Zaslepení ze strachu před přirozenou smrtí
Dušan Polanský
Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej. (L 17,33)
Jedna starší paní mi napsala, že se ve svých textech až moc věnuji smrti, zda bych nemohl napsat něco jako úvahu, v níž bych vysvětlil, proč tomu tak je. Nemyslím si, že se smrti věnuji nějak speciálně, natož abych se v tomto tématu vyžíval. Věnuji jí jenom tolik pozornosti, kolik si sama v mém životě vymínila prostoru, či už přímými zásahy do mého života a mých blízkých nebo v dopadech na můj vnitřní svět a myšlení. Říká se, že vlastní smrt je pro člověka hrozným tajemstvím. Tento názor nesdílím, myslím si, že tajemstvím určitě je, ale ne hrozným, spíš je hrozné, že neumíme za celý svůj život toto tajemství objevit a pak se s ním naučit plnohodnotně žít, a to je také jeden z důvodů, proč jsem tento článek napsal. Právem se říká, že nejhorším stavem bytí člověka je, když žít neumí a smrti se bojí.
Než přistoupím k vlastnímu výkladu, dovolil bych si upozornit na několik nástrah, které číhají pravděpodobně na každého, kdo se pokusí svůj názor k tématu smrti vyjádřit trochu uceleně. První nástraha spočívá v přílišném zahledění se a přecenění zkušeností ze setkání se smrtí v případě svých blízkých, kamarádů, kolegů z práce. Další past spočívá v sepsání jakéhosi kompilátu o názorech jiných lidí, co o smrti napsali, či o tom, jak lidé smrt vnímali v jednotlivých historických dobách, jak smrt interpretují např. různá náboženství, různé směry v psychologii. Vypadalo by to sice učeně, ale to je tak vše. Další nástraha spočívá v akceptaci a nekritickém velebení některého módního názoru, beletristického či filmového pohledu úzce spojeného s naší dobou. Nemluvě: o chorobní fascinaci smrtí či přímo satanství; o smrtelné nenávisti vůči určitým etnikům, jiným politickým názorům; o postojích, které spíš spadají do sféry psychiatrie nebo odráží chorobní touhu po majetku a moci i za cenu zničení jiného lidského života. Těmhle a podobným nástrahám se lze vyhnout jedině tím, že člověk se projeví jako samostatně myslící bytost. Rovněž se chci vyhnout důsledně teistickému nebo ateistickému pohledu na otázku smrti, spíš se budu snažit šikovně proklouznout mezi těmito dvěma obrovskými balvany chápání Všehomíra, ale nějaké to šťouchnutí do teismu i ateismu si přece jenom neodpustím.
Smrt má hodně podob. Těžko něco rozumného napsat o vnímání smrti při násilném ukončení života z titulu vraždy, hromadného zabíjení, umučení, neúmyslného zabití nebo při náhlém neštěstí. Taková podoba smrti je nepřirozená, neočekávaná, děsivá, není dílem Vládkyně nad konci našich životů ani Boha, ale člověka, zla, smůly, nešťastné shody okolností. Zde se chci věnovat především přirozené smrti v důsledku stáří či nemoci a vědomému, dobrovolnému ukončení svého biologického bytí.
Každý z nás se nad smrtí zamýšlí opakovaně, z různých pohledů, v různých životních situacích. Jsem si vědom, že i moje zamyšlení může narazit na nepochopení nebo nesouhlas toho kterého čtenáře, neboť jeho vnímání smrti je silně závislé na jeho povaze, názorech na život, způsobu jeho uvažování a cítění a v neposlednní řadě i od toho, co již o smrti četl u jiných autorů nebo slyšel od jiných lidí. Snad jsem tímto dlouhým prologem dostatečně vymezil prostor, v němž se chci pokusit pohybovat.
Nejdřív trochu terminologie, abychom si navzájem rozuměli, což někdy v téhle oblasti není až tak jednoduché. Člověka si zjednodušíme. Bude pro nás jednotná triáda: tělo, duše, Duch (s velikým D). Tělo je tělo a bude v našem zjednodušeném výkladu oživeno duší. Jak se to děje, nevíme. V kabale je hmota oživena, u Novalise (1772-1801) je hmota zkamenělý Bůh; G. W. Leibnitz (1646-1716) se pokusil vybudovat dynymickou koncepci hmoty. Vše jsou to ale jenom neúspěšné pokusy, pravdu zatím neznáme. Duše - jiné výrazy psyché, duše animální, duch (s malým d), někdy se používá i užší výraz mysl - je úzce propojena s tělem, ale jak bylo již řečeno, dodnes nevíme jak. Duch (s velkým D), řecky nús, je to, co nás propojuje se světem transcendentna, věřící s božstvím, nevěřící s něčím těžce definovatelným. Jak se to děje, nevíme a asi ani nikdy vědět nebudeme. Poznámka: C. G. Jung (1875-1961) používá výraz psýché v širším významu než duše.
Uvedu jen několik všeobecně známých forem naší posmrtné existence. Naši potomci. Řada našich fyzických, psychických a dalších vlastností se geneticky přenesla na ně, a pokud řetěz potomků neskončí, genetický přenos bude pokračovat dál. Mnozí žijí aktuálně v životech svých potomků tím, že jim připravili dobré materiální podmínky jejích bytí, což v dnešním materializovaném světě výrazně ovlivňuje kvalitu života člověka. Existujeme v zvycích, životních postojích, znalostech, ve výchovném působení, vzpomínkách na naše pozitivní či negativní jednání a chování, v názorech, které pozitivně nebo negativně ovlivnili jiné lidi. Zůstáváme ve vzpomínkách na nezištně poskytnutou pomoc jiným lidem; ve všem, co jsme v životě fyzicky či duchovně zrealizovali nebo pomáhali zrealizovat a co dál přetrvává. Pokud jsme významným objevem obohatili lidstvo, naše posmrtná existence má neopakovatelný rozměr daný úctou k našemu dílu a jménu. Naše existence po smrti může pokračovat i negativním způsobem, pokud žijící budou na nás vzpomínat jako na lumpa, darebáka, vykutálence, zločince apod. Proto by nám nemělo být nikdy jedno, jaký život žijeme. Zprofanovaná myšlenka, že co bude po naší smrti, není již důležité, nezajímá nás, je pro většinu lidí nesmyslem, frází, lží, prázdným gestem. Proč by se mnozí z nás i těsně před smrtí snažili řešit věci, které souvisí s budoucností po naší bilogické smrti? Proč nám není jedno, jak budou zabezpečeny naše děti, jak bude zabezpečen náš životní druh, někdo moc blízký v době, kdy již zde nebudeme?
Z běžně zkušenosti rychlého zapomínání na předky nebo známé máme někdy tendenci vyvozovat negativní názor, že ještě naši současníci: rodinní příslušníci, známí, přátelé si občas na nás vzpomenou, jejich potomci již méně, no a další generace si po nás již ani nevzdechne. Z čeho pramení tento náš negativní postoj? Někdy je to z vrozeného pesimismu nebo nedobré životní zkušenosti. Ovšem mnozí z nás si nechtějí uvědomit nejčastější příčinu: žití života jenom pro sebe nebo pro své rodinné příslušníky. Tento okruh lidí nemusí být široký, a je pak přirozené, že až tak moc lidí nemá důvod na nás vzpomínat. Důležitým kritériem pozitivního žití je schopnost udělat šťastným alespoň jednoho člověka mimo rodinných příslušníků; k činění dobra pouze pro sebe samého a pokrevně blízké jsme jaksi naprogramováni přírodou; chválit se péči jenom o sebe a nejbližší v tomto kontextu vyznívá spíš nepřesvědčivě. Na druhé straně je pravdou, že mnozí z nás nezvládnou ani tohle přirozené poslání.
Podle mě je to důležitá myšlenka, chcete-li názor, pro pochopení tajemství smrti. Pro znalé elementů vyšší matematiky tahle myšlenka tak trochu připomíná operaci limitního přechodu. Pracujeme s malými, pak ještě menšími, pak úplně mrňavými veličinami, až pomocí limitního přechodu, jakéhosi kouzelného abraka dabraka, najednou pracujeme s nekonečně malými veličinami; jeden by čekal, že to dopadne zle; a hle zázrak, výsledkem uvedené operace je konečné nebo nekonečné číslo. Podobně je to s naším umíráním. V hlavě se nám před smrtí honí různé myšlenky, s různou intenzitou, ale jak se blížíme k onomu bodu, kde končí naše biologické bytí, se zcela intuitivně upneme k někomu nebo něčemu, s kým nebo čím bychom chtěli existovat navěky. Může to být cokoliv: milovaná bytost či bytosti; Bůh; intenzivní zážitek; majetek, který jsme tvrdou prací nebo lumpárnami nahrabali; myšlenka, která nás uchvátila; výčitka svědomí, které jsme se nedokázali zbavit za svého života; naštvanost z toho, že my umíráme a někdo koho nenávidíme, bude žít dál; úleva z toho, že nám končí trápení pozemského života apod. Variabilita je obrovská. Pokud duši dokážeme upřímně, z celého srdce, udržet na téhle poslední myšlence, stane se jakýmsi zdrojem, ohniskem naší věčné existence, transformuje se v Ducha. Je nemožné, abychom v této myšlence neexistovali navěky, neboť vlastní ukončení biologického bytí nejsme si s to uvědomit, kdyby tomu tak bylo, žili bychom stále, což je logický rozpor. Pokud nebudeme myšlenkami nikde, nelze to považovat za tragédii. Pravděpodobně nic nás v životě nebo na jeho konci tak výrazně neoslovilo, abychom na to mysleli v okamžiku biologické smrti. Vůbec to neznamená, že se nedočkáme posmrtné existence, jenom bude míň emotivnější a plnohodnotnější.
Důvodů je několik: náš biologický život se blíží ke svému nevyhnutnému konci, již nedokážeme žít plnohodnotný život; náš organismus je vyčerpaný, opotřebovaný, nedokáže zabezpečit funkcionalitu nezbytnou pro naše biologické bytí; často nejsme ani s to se postarat sami o sebe; mizí do ztracena schopnost tvořivého myšlení, bádání, objevování, tvořivé práce; stáváme se často i přítěží, obvykle v případě nedobrého hmotného zajištění nás a rodiny, v níž dožíváme. Pokud se dožijeme vysokého věku, nemáme souputníky z mládí, není si s kým popovídat o společně prožitých událostech, o vnímání světa z pohledu naší generace. Někdy u lidí chamtivých a zlých se s přibývajícími roky naplno projeví jejich negativní povahové rysy, což je umocněno tím, že se často nedokáži vyrovnat s přirozenou logikou života, že je tu smrt, která je absolutně spravedlivá, neodvolatelně vyměřena každé živé bytosti. Je to smrt, co je připraví o jejich majetek, o moc nad lidmi, o potěšení z páchaného zla. Jak v jednom z dopisů Luciliovi praví římský filozof Lucius Annaneus Seneca (4. př.n.l. - 65 n.l.): "Kdo neche zemřít, vlastně nechce žít. Vždyť život nám byl dán s podmínkou, že zemřeme; k tomuto cíli se ubíráme životem. Proto bát se smrti je známkou pošetilosti, protože jisté věci jsou očekávány a jen nejisté jsou předmětem obav. Smrt má oprávněnou a nepřemožitelnou nutnost."
Jednou z možností, jak se s tímto vyrovnat, je soustředit své poslední síly, svoji poslední energii, myšlenky, intelekt na přípravu na věčnou existenci. Umět život v celku zhodnotit, plusy, mínusy, neopakovatelné okamžiky; poprosit o odpuštění – alespoň v srdci, myšlenkách – každého, komu jsme nechtěně či chtěně ublížili. Pokud máme tu možnost, alespoň hmotně vypomoci tam, kde jsme v životě nehráli fér v otázkách majetkových apod. I když vypořádání s nehezkou minulostí může být těžké, ale nepokusit se o to, je projevem slabošství. A nebylo by dobré, kdybychom si tento pocit s sebou nesli navěky.
Naše duše a intelekt vnímají v každém období lidského života naše pozemské bytí jinak. Typický je rozdíl ve vidění světa v mladí, když jsme plni životní síly, plánů, užíváme si zdraví a radostí života, a chápání života v pokročilém věku. Z tohoto pohledu hlavně smrt dítěte, ale i mladého člověka je krutá, nesmyslná, nepochopitelná, nelze ji racionálně pochopit ani teologicky vysvětlit. Smrt tomu, kdo nepoznal život v celistvosti a pestrosti vnímání v závislosti na věku, vzal nejen předčasně právo na plnohodnotné biologické žití, ale i prožití plnohodnotné věčné posmrtné existence.
Byť si zatím povídáme o přirozené smrti, alespoň okrajově bych se zmínil o V takovém tragickém případě je nesprávné paušalizovat, zjednodušovat, moralizovat nad odchodem lidské bytosti z říše biologického bytí do říše posmrtné existence. Vědomý a tzv. dobrovolný odchod z důvodu velmi vážných zdravotních problémů, neschopnosti najít rozumné východisko z vážných existenčních, osobních problémů apod. bychom neměli odsuzovat, spíš se jej snažit pochopit z pohledu toho, kdo se rozhodl tímto způsobem ukončit své biologické bytí. Náš pohled na toho, kdo vědomě a tzv. dobrovolně ukončil svůj život, je téměř vždy matoucí, zavádějící, neboť náš způsob života, myšlení, životní podmínky jsou vždy jiné než jeho. Nikdy neříkejme: Já být na jeho místě… Nejsme On nebo Ona, my jsme My. Můžeme se jenom pokusit vžít do situace dotyčného v okamžiku fyzického ukončení bytí, pochopit jeho odvážný tragický krok; kriticky zhodnotit, zda i my, pokud jsme dotyčného znali, byli jsme s ním v osobním styku, nemáme na jeho kroku svůj podíl. Každý vědomě a tzv. dobrovolně odcházející člověk z našeho pozemského světa určitě vnímá poslední okamžiky bytí velmi intenzivně a jeho poslední myšlenky jsou vroucné, plné touhy po šťastnějším životě. Také my upřímně věříme, že jeho věčná existence bude šťastnější než ta vezdejší. Vědomé a tzv. dobrovolné ukončení života by ale nemělo být pouhou iluzí, která nás odlákala z boje s veškerou realitou pozemského života a nabídla nám zdánlivě jednoduché řešení. Před tímto závažným krokem bychom si měli uvědomit, že bez utrpení nelze život plně pochopit, vnímat; nelze náš vnitřní život učinit bohatým a plnohodnotným. I přesto všechno nerad používám výraz dobrovolné ukončení života, raději mluvím o rozhodnutí odejít z našeho pozemského světa.
Poslední myšlenka, o které se chci letmo zmínit, je Chápání smrti tím či jiným způsobem je a zůstane navždy otázkou víry. Vše kolem víry patří především do působnosti srdce; rozum, intelekt toho moc nezmůžou; když i něco pochopí, tak jenom mlhavě. Podle věřících v Bohočlověka Ježíše Nazaretského, on je jediný, jenž by mohl vydat svědectví o své biologické smrti, neboť zemřel jako člověk, ač je Syn Pána Našeho. Skutečností navždy zůstane, že nevydal. Je ale otázkou, zda jeho zkušenost se smrtí by byla aplikovatelná na nás obyčejné smrtelníky, neboholidi. Jeho biologická smrt byla silně neopakovatelná, krutá, udála se za jedinečných historických okolností, režírovala ji transcendentí bytost, Bůh Otec. Je vůbec otázkou, zda zkušenost smrti je rozumově uchopitelná, popsatelná slovy. Sám styl každodenního života, moderní západní filozofie, celá takzvaná věda, nás učí, přesněji spíš nutí, myslet především rozumem, intelektem. Malý důraz se klade na vyjádření citů, intuice a především víry, která vychází z duše a Ducha. Intuitivně chápeme, že víra vychází z představ a že tyto představy musíme nejprve vnímat málem jako živé, aby pozitivně ovlivnili náš vnitřní život. Je tu ale rozpor, příliš žijeme v kleci fyzického bytí, racionálního uvažování, střízlivé věcnosti, hromady zbytečných skutečností, faktů, někdy i nesmyslného konzumování málem všeho, co se namane, co nám kdo podstrčí. Naše cíle jsou často především rozumové, racionální; ne jinak uvažujeme o každodenním životě, práci, dětech, financích a jiných skutečnostech, ale přitom neumíme srdce učinit důvěrným společníkem při úsilí pochopit smysl nejen naší životní existence, natož posmrtné existence. Opět a opět vítězí racionální myšlení, které nám úspěšně ordinuje zcela nepřirozený strach i z přirozené smrti a nedává nám sebemenší šanci pochopit její největší tajemství, že je bránou k Novému životu.
Mnohé jsem jenom naznačil, k zaznamenání všech svých myšlenek na téma smrti bych potřeboval daleko více času. Je dokonce možné, že ve svých úvahách dělám zásadní chybu, že nechci akceptovat skutečnost, že jako živé myslící bytosti jsme naprogramováni k téměř automatickému strachu z každé, tedy i přirozené, smrti. Pak jakékoliv úvahy na toto téma jsou téměř zbytečné, protože většina z nás si myslí, že jsou jenom zoufalou spekulací o něčem, co je absolutním definitivním koncem, amen, našeho bytí: těla, duše i Ducha.
Nedávno jsem u piva vyložil svůj názor na existenci po fyzické smrti jednomu dost nemocnému straršímu pánovi. Když jsem skončil, řekl mi, že mi děkuje, že jsem mu nabídl alespoň jakous takous šanci před odchodem na věčnost. Že ateismus mu nabízí jenom definitivní konec a proměnu v kremační popel nebo podzemní hnilobu či prach; teismus jakousi posmrtnou pohádku o možném nanebevstoupení lidské duše, které on jenom stěží může uvěřit. I když chápe, že tomu, kdo jí uvěří, se lehčeji odchází na onen svět. V každém případě, pokud jsem alespoň jednomu z čtenářů nabídl alespoň malou šanci lidsky důstojného odchodu z pozemského života, tak má odměna za vynaložený čas je více než veliká.
Koncept napsán kolem roku 2000, dofinalizováno v Brně ve dnech 1. až 7. srpna 2011.