Dušan Polanský
Kdo z nás si alespoň jednou nepostěžoval, jak těžce se shání šikovní a spolehliví řemeslníci, nebo jak řemeslník odflákl práci či jak stavaři nedodrželi předepsaný technologický postup, a pak nastaly problémy, např. zatíká z rovné střechy. Když firma vyměňovala v našem paneláku (tehdy patřil ještě obci) ventily v stupačkách v bytech na teplou a studenou vodu, dělali to studenti, které si firma ad hoc najala. Dopadlo to všelijak, např. že vodu nešlo zcela uzavřít, jelikož páka ventilu narazila na měřidlo spotřeby. Když se zase vyměňovaly v stupačkách odpady, jedna roura hrubým zásahem opět ad hoc najatého nekvalifikovaného dělníka praskla. Co s tím? No, co, zaflekujeme to těsnícím tmelem, ono to chvíli vydrží. Jo, po třech měsících už odpad valil dolu k sousedům. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, a přitom jenom čerpat z osobních zkušeností. Ale o tyhle výlevy mi vůbec nejde. Jde mi i přes tuhle kritiku rukodělné práce o zdeformovaný pohled celé společnosti na rukodělnou práci, o ztrátu úcty k této práci. A vůbec proč máme dnes tak málo kvalitních řemeslníků? Že by hlavně naši muži byli takoví lemplové? Kde jsou příčiny stavu, že mladí rukodělně šikovní lidé se k řemeslu nehrnou?
Začnu svým mládím, na základní škole nám učitel povídal, že duševní práce je náročnější než fyzická, a přitom, div se světě, oficiálně byla prosazovaná vedoucí role tzv. proletariátu, což byl už i v té době pojem dost neurčitý, ovšem politici rozuměli tím hlavně ti, co fyzicky pracují. No a říkalo se: Když se nebudeš učit, skončíš u lopaty. Jak vidíme, již v této době začalo formovat ono podcenění rukodělné práce. Rukodělnou prací přitom jistě nerozumíme jenom pověstnou lopatu či krumpáč nebo motyku. Bavíme se o celé škále řemesel, které jsou většinou náročné na technické a technologické znalosti, přesnost a pečlivost práce. Nemluvě o potřebě dlouhé doby praxe, aby řemeslník získal nezbytné praktické zkušenosti. Pochopitelně bez praxe to nejde v žádné profesi, tedy kromě vysoké politiky.
V mém mládí šablona dalšího vzdělání po skončení základní školy, tu sem skončil v roce 1967, byla prostá, ten, co se dobře učil šel na průmyslovku nebo gymnázium, kdo se učil hůře do učňovského učiliště. Jak zdánlivě přirozené. Dnes to funguje vlastně podobně, třebaže plejáda střeních škol je o něco pestřejší, kdežto učňovských učilišť je výrazně méně. Není žádným tajemstvím, že tenhle stav je důsledkem porevolučního vývoje školství po roce 1989, kdy došlo za vlády pravice doslova k robustnému rušení učňovských škol, že prý již tyhle absolventi nebudou potřeba, že žijeme zcela novou dobu, že jejich práci částečně nahradí roboti, nové technologie, případně je lehce nahradí jiní středoškoláci, kupříkladu ti, co se nedostanou na vysoké školy. Bohužel nahradili jenom částečně, a ne jiné to bude v budoucnu! K trendu pohlížení na rukodělnou práci přes prsty se navíc přidalo nekritické vyzvedávání společenských věd především na úkor přírodovědných, technických a zemědělských. Je pravda, že trh tento zcela mylný pohled na přípravu řemeslníků částečně řeší, např. tím, že hodinová mzda řemeslníka je dnes opravdu slušná, ovšem i přesto nedostatek kvalitních řemeslníků je stále veliký. Je zajímavé, že i přes tuhle realitu maloměšťácký pohled mnohých lidí na rukodělnou práci se nemění, a vůbec na fyzicky pracující lidi. Pochopitelně neplatí to paušálně pro nás všechny, mnozí z nás si plně uvědomují nenahraditelnost kvalitní rukodělné práce a nezbytnost i té fyzicky těžké, a především si ji obě váží především ti, co v životě fyzicky alespoň občas pracovali nebo pracují. Pokud máte problém s tímto názorem, zkuste se rozhlédnou kolem sebe, a uvidíte, že málem vše kolem nás bylo vytvořeno především propojením technického umu s rukodělnou prací, no a to, co máme na talíři by opět nebylo bez nelehké práce zemědělců.
Jako středoškolský student jsem pracoval jako pomocník u pokrývačů (jeden kolosální pád z prohnilé střechy durch přes strop z desek až na podlahu z dlaždic si pamatuji dodnes docela dobře), také jako kopáč či pomocný stavební dělník. Tam všude, ale nejen tam, se formovala moje úcta k těžké fyzické práci. Nemluvě o tom, že již jako školák jsem např. okopával řepu, a řádky řepy na rovinách Jižního Slovenska jsou pěkně dlouhé; a slunce přitom tam pálí fest. Teď v pokročilém věku pracuji především na malé zahrádce, ovšem je mi docela smutno, když vidím mnohé neobdělané zahrady, přitom zahradničení je ideální způsob, jak zcela přirozeně formovat u mladých lidí úctu k rukodělné práci. Když už máme zahradu, je docela škoda ji nechat zarůstat plevelem. Není snad lépe začít tam pěstovat kupříkladu zeleninu, jahody, rybíz apod? No a když do této činnosti zapojíme i omladinu, hned se můžeme pochválit za dobrý výchovný přístup. Nemluvě o tom, že letní prázdniny u středoškoláků nebo vysokoškoláků by měli být z hlavní části naplněny pracovní brigádou, pokud možno fyzickou, aby si mladý člověk nejen vyčistil hlavu, ale také si uvědomil, že fyzická práce si úctu zaslouží už jenom pro svou namáhavost a někdy i krutou stereotypnost.
A pokud jde o vysokoškolsky se vzdělávající mladé lidi, jejich cíle jsou dost šablonovitě stejné: být právníkem, manažerem, učitelem, umělcem, vysokým státním úředníkem, lékařem, historikem, ekonomem, psychologem, filozofem, ekologem, analytikem, politikem apod. Pokud jde o čistě humanitní vzdělání, tak nejlépe se pak uchytit někde jako státní zaměstnanec. Také k čemu by člověk s takovým vzděláním byl soukromé firmě, tedy až na určité výjimky? Opět mi nejde o to, kritizovat humanitní či když chcete společenský typ vzdělání, i tento typ vzdělanců potřebujeme, otázkou ale je, kolik jich opravdu reálně potřebujeme, respektive kolik jich hlavně stát uživí. A vůbec proč absolventi středních škol se až tak nehrnou na studium technických a přírodovědných oborů? Já vím, není to snadné studium, a hlavně po získání vysokoškolského diplomu mladé lidi kontakt se složitou technickou praxí a výrobou při vysoké míře odpovědnosti až tak moc neláká.
Nechci se, a ani se nemohu kvůli poctivosti, při tomto tématu vyhnout dost citlivému problému, a to je otázka partnerských vztahů mezi vysokoškolsky vzdělanou ženou a mužem živícím se rukodělnou prací. Hodně vysokoškolských žen o takovém vztahu ani neuvažuje, maximálně v krajní nouzi, když není po ruce ekvivalentní partner, pokud jde o vzdělání, nebo jednoduše když musí z různých důvodů snížit nároky na partnera. Nechci v tomto dávat rady, jelikož osud dobře míněných rad je vždy stejný, zůstanou nevyslyšeny. Jenom si myslím, že není rukodělná práce jako rukodělná práce, mnohé z těchto prací rozumovou i technickou náročností překonávají tzv. vysokoškolsky kvalifikovanou práci. Nemluvě o tom, že mnozí se v nedávné době k vysokoškolským titulům dostali všelijak, ani jim to nezabralo tolik času, co jiným vyučení se řemeslu, nemluvě o hromadách plagiátů závěrečných prací. Prostě i zde platí, podobně jako u rukodělné práci, že není vysokoškolák jako vysokoškolák. Mít diplom a mít opravdu vysokoškolské vzdělání není to stejné. Což nakonec platí i pro jakékoliv vzdělání.
Není žádným tajemstvím, nakonec nejlépe to ví právě lidé s humanitním vzděláním, jak veliké úctě se těšila rukodělná práce u starých Řeků, i když víme, že řecká kultura patří jako celek (tedy duchovně i rukodělně) k obdivuhodným výtvorům lidské civilizace a zanechala hluboké stopy v celé evropské vzdělanosti. I ve středověku se řemesla těšily veliké úctě, stát se členem příslušného cechu řemeslníků nebylo vůbec jednouché, dotyčný zájemce musel po učňovských a tovaryšských létech zvládnout náročnou zkoušku. Praktickou ukázkou vysoké úrovně členů cechovních spolků a organizací jsou hlavně sakrální stavby, viz např. gotické katedrály a barokní kostely. I taková secese kladla vysoké nároky na zručnost řemeslníků, stačí se podívat v některém muzeu na secesní nábytek, šperky, jídelní příbory, provedení staveb a jejich výzdobu apod., tím vůbec nebagatelizují návrhy výtvarníků, podle nichž řemeslníci jejich návrhy realizovali.
Úcta k rukodělné práci se ovšem nedá vybudovat přes formální prohlášení či halasná hesla, k této úctě je potřeba celou společnost vést. Způsobů je hodně. Několik si dovolím zde uvést.
Určitě jsou i další možnosti, jak zvrátit neutěšený stav na trhu práce, když mladí silně preferují studium společenských věd na úkor získání vzdělání, kde je vyžadována rukodělná a technická vzdělanost a tvořivost. Není snad lépe mít práci, o kterou společnost stojí, o kterou je zájem, je dobře placena, než sedět někde v státním úřadě a klepat se o své místo, jelikož jsem snadno nahraditelný? A navíc platí, že společnost, která si neváží rukodělné a technické práce, jedno jakého druhu, je časem odsouzena k zániku, jelikož jednoduše těch, co něco hmatatelně využitelného produkují, je stále méně a méně, a těch, co většinou jenom spotřebovávají a natahují ruce je více a více.
V Brně Léta Páně 27. června 2022.