého člověka při jeho sebezdokonalování se. Přes chválu praktičnosti, nabízí se otázka, zda se lze v našem praktickém žití zcela vyhnout teorii? Každý soudný člověk asi odpoví, že v běžném životě, v němž člověk neaspiruje na větší tvořivé výkony, bez větších problémů asi ano, ale intuitivně tuší, že to nepůjde tam, kde se chce člověk dopracovat k jedinečným, tvořivým výkonům. Tohle tvrzení je potvrzeno životní praxí lidstva a uvádět konkrétní příklady by působilo školometsky. Je dobře známo, že odborníci, kteří dovedou teorii tvořivým způsobem proměnit v praktické hmatatelné výsledky jsou nesmírně ceněni v praxi, a že takových odborníků je v každé době vždy požehnaně málo. Těch, co to jenom ožvaní a říkají, že není žádný problém, je zase požehnaně hodně.
Z osobní zkušenosti si dovolím tvrdit, že často i škola vychovává žáky, studenty k podivné praktičnosti, která nejednou vyústí do nepraktičnosti, která nemá nic společného s kvalitní teorií. Mé tvrzení vychází z toho, že řada učitelů se právě proto stala učiteli, že si netroufají na profesní praxi, kterou pak logicky ani do hloubky neznají, a škola pro ně představuje často jakousi únikovou cestu z nástrah praxe. Pak se sice utíkají k teorii, ale takové, která není v praxi využitelné. Je to i důsledek urputné snahy všech typů škol probrat značné kvantum látky na úkor hlubokého praktického pochopení a hlubokého osvojení si menšího množství probrané látky. Ale nechme školu školou, kritizovat umí každý, a zkusme se podívat na vazbu praxe s teorií z trochu netradičního úhlu pohledu. Z pohledu všeobecných teoretických principů a jejich dopadu na naše praktické žití, na pochopení světa jako takového a našeho místa v něm. Těmto otázkám se asi nevyhne žádná lidská bytost, i když na první pohled jsou to otázky příliš všeobecné, pro někoho někdy až metafyzické.
Uveďme si na rozcvičku několik příkladů teoretických úvah, víceméně známých, jež na první pohled mohou vyvolat dojem teorie pro teorii bez praktických dopadů na náš život. Pro první příklad sáhneme do učebnice fyziky pro základní školy a zopakujeme si princip setrvačnosti, který nám ústy Galilea říká, že každé těleso setrvává ve stavu klidu nebo rovnoměrného přímočarého pohybu, není-li vnějšími silami nuceno tento stav změnit. Musíme si uvědomit, že situace popisovaná v tomto principu se vymyká experimentální kontrole, protože v praxi vždy na těleso něco působí, např. odpor vzduchu, tření, gravitace atd. A přesto bez tohoto obecného teoretického principu (někdy mu říkáme první pohybový zákon dynamiky), který se nám nikdy nepodaří v praxi dokázat, proto princip, bychom nedokázali spočítat řadu praktických příkladů z dynamiky hmotného bodu, nebylo by speciální teorie relativity a dalších praktických aplikací fyziky právě pro praxi života. Další obecný princip, princip relativity nám říká, že všechny vztažné soustavy jsou rovnocenné pro popis fyzikálních jevů. A jeho málem bratr, princip ekvivalence je také formulován bez složitých matematických vzorečků a parádně obecně: gravitační a setrvačné síly mají stejnou fyzikální podstatu a platí pro ně stejné základní zákony. A opět bez těchto dvou obecných principů by Albert Einstein nevybudoval obecnou teorii relativity a teoretičtí fyzikové by se bez jeho teorie nemohli vyřádit např. na matematicky složité teorii černých děr a jednou bez ní nebude možné vybudovat další teorie, které budou mít velmi pravděpodobně dopad na naše praktické žití.
Ale honem pryč ze spárů fyziky, pro některé z nás tak nepopulární, k něčemu ještě více teoretickému, čistě duchovnímu, jako je např. apoštolské vyznání víry (závaznou variantu přijal Řím někdy mezi roky 800 až 1100). Určitě si většina křesťanů vzpomene alespoň matně na začátek vyznání: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny atd. Apoštolské vyznání víry bylo postupně formulováno od konce 2. století, až zhruba do 6. nebo 7. století, kdy získalo dnešní podobu. V této době, trvala minimálně 400 let, byla kvůli němu napsána řada teoretických pojednání, bylo vedeno hodně teoretických sporů. Mezi významnými teology se na jeho definitivní podobě postupně podíleli Apoštolští otcové, Justin Mučedník, Ireneus, Tertullian, Klemens Alexandrijský, Origenes, Cyprian, Eusebios, Athanasios, Kappadočtí otcové, Augustin, Cyril Alexandrijský a další. Zabývala se ním řada koncilů: Nikajský, Konstantinopolský, Efezský, Chalkedonský. Proč tolik úsilí, tvůrčí invence bylo věnováno tomuto kratinkému textu? Přesně pouhým 3 větám, přičemž třetí je navíc jednoslovná: Amen. Odpověď je také prostá: nebylo by křesťanství, křesťanské výchovy dětí, křesťanského myšlení, morálky a bez toho všeho křesťanského by určitě nebyla ani západní civilizace v té podobě, jak ji dnes známe, s jejími klady i zápory.
Možná jsem vás přesvědčil, abyste si někdy našli čas, v klidu usedli po nepříliš namáhavé praktické činnosti, jinak usnete, do pohodlného křesla, sáhli po nějakém zdánlivě teoretickém povídání, z oblasti, která vás alespoň trochu baví, a zkusili se při čtení zamyslet, zda opravdu je to jenom teorie bez praktických dopadů nejen na náš praktický život, ale i na naše místo v životě, naše myšlení a praktické jednání.
Napsáno v Brně kolem roku 2000, v únoru 2011 jenom dohlazeno.