Dušan Polanský
Lidé se poznávají, sbližují, někteří časem až intimně, mnozí z nich se posléze vydávají na společnou cestu životem jako manželé. Mnozí to až tak vážně neberou a jsou z nich jenom tzv. přátelé. Přátelé obvykle fungují jenom do té doby, než to jednoho z nich přestane bavit. A jelikož žijeme v době obměny partnerů, i manželských párů se časem více než polovina rozchází. Zdali to je nebo není správné, to nás teď nezajímá. Pro nás bude výchozí situací skutečnost, že se dva partneři rozešli. Dokonce budeme kvůli zjednodušení textu tak citově ignorantský, že nebudeme řešit dopady rozchodu na děti, tedy pokud děti v konkrétním vztahu vůbec figurují.
V drtivé většině jeden z partnerů v době rozchodu získává, druhý prohrává. Plyne to ze zákona zachování rovnováhy při konfliktech. Osobně tento zákon formuluji někdy takto: Když se jeden z účastníků konfliktu směje, druhý musí plakat. Je pravda, že u zanedbatelného procenta rozchodů je rozchod pro oba partnery výhodný, jsou to ale jenom výjimky, které potvrzují pravidlo. Důvody oboustranné výhodnosti zde nebudeme blíže rozebírat, protože v takovém konkrétním případě není co řešit.
Negativní dopady na budoucí život partnera, který rozchodem ztratil, bývají různé. Nejčastějším dopadem je dopad existenční, tedy ekonomický. Dalšími jsou např.: ztráta iluzí v důsledku silné citové vazby na partnera, obavy z reálného života v důsledku silné závislosti na praktičnosti a organizačních schopnostech druhého partnera, závislost na partnerovi kvůli nedobrému zdravotnímu stavu. V každém případě tyto a další dopady hrají významnou roli při zvládnutí či nezvládnutí rozchodu poraženým. Pokud negativní dopady jsou příliš silné, může to vést ze strany poraženého k neuváženým krokům s nepříjemnými důsledky na jeho další život.
Jelikož nemáme v úmyslu psát román ani psychologickou studii, spíš krátkou analytiku, naše výchozí modelová situace bude relativně jednoduchá. Jsem tím partnerem (je jedno, zda jsem muž nebo žena, třebaže vše kvůli stručnosti bude psáno v mužském rodě), který rozchodem významně ztratil, tedy jsem poraženým. Rozchod mne hluboce zasáhl a poškodil. Jsem z prohry zdrcen, myslím si, že život pro mne ztratil hlubší smysl, mám pocit, že jsem předčasně umřel. Jsem zaslepen z představy negativních dopadů na můj osobní život, mám pocit, že moje situace je neřešitelná. Jsem přesvědčen, že to není jenom dočasný stav, ale že rozchod trvale záporně ovlivní celý můj příští život, o němž si teď myslím, že bude již jenom utrpením.
Psycholog by nám za dané situace a za příslušný honorář asi poradil, že s prohrou se je potřeba co nejdříve vyrovnat, jelikož svět se kvůli nám nezblázní ani nerozbrečí a vůbec jej nějaký jeden nešťastný člověk nezajímá, možná že Pána Našeho, ale ten zase obvykle vyčkává, až si pomůžeme sami, čímž automaticky nám pomohl i On. A jistě by nám náš psycholog ještě zdůraznil, že čím se déle budeme trápit, tím nám bude déle trvat, než se jakž takž z rozchodu vzpamatujeme. Navíc naše nepřejícníky, a ty má každý, naše trápení potěší. Pochopitelně tuhle radost bychom jim chtěli co nejdříve překazit. Otázka je tu jediná: Jak na to? Je si dobré uvědomit, že jakékoliv přístupy, které nás dovedou ke kýženému cíli, tj. vyrovnání se s rozchodem a nalezení nové vlastní smysluplné životní cesty bez bývalého partnera, jsou správné a dobré, tedy kromě extrémních přístupů, jako jsou např. fyzická likvidace partnera nebo vážné fyzické ublížení či vyhrožování těmito hrozbami. V konečném důsledku by volba extrémního přístupu s velikou pravděpodobností vedla již předem k naší úplné porážce, což by jistě způsobilo neskonalou radost našim nepřejícníkům.
Je zřejmé, že přístupy poraženého k řešení nastalé situace jsou závislé na jeho povaze, ekonomickém zajištění, zdravotním stavu, kvalifikaci, přirozené či emoční inteligenci, zájmech, věku, rodinném zázemí, kamarádech a na dalších okolnostech.
My budeme uvažovat jenom určité konkrétní přístupy k řešení naší nedobré situace po rozchodu s partnerem: inteligentní pomstu; přiměřenou dávky nenávisti v míře, která nás neničí a neobrátí se v hněv; lhostejnost; pohrdání; víru, že se ještě jednou partner k nám vrátí; hledání nového partnera; hledání nových zájmů a aktivit a zmíníme i jeden dost atypický přístup. Vyloučíme variantu našeho dobrovolného odchodu z vezdejšího světa do říše věčnosti už jenom proto, že bychom tomu, kdo nás odkopl, zjednodušili další život, a to jistě nechceme. Jsou sice mezi námi i takoví, co si namlouvají, že pokud by tento hrozný krok učinili, partner by měl do konce života výčitky svědomí. Můžeme je předem ujistit, že se mýlí. Možná by se bývalý partner chvíli trápil, ale určitě by se pak oklepal a spokojeně si užíval života bez nás.
Hned na počátku podrobnéjšího povídání o výše zmíněných přístupech, si slibme, že se nebudeme litovat, jak zle nedobře jsme skončili. Sebelítost nejenže umocňuje naše trápení, ale navíc působí kontraproduktivně při hledání východiska z naší situace po rozchodu. Takže jak na vyrovnání s rozchodem bez zcela katastrofických scénářů?
Určitě lepším řešením než sebelítost je pokusit se najít si nového partnera. Pokud budeme úspěšný a nového partnera si najdeme, mnohé se tím automaticky vyřeší. Ovšem i přes úspěch si musíme být vědomi jednoho docela reálného nebezpečí. Každý z nás má tendenci vybírat si určité typy lidí. Jde o to, abychom chybu z minulosti při výběru partnera nezopakovali. Rybářsky řečeno, měli bychom lovit v jiném rybníku či jiné řece. Pokud tak neučiníme, je možné, že situace s rozchodem se po nějaké době bude opakovat. Problém je, že můžeme být v situaci, kdy tohle řešení není reálně možné, případně ne zcela jednoduché, kupříkladu z důvodu vysokého věku, zdravotních problémů, problémů s bydlením, ne příliš atraktivního vzhledu či jiné vážné zátěže, např. máme v péči děti. Pokud se octneme v téhle nepříjemné situaci, či chceme, nebo nechceme, musíme hledat jiné řešení.
Docela sympatickým řešením je angažování se v aktivitě, v níž se dostaneme do kontaktu s lidmi. Ne zcela ideální jsou samotářské aktivity, ty mají jednu velikou nevýhodu. Přece jenom člověk je při takové aktivitě sám, a tím je i větší předpoklad, že bude mít více času, aby se užírat nad výpraskem od partnera. Je jasné, že pokud člověk není společenský typ, podobně jako např. já, je individuální aktivita lepším řešením než žádná. Možností volby té které aktivity je hodně, v každém případě by ale měla vyhovovat našemu naturelu. V této souvislosti je dobré upozornit na nebezpečí plynoucí z členství v různých sektách či náboženských spolcích. Tohle řešení není nikdy dobré, pokud přece jenom máte podobné nutkání, doporučuji se angažovat v nějaké politické straně. Vybírat je z čeho. Je pravda, že některé politické strany jsou tak trochu i sekty, ale přece je tu oproti těm opravdovým jeden důležitý rozdíl, ze sekty se odchází těžko, z politické strany lehce. Stačí nedržet se nastavené a schválené politické linie a letíte. U náboženských spolků je zase potíž v tom, že se buď budete upínat k Bohu, aby vám nějak pomohl, což neučiní, nebo začnete vnímat negativní důsledky rozchodu jako sebemrskačství, které činíte k slávě Boží. O Bohu již něco vím, ale mohu vás ujistit, že o takové projevení úcty k jeho Boží Majestátnosti určitě nestojí. Sympatičtější než lamentace a ponížené sebeobětování je mu aktivní přístup.
Pokud jde o víru, že jednou bývalý partner pochopí, že jeho krok byl nesprávný a že se k nám opět vrátí, je její naplnění sice málo pravděpodobné, ale za určitých podmínek může se stát skutečností. Kupříkladu náš původní partner žije s novým partnerem v jeho bytě či domě, tj. je tu silná ekonomická závislost, no a ten jej – lidově řečeno – z domu vykopne (důvody mohou být různé), čímž našemu původnímu partnerovi natolik zkomplikuje existenční podmínky, že ten se chce k nám vrátit. Správně bychom jej měli také vykopnout, ale co si budeme povídat. Nakonec jsou mezi námi i takové dvojice, které se rozchází a schází po celý život.
Po rozchodu je běžné a lidsky přirozené že vůči partnerovi, který nás opustil, pociťujeme nenávist. Nakonec proč ne, nenávist není smrtelný hřích a je to přirozený protipól lásky. Jde jenom o to, aby nás nenávist příliš neužírala, protože tím jenom stupňujeme naše zaslepení z rozchodu. V žádném případě ale nesmíme dovolit, aby se nenávist obrátila v hněv. To je cesta do pekel a nejednou i k fyzickému násilí, vyhrožování. Nejsme přece bezcitní zločinci, kteří jsou schopni kvůli penězům člověka umlátit a umučit k smrti či jej odprásknout jako prašivého psa! Pokud dokážeme míru nenávisti vůči tomu, kdo nám ublížil, udržet hlavně na počátku rozchodu v rozumné míře, je vše v pořádku. Klidně si na darebáka, co nás odkopl, hlasitě a hrubě zanadávejme, vždyť nadávky jsou zcela přirozený ventil, který sice druhé straně neublíží, ale nám pomáhá hlavně na počátku konfliktu situaci zvládnout. Kapánek život zrádci zkomplikovat, např. dohadováním kolem majetku, rovněž není ničím nemorálním, spíš nemorálním by bylo život mu nějak nepříjemně neosladit. Stejně není ničím nepřirozeným projevit radost, pokud se dozvíme, že se bývalému partnerovi v novém vztahu nedaří. Co je na tom zlého? Nic! Vždyť radost patří k životu a navíc se nám uleví. Pochopitelně pravidlo radosti neplatí pro zdravotní problémy, radovat se z toho, že protivník umírá na rakovinu či se vyboural a skončil na vozíčku, není příliš křesťanské. Ovšem musíme si jasně uvědomit, že nenávist jako taková není trvalým řešením, je pouze dočasným řešením krátce po rozchodu.
Pokud pociťujeme vůči bývalému partnerovi dlouhodbě nenávist, je vhodné něco s tím dělat, jelikož hrozí, že nenávist nás zcela pohltí. Uvedu dost atypický příklad možného řešení dlouhotrvající nenávisti - třebaže to mohlo být ve skutečnosti o mnoho složitější - k bývalému partnerovi, jenž dobře znají znalci života naší nejslavnější opěrní pěvkyně Emmy Destinnové (1878–1930). Na půdě berlínské Dvorní opery se roce 1898 poprvé setkala s šéfdirigentem této opery dr. Karlem Muckem (1859–1940). Tento v té době věhlasný ženatý šéfdirigent měl za sebou již nějaký ten milostný románek, a tak se není co divit, že mladá, hezká, nezkušená, umělecky začínající a toužící se prosadit, a tím i vděčná za každé doporučení, Emma Destinnová se pro něj časem stala lehkou erotickou kořistí. Dr. Karl Muck byl zkušený milovník a mladou pěvkyni zcela ovládl. Je nabíledni, že rozchod byl jenom otázkou času, přesněji té chvíle, kdy se šéfdirigent Emy Destinnové sexuálně nabažil. Asi Emě toho hodně nasliboval, ale rozvod z jeho strany nepřicházel do úvahy, protože bohatá manželka byla zdrojem jeho existenční jistoty. Pro mladičkou Emu Destinnovou to byla již druhá krutá rána v krátkém časovém období. V roce 1897 ji odmítl Jindřich Vodílek, mnohonásobný šampión v cyklistice, dokonce v roce 1899 se pokusila kvůli Vodílkovi o sebevraždu skokem z okna. Ema Destinnová měla značný literární talent, a proto se rozhodla o „černém mágovi života, nejzručnějším kejklíři a a nejmámivějším moralistovi“ napsat divadelní román. Napsala jej v německém jazyce, volba jazyka jistě nebyla náhodná. Destinnová považovala psychologickou analýzu „černého mága života“ asi za velmi důležitou, když se o to pokusila dokonce dvakrát; obě torza napsala v letech 1905-1915. Přestože román nedokončila, je zajímavý tím, že poměrně detailně přibližuje některé epizody ze života mladičké Emy v době berlínského pobytu. Pokud vás tahle problematika více zajímá, druhá verze románu vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 1988 pod názvem Pan doktor Casanova v překladu Václava Šmejkala. Torzo románu je opatřeno erudovanou předmluvou Václava Holzknechta. Kniha by měla být k dostání v antikvariátech, případně lze ji levně zakoupit na aukčním portálu Aukro.
Tak trochu podobný je i příběh Jakuba Demla (1878-1961). Jeho rozporuplný vztah k mladičké Kateřině Sweets-Sporckové skončil krachem. Strohé odmítnutí ukončilo básnikovy pokusy o sblížení. Pocity osaměmí a zoufalství se promítly do řady jeho děl: Zapomenuté světlo, Solitudo, Píseň vojína šílence, ale i dalších. Poslední dvě zmíněná dílá napsal básník německy, čemuž se není moc co divit, ona dáma byla totiž Němka. Němčinu uvádím i proto, že pokud chcete tyhle dvě dílá vycítit až do hloubky, doporučuji je číst v originále. Tím netvrdím, že současné české překlady nejsou kvalitní, ale marná sláva, jsou to jenom překlady.
Přiznám se, že kdybych dostal od partnerky kopačky, určitě bych se kvůli ní tak nenamáhal, abych o její zradě začal psát román, a tím jí věnoval ze svého života stovky hodin. Dokonce si myslím, že takový počin je kontraproduktivní, jenom zbytečně prodlužuje trápení poraženého. Jenomže to je pohled společensky nezajímavého šedesátníka, kdežto pohled v době psaní již úspěšné Emy Destinnové byl určitě jiný. Možná Emu lákalo i to, že v té době byl dr. Karl Muck velice známá osobnost kulturního života – dnes je např. po něm pojmenované náměstí v Hamburku –, takže si jej chtěla literárně "vychutnat". Smutným epilogem nešťastné berlínské lásky Emy Destinnové zůstane, že o hodně dříve narozený „černý mág života“ ji přežil o 10 let.
Řekli jsme si, že nenávist není trvalým řešením. Rovněž trvalým řešením není závist. Představme si situaci, že náš partner se rozchodem dostal k něčemu, co s námi neměl a ani neměl šanci mít, např. k velikému majetku, k mladému atraktivnímu partnerovi. Přesto mu nic nebudeme závidět! Nejen snad proto, že závist je jeden ze sedmi smrtelných hříchů, ale především proto, abychom si naši situaci zbytečně nezkomplikovali, totiž tím nepřímo připouštíme i určitou opodstatněnost (ne správnost!) rozchodu z pohledu partnera. Uvědomme si, že všechny materiální statky jsou jenom materiální, nikomu ještě úplné štěstí nepřinesly. Dvě večeře nesníme, mít tři pracovny je blbost, pro tři luxusní auta potřebujeme tři garáže, o chatu či veliký dům nebo bazén se musíme starat, když máme něco cenného, bojíme se, aby nám to někdo neukradl atd. Tím nehlásáme materiální asketismus, poněvač být přiměřeně existenčně zajištěn je určitě pro spokojený život důležité a příjemné, ale pokud máme statků až příliš, hodně starostí kolem správy statků nás minimálně připraví o čas, který bychom mohli využít pro osobní duchovní rozvoj a naše zájmy. I atraktivní mladší partner nemusí být výhra, sice se blýskneme v společnosti, ale doma to již bývá horší, obskakovat jej, trpět jeho vrtochy, hrát si na mladšího než jsme, mít obavy z toho, zda budeme partnerovi stačit v sexu, přizpůsobovat se jeho zájmům, ač nás to vůbec nebaví, je pěkná otrava. Nakonec naše situace má oproti zrádci i určité výhody, mezi nimi i tu nejzákladnější, jsme pány našeho času a našich zájmů a nemusíme před někým šaškovat a se mu přizpůsobovat. Nemluvě o tom, že s novým partnerem vstupujeme nejen do nových rodinných vztahů, což je obvykle pěkně otravné, ale i naše názory nemusí být v souladu s názory blízkých našeho nového partnera. Tyhle rozdíly obvykle vedou k ostrým osobním konfliktům, a občas nejen ústním.
Možným řešením, hlavně pro kliďase, je i lhostejnost vůči osobě zrádce. Jednoduše nás již nezajímá, zcela jej ignorujeme i při náhodném setkání. Přece tím, jak se k nám zachoval, se stal pro nás zcela cizím člověkem. Někdy se k stavu lhostejnosti může přidat i pocit pohrdání. Nakonec co s člověkem, který nám kdysi sliboval věrnost, vyprávěl nám idylické pohádky o společném životě, milování, dětech, dovolených apod., a nakonec nás zradil a odkopnul!
Ale při naší kritičnosti buďme objektivní a sebekritičtí. Ne všichni jsme tak přísni a rozhodni, abychom bývalého partnera např. zcela ignorovali, nebo jím pohrdali. Jsou i takoví, co i přes rozchod nadále svého partnera obdivují, dokonce i nadále i milují a mají pro jeho rozhodnutí pochopení. Přesto, že tihle lidé asi žádnou radu nepotřebují, jsou vystaveni jednomu nebezpečí. Pokud si najdou nového partnera, budou jej neustále srovnávat s bývalým partnerem. A takové srovnávání, pokud si jej člověk nenechá jenom pro sebe, může skončit zle nedobře.
V každém případě vám přeji, abyste složitou situaci, do které jste se dostali vinou vašeho partnera, zvládli. Pokud jste se tam octli vinou vlastní, tak trpte a proste Boha o odpuštění. Sice vám Náš Pán na vezdejším světě nic neodpustí, ale budete mít alespoň něco nadděláno do očistce.
V Brně 12. prosince 2016.