Dušan Polanský
Je právě první polovina srpna roku 2011 a Británií se valí vlna nespokojenosti mladých lidí, kteří přinesli do londýnských a ulic dalších měst násilí v měřítku, jaké Británie nezažila několik desetiletí; rabují a ničí. Prý rozbuškou byl zákon o zavedení podstatně zvýšeného školného na vysokých školách od roku 2014, což jistě ještě více zvýši nedostupnost vysokoškolského studia pro chudé. Politici, politologové, sociologové, analytici píši učené rozbory o dalších příčinách násilí. Podle některých se jedná o vykořeněnou generaci, která má minimální kvalifikaci, někteří z nich prý ani neumí číst, takže nemá co nabídnout na trhu práce, čímž se není schopna pracovně seberealizovat, takže jakýsi druh frustrace. Další mluví o flákačích, kteří touží jenom po bezbřehé svobodě, vysmívají se tradičním hodnotám, ale přitom se neumí sama o sebe postarat a jenom natahují ruku směrem k státu.
Nechci dělat rozbor příčin nepokojů mladých lidí v Británii, to přenechám jiným, snad povolanějším. Je zřejmé, že se nejedná jenom o specifický problém Británie, právě proto chci věnovat problému seberealizace člověka v práci pozornost. Pracovní seberealizace má na člověka v pracovním věku, na jeho psychiku, na životní spokojenost a pocit štěstí veliký dopad. Neznám člověka zaměstnaného z důvodu zajištění holé existence, který by tvrdil, že tomu tak není. U lidí hmotně zajištěných, nezapojených do běžného pracovního procesu takto chápána seberealizace má většinou malý význam.
Když se začneme bavit o pracovní seberealizaci, řadě z nás se téměř automaticky vybaví několik zásadních otázek. Proč tolik lidí je nespokojeno se svým zaměstnáním, statistiky uvádí až 70 procent? Existuje univerzální návod, kterým když se budeme řídit, tak máme zajištěno, že budeme v práci šťastní? Má společnost také vinu na tom, že tolik – nejen mladých – lidí cítí nespokojenost se svoji pracovní seberealizací. Jaký je podíl štěstí, smůly, náhody při naší spokojenosti s pracovním zařazení. Jak významnou roli hrají dobré materiální podmínky v mládí? Jakou základní a střední škola? Jakou rodiče? Co s tím dělat, když jsme se současného zaměstnání pěkně otráveni? A další a další.
Na obecné a široké otázky, jež jsou úzce propojené, asi neexistují jednoduché a moudré odpovědi. Je jasné, že minimálně každý dospělý člověk má na zmíněné otázky svoji odpověď, i když nemusí být ucelená a do hloubky promyšlená. Těžko najdeme člověka, který je nucen existenčně pracovat, aby o své profesní seberealizaci nepřemýšlel; koneckonců je také častým námětem rozhovorů u piva či v kavárnách nebo doma. Svůj názor na nepatrný fragment zmíněných otázek spojených s profesní seberealizací se pokusím prezentovat i já.
Začnu epizodou z reálu. Dnes, v pátek 2. srpna 2011, kdy jsem začal tento článek psát, jsem se ráno snažil sehnat vodoinstalatéra, aby nám namontoval novou vodovodní baterii do kuchyně v podnájemním bytě, protože ta stará zuřivě teče; musel jsem zcela odstavit vodu. Oslovil jsem, telefonicky nebo zasláním SMS, osm instalatérů: dva na SMS vůbec nereagují, ale mohou být na dovolené; čtyři nemají čas kvůli pracovní vytíženosti; jeden se mi na rovinu přiznal, že pro něho je to malý kšeft, i to chápu; až u osmého, kterého jsem vlastně ani nevolal, mám štěstí. Je to pán, co zcela náhodně zvedl můj telefon, a hned v úvodu mi sdělil, že jsou firma, která dělá větší zakázky z kapánek jiné, i když podobné, branže, takže mám smůlu. Když jsem mu ale sdělil, že bydlím v stejné části Brna jako on, tak se nade mnou slitoval a že se odpoledne na to mrkne. Dílo se nakonec společnými silami podařilo, kde tu něco neměl z nářadí, naštěstí já to měl; kde tu bylo potřeba něco upravit, vybrousit, naštěstí jsem opět k tomu měl náčiní; dokonce jsem měl i kritické těsnění, bez něhož by nám to stříkalo v šachtě jako blázen a výměna by byla skončila krachem. K požadované částce jsem mu přidal stovku za ochotu, ale určitě ne za profesionalitu.
Pracně sháníme kvalifikované profese, přičemž dlouhodobý reál je takový, že máme téměř desetiprocentní nezaměstnanost. Proč tento rozpor? Odpověď je prostá: nedocenění kvalifikované manuální práce u veliké části společnosti, neúcta k ní, u některých lidí až povýšené pohrdání zaměstnáními, kde je hlavní náplní fyzická práce. Představa zaměstnání s fyzickou prací vyvolává u řady lidí, a není jich málo, přímo panickou hrůzu, strach, představu ponížení, nedůstojného postavení, něčeho co není moc příjemné a hezké, na co raději ani pomyslet. Přece tvrdě manuálně pracují jenom ti, co na to nemají, aby vystudovali. Přitom paralelně si stěžujeme, např. jako před chvílí já, jak je těžké sehnat např. vodoinstalatéra. Když někde venku vidíme pracovat dělníky, nechtěně, ale přitom bedlivě si všímáme, zda nekouří, zda jen tak nepostávají; mnohým z nás je málem automaticky jasné, že se do jisté míry flákají. Pochopitelně při tomto kritickém hodnocení, ani nepomyslíme na naše pracovní vytížení, vždyť my jsme duševně pracující, a to je naprosto o něčem jiném. Ovšem odpor a neúcta k manuální práci v zaměstnání není jenom optická, jde ještě dále: většina rodičů si nepřeje, aby jejich děti jednou se živili manuální prací; ovlivňuje finanční ocenění fyzické práce v celé společnosti, výběr životního partnera; mnozí z nás málem automaticky vnímají manuálně pracující lidí jako ty, kteří se kloní politicky více doleva, kdežto duševně pracující jsou jaksi automaticky vnímáni jako ti, co se více kloní doprava. Po revoluci v roce 1989 slovo dělník znělo přímo hanlivě; na dělníky bylo nahlíženo jako na ty, kteří významně těžili z toho, že v předchozím režimu byli prezentováni politickými špičkami a platnou ideologií jako jakýsi předvoj společnosti. Výsledkem tohoto kritického zhodnocení bylo, že po roce 1989 na jedné straně nastalo rychlé rušení učňovských učilišť, na druhé straně vznikaly desítky nových gymnázií, škol ekonomického a tzv. manažerského zaměření. Absolventi těchto škol, kteří by nešli studovat na vysoké, se měli stát prototypem těch, kteří se pružně a rychle zapracují např. na chybějící kvalifikované manuální profese. Vše dopadlo jinak. Výsledky tohoto intelektuálního pravicového nesmyslu po roce 1989 jsou vidět v reálu. Na trhu práce chybí desetitisíce kvalifikovaných pracovníků v řemeslnických profesích. Mnohé firmy nemohou brát náročné zakázky, nemají pro realizaci kvalitní kvalifikované řemeslníky. Trh toho moc nevyřešil, tisíce mladých lidí s takzvanou maturitou nenachází smysluplné pracovní uplatnění. Mladí lidé v praxi zjišťují, že být dobrým, odpovědným, šikovným řemeslníkem je někdy stejně tak těžké jako být dobrým vysokoškolským odborníkem, a že jednoducho na to nemají, aby to zvládli, mimo jiné i proto, že jim chybí pevné základy pro takovou náročnou a odpovědnou práci, v níž když něco pokazíte, těžko t okecáte. Holt intelektuální gymnázium jim takové základy nemohlo dát, neboť má zcela jiné poslání. Seberealizace zmíněných absolventů končí často tím, že dělají práce, u nichž zapracování je jednoduché, ale tím je nízká i mzda. Neseberealizovali by se více, kdyby se byli takzvaně jenom vyučili např. na onoho vodoinstalatéra? Nemluvě o finančním ohodnocení. A opět se vynořují již jednou zmíněné otázky. Je to opravdu jenom chyba mladých, že nejsou šťastní v práci? Opravdu společnost za nic nemůže? Opravdu to proto tak zle dopadlo, že to tak zařídil trh? Opravdu nikdo z nás s tím nemá nic společného? A co rodiče, opravdu udělali pro svou ratolest vše, aby byla v životě v práci šťastná?
Rodiče mají nezpochybnitelnou a nezastupitelnou roli při směřování dětí při výběru budoucího povolání. Většina dětí v čtrnácti, patnácti letech ani nemůže mít ujasněný názor na to, jak by se mohli pracovně v budoucnu seberealizovat; je to dáno především věkem, a tím malou životní zkušeností, nekritičností vůči své osobě, neschopností objektivně posoudit své inteligenční a manuální schopnosti a někdy i malým přehledem o spektru povolání. Děti se v době volby povolání často považuji za nepochopené a rodiče vnímají jako zaostalce, kteří toho o moderním světě až tak moc neví. Mnozí rodiče zase pro změnu volí taktiku hraní si na mrtvého brouka: jen ať syn či dcera sám rozhodne, čím chce být, já se mu do toho nebudu plést; vždyť co já mu mohu radit, ani pořádně neumím s PC; dnes je svět zcela jiný než byl kdysi. Je v tom i kus alibismu, naší ratolesti něco poradíme, a když to nedopadne dobře, bude nám vyčítat, že jsme jí pokazili život.
V dnešní době mělo být zcela běžné zajít s dítětem před volbou povolání k psychologovi, aby nestranně posoudil schopnosti a předpoklady dítěte pro to které povolání a vyslechnout si v klidu i jeho názor a posoudit jeho návrh povolání pro dítě. I když k psychologům nemá řada z nás důvěru, včetně mne, je si dobré uvědomit, že nezávislý pohled může pomoci přímo dítěti při výběru správné profese a rodičům může dát argumenty pro správné zaměření dítěte při výběru budoucí profese.
Vraťme se ještě jednou k období po roce 1989, v důsledku restrukturalizace výroby, přesunu výrob do jiných zemí, neznalosti cizího jazyka atd. přišlo o kvalifikovanou práci tisíce technických inženýrů, z mnohých se stali pojišťováci, dealeři, obyčejní úředníci, běžní technici nebo jednoduše i nezaměstnaní. Jejich pocit pracovní seberealizace značně utrpěl. Nic takového nepoznali profese jako jsou lékaři, právníci. I když od roku 1989 již uplynulo hodně vody, přesto nelze tvrdit, že lidé se naučili poctivě potýkat s pocitem nízké pracovní seberealizace. Nepátrejme po důvodech proč tomu tak je, koneckonců některé jsme již zmínili, spíš se zkusme zamyslet nad tím, jak tyto negativní pocity se naučit překonávat. Co si budeme povídat, lamentace nikomu nepomohou, pomoc z vnějška k nám nepřicupitá, spíš naopak, obdržíme od života další rány. Ovšem nechci aby moje rady vyzněly nějak tak, jak jsem je četl v jednom článku ekonomické přílohy novinového deníku. Autorka rádoby fundovaně radila důchodcům v jejich seberealizaci např. radou, aby se v důchodu výborně naučili alespoň jeden cizí jazyk a pak si v něm četli původní originály románů či povídek; ještě štěstí že jim neporadila čtení v originále moderní poezie. Zajímalo by mě, kolik důchodců neznalých cizí jazyk uposlechlo téhle špičkové rady. Takže zkusme se držet v našem společném zamyšlení když už ne u země, tak alespoň blízko ní. Takže výchozí situace pro naše další zamyšlení je následující: nemáme práci nebo i když ji máme, nejsme s ní spokojeni.
Alfou a omegou budoucího profesního úspěchu je poctivé zhodnocení toho, co momentálně opravdu prakticky umím a posouzení vrozených schopností a předpokladů. U toho prvního buďme spíš sebekritický, u toho druhého se naopak nepodceňujme.
Pokud jde o posouzení toho co prakticky umíme, doporučuji být spíš skromný. Lidé např. často uvádí do profesního životopisu, že umí pracovat s PC. Klikání na internetu, prohlížení si obrázků, či napsání dopisu nebo emailu ještě nemusí být vše, s čím v praxi vystačíme. Umíme napsat v Excelu středně složitý vzorec, ve Wordu vytvořit šablonu, upravit velikost u obrázku nebo z něho vyříznout jenom část, nakreslit jednoduché schéma, vytvořit jednoduchou prezentaci, sepsat jednoduchý návod s příslušnými obrázky? Tyhle dovednosti se v praxi potřebují velice často. Pokud to neumím, není to žádná tragédie, vše zmíněmé se dá naučit za několik desítek hodin, ale chce to dobrého učitele. Pokud takového nemáte v rodině, nebo známého či kamaráda, který by vás proškolil gratis nebo za levný peníz, je si potřeba sehnat externího učitele, kterého ovšem budete muset zaplatit. Teď mi možná odpovíte, že na to nemáte. Pokud opravdu nemáte, zkuste se s ním domluvit na záloze, a že když si najdete práci, že mu postupně dluh za školení budete splácet. Já vím, kroutíte hlavou, nezdá se vám to, ale bez boje to jednoduše nejde. S PC je to stále jednoduché, ale pokud byste chtěli dělat něco náročnějšího se železem, dřevem, např. i zmíněné instalatérství, chce to nastoupit do praxe a postupně získávat zkušenosti, těžko někdo do vás naleje znalosti za několik hodin jako u PC. Podobně náročné je to u znalosti jazyků. V každém případě moc nedoporučuji šetřit na svém odborném růstu. Zkuste šetřit jinde, např. tím že si odpustíte nové oblečení, oběd v restauraci, dovolenou apod. Uvědomte si, že dobrý učitel vás může posunout pořádný kus vpřed, a pak si strádání bohatě vynahradíte.
Právě nevyužití vrozených schopností a předpokladů je častou příčinou zklamání v práci, přitom je to největší kapitál, který každý člověk v té či oné míře vlastní. Měl jsem na vysoké škole spolužáka s abnormálně vysokým IQ, ale bohužel se mu ho v práci nepodařilo ani zdaleka využít. Pokud člověk je manuálně zručný a je zaměstnán jako málo placený úředník, je to škoda nejen pro něho, ale i pro společnost. Nemluvě o tom, že se jednak musí bát o práci, jednak ho to v práci asi moc nebaví. Ale neubližujme mu, možná mu stačí mít nohy v teple. Často slyšíme lamentace nad tím, že člověk nestudoval kupříkladu na bakaláře či magistra proto, aby nakonec manuálně pracoval. Věřte že tento typ lamentace je o ničem, daleko důležitější je seberealizace a slušný vydělek. Chce to zahodit předsudky, zjistit jaké profese na trhu chybí, naklusat do nejbližšího učňovského učiliště, zjistit podmínky získání výučného listu a nestydět se vrátit do školských let. Učit se vám bude lehce, pokud máte vyšší vzdělání, teoretické předměty vám odpustí a praktické předměty jsou zajímavé, a vaše motivace naučit se je, bude silná, takže uvidíte, že vše půjde jako po másle. V nové práci rozběh určitě nebude jednoduchý, ale praktické pokroky budou veliké, až se budete divit. Možná budete tak šikovný, že časem budete mít malou firmu a budete šéfem. Neříkejte, že to je fantazie, pokud jste šikovný, dobrý organizátor, pracovitý, není důvod proč by tomu tak nemělo být, poptávka trhu je veliká. Někdy je situace na trhu až absurdní. Stačí se podívat kolik chybí v Brně panských krejčí. Jednoho sice znám, je ale beznadějně zadán, kalhoty mi šil skoro půl roku. V Brně se dokonce nedá panským krejčím vyučit, obor byl prý pro nezájem zrušen. A kdyby byl zájem, měl by budoucí panské krejčí kdo učit? Chybí stolaři, kteří by dělali na zakázku nábytek; byty jsou malé, spíš kamrlíky, prostor vzácný a často je potřeba udělat nábytek přesně na míru. O instalatérech jsme se již bavili; o stavebních profesích ani nemluvě. Také šikovných opravářů, automechaniků či dobrých kuchařů na rozdíl od úředníků určitě nebude nikdy dost. Možná že čekáme až tyto profese obsadí Asiaté, abychom pak měli důvod k lamentacím.
Nechtěl bych, aby moje úvaha vyzněla jako propagace řemesel, podobné úvahy platí i pro duševní profese. Z praxe organizace, u níž pracuji, mohu uvést příklad inženýra, který k nám nastoupil na programátorské místo, aniž informatiku studoval a někdy programoval. Důležité pro naše rozhodnutí bylo, že má vysoké IQ, že se nám jevil jako velmi odpovědný, pečlivý a pracovitý a že naše organizace byla ochotná investovat pět měsíců do jeho zácviku. Vyšlo to, je výborný programátor, práce ho baví, spokojená je i organizace. Ochota organizace nebo firmy pracovníka zapracovat je moc důležitá; soukromé firmy to nerady firmy dělají, chtějí hotové lidi. Kdo ví jak začinali vedoucí těchto firem? Že by byli všichni samouci?
Rozlišování na manuální a duševní profese vyznívá v dnešním světě dost paradoxně. Nároky na bystrost a jasnost myšlení, znalosti jsou u většiny řemesel o řád vyšší než v běžných úřednických profesích. O odpovědnosti ani nemluvě. Zásadní rozhodnutí o změně profese chce kus odvahy; začátek určitě nebude lehký a jednoduchý, ale bez odvahy to opravdu nejde. Jistě znáte přísloví: Odvážnému štěstí přeje; a ještě jedno: Čas utíká jako voda. Takže hodně štěstí při pracovní seberealizaci.
Napsáno šnečím tempem v Brně od 2. do 18. srpna 2011. Dost podobný článek o likvidaci učilišť a dopadech této likvidace na ekonomiku jsem napsal již v roce 2000 pro Svět namodro, ale bohužel se nezachoval.