Dušan Polanský
Z dějin víme, že všeobecnou povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie v roce 1774. Docházka umožnila bohatým rodičům, aby si vydržovali vlastního domácího učitele, všechny ostatní děti musely od šestého roku svého věku plnit nejméně šestiletou školní docházku. Ovšem tento čin byl víc než reforma, bylo to zcela zásadní si uvědomění významu vzdělání pro vzestup společnosti.
Po revolučním roce 1848 na univerzitách zavládlo období akademické svobody. Gymnázia byla razantně reformována. Studium bylo nově ukončováno závěrečnou maturitní zkouškou, jejíž absolvování bylo podmínkou pro přijetí na univerzitu. Podstatnou změnu představovalo prodloužení studia na gymnáziu na 8 let a dělení na dva stupně po čtyřech letech. Další střední školou, která byla vytvořena reformou, se stala reálka. Vyučování bylo zaměřeno na přírodovědně-technické obory a připravovalo žáky na techniku. Studium ale trvalo jen šest let. Později se reálka rozvíjela jako škola všeobecného vzdělávání. S rozvojem průmyslu a techniky začaly vznikat i průmyslové školy. Z doby před rokem 1989 my starší známe stavební, strojírenské a elektrotechnické průmyslovky. Jejich cílem byl vychovávat střední technické kádry pro průmysl, část průmyslováků pokračovala ve studiu na VŠ, jako např. já.
Po reformě školství se volá, pokud si dobře pamatuji, trvale, tedy ani dnešní doba není tímto požadavkem ničím výjimečná. Základní argument je stejný jako v minulosti: současná úroveň poznatků a praktických dovedností žáků a studentů neodpovídá požadavkům praxe. Ovšem s požadavky praxe opatrně, školy jsou totiž různé. Školský zákon se vztahuje na tyto druhy škol: mateřské školy, základní školy, střední školy, konzervatoře, vyšší odborné školy, základní umělecké školy a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky. Školy poskytují definovaný stupeň vzdělání, a to s výjimkou mateřských, základních uměleckých a jazykových škol. Zákon o vysokých školách se vztahuje zase na vysoké školy, a to jak na studijní programy, tak na celoživotní vzdělávání na vysokých školách. Pak máme ještě další vzdělávání a odbornou přípravu dospělých v oblasti všeobecného, odborného i občanského a zájmového vzdělávání. Poskytují ho různé subjekty včetně škol.
Pokud si kapitáni průmyslu stěžují na úroveň škol, tak především myslí na kvalitu středních odborných škol, odborných učilišť a vysokých technických škol a těch fakult na univerzitách, které vychovávají odborníky v oborech souvisejících s technologiemi. Určitě je ani zdaleka netrápí kvalita uměleckých a jazykových škol, potažmo úroveň humanitních a společenských oborů na vysokých školách (včetně univerzit). V mém textu se proto u středních a vysokých škol téměř výhradně zaměřím právě na školy, které vychovávají techniky, inženýry a učitele přírodních věd a informatiky. Bokem si dovolím odsunout i zemědělské a zahradnické školy, třebaže jejich význam tím vůbec nesnižuji. Bez vlastní kvalitní produkce domácích potravin si žádná společnost nemůže moc vyskakovat, třebaže bude technicky sebevyspělejší.
Pochopitelně za reformu – po níž volá především průmysl – nelze považovat kupříkladu to, že ministr školství dostane zvláštní nápad (asi při zasněném pohledu z okna), že by se mohlo začínat s výukou 9,00 hod., nebo to, že jiný ministr řeší absenci financí na úvazky nepedagogických pracovníků, jako jsou uklízečky, školníci, kuchařky, ekonomky, hospodářky, účetní či správci IT. To jsou provozní aspekty zajištění výuky, čímž tyto aspekty vůbec nebagatelizují, právě naopak, jsou velice důležité. Ani zákon, který řeší výši platů učitelů nelze považovat za reformu, maximálně za posílení motivačního nástroje pro učitele, ale domnívat se, že vysoké platy učitelů jaksi automaticky vygenerují vyšší kvalitu výuky je přinejmenším přehnaně optimistická představa. Kéž by tomu ale tak bylo, to by se reformovalo! Ukázkou reformy na úrovní základních škol bylo zavedení inkluze.
To, že se průběžně mění, ovšem mělo by to být uváženě pomalu, obsah vyučované či přednášené látky v některých předmětech je jaksi samozřejmé, ovšem cílem takových změn by neměly být různé myšlenkové experimenty hlasatelů nových pravd, které nejednou vyjadřují postoje a zájmy jenom úzké skupiny lidí, potažmo určitých zájmových skupin. Tohle nebezpečí hrozí hlavně v předmětech s humanitním a společenským zaměřením. Výrazně menší je v přírodních a technických vědách.
Po všeobecném, asi dost zbytečném úvodu, se přiznám, že coby člověk konzervativního založení si moc nepotrpím na různé reformy, strategie, koncepce a dlouhodobé plány, nakonec viz nadpis. Jsem zastáncem postupného, tedy evolučního vývoje bez hurá akcí. Abych uvedl aspoň jeden příklad takové akce: Dodnes jsem nepochopil, proč v jakési porevoluční euforii byla na základních školách zavedená výuka dvou cizích jazyků? Přitom je jasné, že v tomto případě platí: Raději méně a kvalitně. Neměli bychom se vrátit k jednomu povinnému cizímu jazyku, tedy být méně revoluční, ale více rozumní? Nemluvě o tom, že na základky chodí děti velice šikovné, šikovné, a také trochu méně šikovné. A každý z nás ví, jak je náročné se naučit slušným základům cizího jazyku bez pobytu v cizině, tedy pokud nemáme vyloženě jazykové nadání, ale takových lidí je jenom určité procento. Já mezi ně určitě nepatřím.
Když už někoho popohání touha navrhnout a realizovat nějakou reformu, měl by vidět alespoň matné světlo na konci tunelu, tedy mít alespoň přibližně definovaný cíl, o jasnosti raději pomlčím. Hned teď si ale musíme jasně uvědomit, že současná oborová struktura školství moc požadavkům praxe a ekonomické soutěži nevyhovuje. Prioritu musí mít především přírodní a technické vědy, až do té míry, že budou oproti humanitním a společenským oborům v nějaké konkrétní formě preferované. Tak se zkusme na zmíněné cíle společně z mého pohledu podívat.
Základní škola má žáky naučit číst, psát, počítat a pomoci jim získat základní přehled o světě kolem nich. Důležité jsou i praktické dovednosti: tedy základní „řemeslná“ zručnost získaná v dílnách (po revoluci revolučně byly dílny ve velikém rušeny, neboť ti, co tomu vůbec nerozuměli, si v té době mysleli, že vše vyřeší počítačová gramotnost). Pokud jde o výchovné cíle, ty jsou dány křesťanskou morálkou! Vcelku dobře funguje téměř 2 000 let, tak co bude jeden nového vymýšlet!? Novum je, že žijeme v době širokého používání elektroniky a výpočetních prostředků. Blouznění o programování vzhledem k zmíněné pestré struktuře žáků nemá smysl (koneckonců ti nadaní to zvládnou obvykle lépe sami než učitelé). Tenhle pokus by skončil stejným fiaskem jako kdysi výuka množin. Ovšem získání základních informatických dovedností: základy práce s textovým a tabulkovým procesorem, základy počítačové grafiky, ovládání robota, potažmo stavba robotů z komponent, a pochopitelně zásady bezpečného používání výpočetních prostředků představují reálné cíle. Ovšem pro jejich splnění se musí vytvořit především personální předpoklady, to je veliký úkol pro pedagogické fakulty. Tím nebagatelizuji technickou a technologickou stránku věci, ovšem ani zdaleka není všemohoucí. Tady mají ministři školství určitě širší pole působnosti než např. při návrhu posunu začátku vyučování. A ještě malá poznámka k známkování, dodnes jsem nepochopil, proč se známkuje na základní škole výtvarná, tělesná a hudební výchova?! A myslím si, že vzhledem k mému věku, to už ani nepochopím. Výše jsem zmínil návrh na pouze jeden cizí jazyk, ovšem musí být zde ze strany MŠMT garantováno, že když si žák zvolí např. německý jazyk, že mu bude umožněno v jeho studiu pokračovat i na vyšších stupních škol.
Střední školy máme třech typů: gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště. Gymnázia připravují pro studium na vysoké školy, tedy mají dát studentům dobrý teoretický základ hlavně z matematiky, fyziky a chemie a částečně i z výpočetní techniky, a v neposlední také naučit zvládat na střední úrovni jeden světový jazyk (pochopitelně na jazykově orientovaném gymnáziu cíle budou asi jiné) tak, aby student byl schopen číst lehčí text z fyziky, chemie, matematiky a výpočetní techniky + měl základní hovorové dovednosti. Pokud jde o znalosti výpočetní techniky, ke znalostem ze základní školy přistupuje zvládnutí algoritmizace. Pokud jde o základy programování spíš bych doporučoval tuhle znalost přesunout pro zájemce do výběrového předmětu. Ono totiž dnes je programování úzce propojeno s technologiemi, a i profíkům trvá poměrně dost dlouho než se z nich stanou opravdu programátoři.
Střední odborné školy mají vychovávat střední technické kádry pro podnikatelskou sféru potažmo pro samostatné podnikání. Pokud jde o jazykové vzdělání přibližně platí to, co jsem napsal o gymnáziu, pokud se jedná o odbornost: zvládnout na aplikační úrovni (tedy ne na úrovni navrhování) daný obor, tedy např. ne umět navrhnout automobil, ale vědět, co v automobilu jakou funkci plní, umět identifikovat závadu, a vědět, co oprava obnáší. U výpočetní techniky platí opět přibližně to, co u gymnázií, ovšem důraz je potřeba položit na využívání aplikačního programového vybavení souvisejícího s daným oborem.
O podcenění významu středních odborných učilišť se mi ani nechce psát. V porevoluční euforii málem ideologické podcenění rukodělné práce vedlo k tomu, že ve velikém byly tyto školy rušeny. Různými pseudointelektuály bylo prohlašováno, že není o ně zájem, a že koneckonců chybějící řemeslníky bez problémů nahradí ti absolventi gymnázií, kteří se nedostali na vysoké školy. Je to zcela principiální pochybení a hluboké nedocenění manuální zručnosti a významu řemeslné práce i pro moderní společnost. Dokladem toho je, že v rámci vzdělávací politiky státu tyhle školy nejsou ani náležitě propagovány a není vysvětlován jejich význam pro fungování společnosti. A kde se podíváte, všude se shání řemeslníci, snad na každé stavbě visí něco takového: Přijmeme tesaře, zedníky, pokrývače a další profese. Proč asi? Z rozmaru? A ten údiv, že kolik si řemeslníci dovolí za provedení manuální práce účtovat! Je si dobré uvědomit, že v souvislosti s novými technologiemi prudce vzrostly nároky na přípravu řemeslníků, techniků apod. Tomu musí odpovídat i kvalita středních odborných učilišť. K téhle kvalitě se nebude až tak jednoduché dopracovat, protože jde o úzké propojení teoretické a praktické přípravy. Snad nám pomůže Bůh, když už MŠMT a politikům se do toho vůbec nechce.
Pokud jde o vysoké technické školy, dnes už ani tak nejde o naplnění kdysi tak okázalého, ale nikdy nenaplněného cíle, že VŠ připravují odborníky pro budoucnost, spíš jde o to, aby při nástupu do praxe, absolventi uměli alespoň to, co momentálně frčí, a v budoucnosti dokázali průběžně zvládat nové trendy v praxi. Řekl bych to i jinak: Vysoké technické školy mají dát pevný teoretický základ, tak aby absolvent VŠ byl schopen v budoucnosti sledovat v praxi nové trendy ve svém oboru a současně mají naučit „vysokoškolské řemeslo“ tak, aby si kapitáni průmyslu nestěžovali, že nic praktického neumí, že vše praktické je musí učit málem od piky. Pokud jde o zvládnutí cizího jazyka, tak je zde požadavek na jeho zvládnutí v té míře, že absolvent porozumí středně těžkému odbornému textu v příslušném oboru + požadavek průměrné hovorové dovednosti. Pokud jde o znalosti z výpočetní techniky, jde o to aby absolvent uměl prakticky a tvořivě používat aplikační SW v daném oboru. Pochopitelně výjimkou jsou fakulty informatiky, které vychovávají profesionály v příslušných oborech právě pro tvorbu SW dle požadavků praxe.
K přírodovědným univerzitním oborů jenom krátce. Pokud chceme ve vědě uspět, bez dostatečného počtu absolventů těchto oborů nemáme sebemenší šanci. Zde je cíl studia jasný: zvládnout to, co momentálně lidstvo v tom kterém konkrétním oboru zná. Zde mohu jenom konstatovat, že je to obrovský požadavek na kvalitu příslušných fakult, kateder, potažmo jiných pracovišť, které kvalitu tohoto studia garantují. Tady by stát neměl opravdu šetřit.
Pokud jde o pedagogické školy, zde je požadavek jasný: více budoucích učitelů matematiky, fyziky, chemie, informatiky a v neposlední řadě i učitelů znalých techniky.
Z toho, co jsem výše uvedl, že zvýšená pozornost musí být věnována i struktuře studijních oborů na všech vysokých školách v tom smyslu, že se musí výrazně změnit početní stavy studentů podle studijních oborů v návaznosti na poptávku praxe, což znamená méně studentů humanitního a společenského zaměření a více studentů na technických školách a univerzitách s přírodovědným zaměřením. A ještě jedna faktická poznámka. Stalo se doslova módou generovat nové a nové studijní obory, hlavně pokud jde o různé humanitní a společenské obory, více a více specializované, často v praxi problematicky využitelné, pokud vůbec jsou využitelné. Zde platí, všeho s mírou, kupříkladu všichni budoucí lékaři studují všeobecné lékařství, teprve po skončení studia se specializují. Tento extrém nepropaguji, ovšem výrazná redukce studijních oborů je v podmínkách našeho školství nezbytná. Nemluvě o tom, že bohaté spektrum studijních oborů generuje málem automaticky časté změny v názvech a obsahech studijních oborů.
A pak je tu jeden veliký úkol, a v tomto případě si dovolím mluvit o opravdové reformě, třebaže úkol je směřován především na vědecké instituce, a to je práce s mladými talenty. Tady máme co dohánět, možná dokonce se musíme odrazit ode dna. Představa, že práce s talenty je především úkolem školy, je silně zavádějící, je to především a hlavně úkol pro vědecké instituce a zájmové kroužky. Výrazně je potřeba podpořit nejen přednáškovou činnost, zájmové kroužky ale výrazně navýšit (dnes je v podstatě minimální) i publikační činnost tak, aby mladí nadšenci s jejich momentálními znalostmi měli šanci porozumět nejnovějším pokrokům ve všech oblastech vědy, ale především v přírodních a technických vědách. U široké veřejnosti dost převládá názor, že hlavně inkluze na základních školách je příčinou toho, že ti šikovnější nemohou vyniknout tak, jak by mohli, kdyby inkluze nebyla. Je to fatální omyl, cesta k úspěchu vede jinudy, tedy především přes široké zapojení vědeckých institucí do práce s mladými talenty. Vědec, který nevychová své následovníky, nepodělí se o své znalosti předáním vědomostí a publikační činností není vědec, ale pouhý egoista, který navíc vyjde stát pěkně draho! S talentem se musí trpělivě pracovat několik let, aby nakonec společnosti vrátil více, než společnost do něj vložila. Ať si v tomto vědecké instituce a školy berou příklad z fotbalových velkoklubů. Každý má vlastní akademii pro výchovu talentů a na jejím financování nešetří. Leč stačí jeden jediný veliký talent klidně např. za pět let, a akademie se finančně vyplatí.
Ještě malá poznámka k občasnému tvrzení České školní inspekce, že průběžně se snižuje úroveň znalostí české mládeže. Otázkou je jakých znalostí. Mnoho znalostí, co nám za mých mladých časů vtloukali učitelé do hlavy, jsou běžně k dohledání na internetu. Na průmyslovce jsme v odborných předmětech počítali logaritmickým pravítkem, k čemu dnes takové pravítko je!? Jazyky? Učili jsme se převážně ruštinu, dnes valné využití nemá. Výše jsem zmínil marný experiment s množinami v matematice. O moderních dějinách nemluvě, dnes je pohled zcela jiný než za našich časů atd. atd. Takže s hodnocením úrovně znalostí velice opatrně!
K problematice reformy školství by se dalo napsat toho ještě hodně, ovšem to nebylo mým cílem. Chtěl jsem jenom upozornit na to, že sice víme, že školství v jakémsi globálu funguje dobře, ale ve školství jsou i problémy, slabiny, a že také víme, že je potřeba začít průběžně pracovat na jeho zkvalitňování bez okázalosti a politického bušení se do prsou a sbírání politických bodů. Bylo by naivní očekávat, že jakýmsi zázrakem v podobě jakési reformy shůry se skokově dostaví skvělé výsledky. Ne, tak jednoduše to nepůjde! To vám mohu písemně garantovat. Nepotřebujeme žádnou revoluci, ale trpělivý evoluční vývoj s jakž takž jasnými cíly.
V Brně 21. března 2024.
Dovětek z 19. dubna 2024. Známý mi poslal k mému původnímu textu hořce úsměvný příspěvek, jehož autor našel inspiraci v básni Karla Jaromíra Erbena Polednice. Autora téhle pedagogické Polednice neznám, takže se mu tímto omlouvám, že nejsem s to ho uvést jako autora. V každém případě tuhle báseň je vhodné vnímat s určitým nadhledem, částečně i ironickým.
Polednice
Řehoní se dítko drze,
učitelce v bledou líc,
ať se jenom úča vzteká,
ví, že vlastně nesmí nic!
Učitelce v hlavě hučí,
chvějí se jí kolena,
když tu v umučené lebce
bleskne veršík Erbena.
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, upíra!“
Když tu dveře ztichlé třídy,
kostlivý hnát otvírá ...
Pod plachetkou - však to známe -
příšera se zjeví tu,
dříve rozjívené děti
náhle stojí v zákrytu.
„Dej sem dítě!“ zaburácí.
„Volala jsi, tady jsem!“
„Volala jsem.“ „Pročpak dítě?
Víš co? Radši mě si vem!“
„Ty si sbalíš děsné dítko
- horší přijdou do školy -
a mne za zmizení žáka
odbor školství osolí.“
„Mě si vezmi, Polednice,
konečně tak najdu klid!
Kolegyně potvrdí ti,
jak je těžké takhle žít.“
Ať se kde chce co chce šustne,
kdo je vinen ze všech zel?
Kdo je volán jako pucflek?
Zcela jistě učitel!
Když si páťák místo džusu
dá pořádný rumu lok,
na koho se ukazuje?
Zanedbal to PEDAGOG!
Když se dívka zfetovaná
vrhá z okna jako cvok,
v ruce láhev od čikuli ...
kdo je vinen? PEDAGOG!
Když mládenci skotačiví
vhodí chodce v říční tok,
kdopak za to zvěrstvo může?
Jen a pouze PEDAGOG!
Že děťátko v třetí třídě
pohačá si druhý rok,
kdopak mu měl IQ zvýšit?
Kdo to nezvlád? PEDAGOG!
„Tak to vidíš, Polednice,
škoda mluvit, hanba klít,
proto radši mě si vezmi,
ať mám jednou pro vždy klid.“
Polednice hlavu skloní,
slza z oka skane jí.
Šeptá: „Nejsem kompetentní,
zanech marných nadějí.“
Na pozdrav svým strašným hnátem
učitelce zakývá,
chápe už, proč pro tu ženu
není příliš děsivá ...