Dušan Polanský
Člověk ze své podstaty potřebuje občas něco slíbit. Slib nás vymaňuje z anonymity, dává naší fyzické existenci smysl bytí. V případě slibu jinému člověku se vytváří vazba, jež přináší naději pro obě strany. Je naivní a pohodlné se domnívat, že veškerou odpovědnost za splnění slibu bere jenom ten, kdo slíbil. Člověk, jenž slib přijímá, nese také svůj díl odpovědnosti za jeho splnění, kupříkladu tím, že druhé straně pomůže její slib naplnit. Je rovněž nemravní a egoistické přijmout slib, o němž předem víme, že je nesplnitelný, tím druhou stranu předem uvrháváme do ponížení a ztráty perspektivy v jejím bytí. Dodržení slibu bez vypočítavosti a sledování osobního prospěchu nám dodává pocit pokory a úcty vůči jiným lidem. Nedodržení splnitelného slibu z nás dělá bezvýznamnou položku, která nemá nic jiného než jméno a datum narození, jsme zredukováni na holou existenci bez dalších vlastností, protože ty již nemají smysl, jsou nadbytečné, nepřináší již nic nám ani našemu okolí.
Slibů je hodně, osobní, profesní, spojené se zájmovou činností a další. Nelze říct, které jsou méně nebo více důležité. Komisař Matthäi v románě Slib od Friedricha Dürrenmatta slíbí při spáse své duše mamince zavražděné dívenky, že jejího vraha dostane. Je to osobní slib, profese mu nic takového neukládá. Pro splnění slibu obětuje všechno, své postavení, majetek. Matthäi s neúprosnou tvrdohlavostí čeká u benzinové pumpy na vraha, logika mu říká, že se tam musí objevit; ten ale nepřijíždí, důvodem je Dürrenmattovská absurdita, neznámý vrah umírá při autonehodě. Bývalý komisař, teď již alkoholik, občan bez majetku, stále čeká na již mrtvého vraha, dodržení slibu se mu stalo jediným smyslem života. Matthäi je bezesporu nejzásadovější a nejcharakternější postava moderní literatury. Román Slib by měl být i přes svůj ponurý kriminální děj povinnou četbou nejen každého policajta, ale nás všech.
Táta mi často opakoval, že sliby se mají dodržovat, on je dodržoval až s fanatickou vytrvalostí, i když to nejednou mělo negativní dopad přímo na život celé rodiny. Sám skončil dost bídně, i když ne tak jako Matthäi, přesto jsem mu za jeho fanatičnost v otázce dodržování slibů vděčný, pochopil jsem, že bez alespoň jakž takž upřímné snahy o dodržování slibů jsem jenom anonymní člověk, jenž je lehce nahraditelný, protože jej nikdo nepotřebuje, protože nemá k nikomu žádnou odpovědnost. Žije jenom pro sebe, pro svou touhu užít si života za každou cenu. Má vůbec takový život smysl? Jistě má: živočišný, ale ne lidský.
V dnešní době se sliby často nedodržují z pragmatického důvodu: vyplatí se je nedodržovat. Nedodržení slibu často dokonce přináší materiálový či jiný zisk bezcharakterním politikům, nesolidním podnikatelům či vedoucím pracovníkům, nepoctivým zaměstnancům, nespolehlivým partnerům v manželství a dalším. Důvodů nedodržení slibů bude asi hodně, ale když všechny důvody zredukujeme na jejich podstatu, zůstane nám jenom několik notoricky známých: snahu nekomplikovat si život, snahu užít si a zajistit si osobní prospěch. Vše je přitom rozumově a logicky zdůvodněno, jak jinak, pak by nebylo možné mluvit o pragmatičnosti.
Časté zkoušce našeho charakteru nás podrobují naše osobní sliby vůči nám samým. Osobních slibů vůči Já je nekonečné množství: naučím se cizí jazyk, zvládnu ovládání PC, vystuduji vysokou školu, začnu cvičit, přestanu pít alkohol, nebudu se již tak přecpávat jídlem, konečně dám do pořádku zahradu, nebudu již zahýbat partnerovi, nebudu již v mluvě používat vulgarismy, vyslechnu v klidu druhé a v klidu budu reagovat na jejich argumenty, podobně a podobně. Nedodržení každého našeho osobního slibu nás uvrhává do propasti ztráty sebevědomí, je to časta cesta do pekla nesebeúcty k nám samým. Východisko je asi jediné: urputnost a vytrvalost. Určitě takové vlastnosti máme, dal je nám do vínku sám Bůh, jenom jsou v nás kdesi hluboko, překrývá je tlustá vrstva vlastní pohodlnosti vytvořena během naší zajištěné životní existence. Je ale nerozumné a neodpovědné dávat si sliby, které nemůžu splnit ze své podstaty Já, ten co si sám něco slibuji. Kupříkladu osobně mám prabídnou motoriku, takže těžko si mohu slíbit, že se konečně naučím tančit. Přiznejme si, že nikdo z nás není tak hloupý, aby si jasně neuvědomoval, zda slib je nebo není reálně splnitelný. Kdysi nám stařičký pan profesor němčiny v Žilině radíval: neslibte si, že se naučíte německy, ale že se naučíte 100 slovíček. Když se je naučíte, tak si slibte, že zvládnete skloňování zájmen atd. Možná že časem budete příjemně překvapeni, že umíte německy, aniž byste si takový slib někdy dali.
Dvě česká přísloví výstižně vyjadřují pohled prostých lidí na morálku kolem slibů: Sliby se slibují, blázni se radují a Neslibuj, když nesplníš. Druhé přísloví nese v sobě důležité ponaučení: když je na nás vyvíjen nátlak, abychom něco slíbili; něco, o čem víme, že není reálné, abychom to dodrželi, měli bychom najít v sobě sílu a říct: Ne. Takové Ne je vlastně dodržením slibu vůči nám samým, že budeme za každé situace slušní lidé, kteří ví, co je pocit odpovědnosti, nejen vůči okolí, ale i vůči nám samým.
Ale máme vůbec morální právo něco slibovat či sliby přijímat, pochopitelně mimo případů, kdy to od nás požaduje legislativa? Starý Zákon nám zakazuje dopustit se křivé přísahy, a slib jednou daný, nám ukládá dodržet. Ježíš Kristus skrze Nový Zákon je ještě důslednější a jasně nám křesťanům říká: Vůbec nepřísahejte na to, co říkáte. Vaše řeč budiž taková, že ano je ano, a ne je prostě ne. Veškerá přísaha je od zlého.
V Brně počátkem srpna 2010.