Moralistika o spravedlnosti
Dušan Polanský
Asi nic tak většinu lidí celého světa myšlenkově nespojuje, jako touha po míru a spravedlnosti. S tím mírem je jeden veliký problém, zbrojí se víc a víc, takže na mír to v blízké budoucnosti vůbec nevypadá. Také k čemu by pak ty veškeré zbraně, zbraňové systémy apod. byly! Jak si na tom stojí spravedlnost? Všelijak, někdy funguje, někdy nefunguje, ačkoliv politici nás občany trvale ujišťují, že časem to bude jistě lepší. Já vás zase ujišťuji, že nebude, ne snad proto, že bych si hrál na vševědoucího či byl škodolibý, ale hlavně proto, že ti co mají bohatství a moc, nenechají svět kráčet spravedlivou cestou. Jenom si vzpomeňme, jak mocný Řím zatočil s Ježíšem.
Zavzpomínejme na školní léta, a popřemýšlejme, zda paní učitelka či pán učitel vždy spravedlivě své žáky hodnotili nebo je měli všechny ve stejné oblibě? Nebo pokud jste zaměstnanec u soukromé firmy či státní organizace, je u všech spravedlivě nastaven poměr objemu a kvality odvedené práce vůči finančnímu ohodnocení? Měli všichni občané stejné šance dostat se po roce 1989 v rámci Velké privatizace doslova k pohádkovému bohatství ani ne za pusinku, ale dokonce zcela gratis? Je spravedlivé, když stát navyšuje různými dotacemi z kapes i těch, co nemají žádný nemovitý majetek, majetek těch, co vlastní nemovitost, tedy nejsou žádní chudáci? Mají všichni mladí lidé stejnou výchozí startovací pozici do budoucího života? Jsme my všichni stejně vybaveni pro život po genetické stránce, tedy fyzického vzhledu, inteligence, zdraví atd.? Myslíte si, že soudy soudí vždy spravedlivě? Můžeme si dovolit stejně vyskakovat a si dovolovat, jako ten, kdo má na kontě miliardy? Takových otázek bychom si zde mohli položit ještě docela moc, a většinou by asi odpověď byla: Ne. Jsou podobné úvahy důvodem pro úplnou rezignaci na dosažení spravedlnosti, tam kde očividně spravedlnost má zavřené vrata na pořádnou petlici? Řekl bych, že i přes zmíněný negativismus určitě ne!
Pro mě prototypem literárního, tedy ne skutečného!, bojovníka za spravedlnost již dlouho je a asi i zůstane do konce mého žití Michael Kohlhaas z povídky mého oblíbeného autora Heinricha von Kleista (1777 – 1811). Kohlhaas je obchodník s koňmi, vede spokojený rodinný život. Když tento bezúhonný muž na vlastní kůži pozná nespravedlnost, dá dohromady armádu, aby očistil své jméno a znovu nastolil pořádek. Moc vám snad neprozradím, když řeknu, že smysl pro spravedlnost učinil z něho lupiče a vraha. Kritici Kleistovi vyčítají, že se sice nechal inspirovat skutečným Kohlhaasem, budiž, který ale nebyl žádný bojovník za spravedlnost, ale podle historiků obyčejný kverulant. Kdo se zajímá o německou literaturu možná namítne, že Kleist vůbec byl dost složitý a divný člověk, dokonce, když se rozhodl spáchat sebevraždu, tak to nezvládl sám. 21. listopadu 1811 u Wannsee umírá spolu s náhodnou známou Henriettou Vogelovou. To jistě nebylo od něho pěkné, přesněji bylo to darebáctví. Ovšem obecně platí, že u spisovatele, dramatika, básníka hodnotíme jeho tvorbu, a ne jeho život, podobně to platí i pro jakoukoliv uměleckou či jinou tvorbu. V každém případě Michael Kohlhaas je brilantní ukázkou vyprávěčského umění Heinricha von Kleista.
Spravedlnost má nejednou úzkou vazbu na pomstu. Pokud nás nebo někoho blízkého postihne tragédie, za kterou jasně někdo může, a pokud se o spravedlnost nepostarají státní orgány, které to mají ve funkční náplni, máme dvě možnosti: buď rezignovat na spravedlnost, ovšem tuhle rezignaci pak musíme rozchodit v hlavě, jelikož nám je jasné, že jsme zbabělci, s čímž se dobře nežije, nebo spravedlnost sjednat sami, jenomže to většinou jinak nejde než skrze pomstu. Pokud se pomstíme dle biblického zákona: oko za oko, zub za zub, máme velikou pravděpodobnost skončit v base, a kdoví co nás nehezkého tam čeká. Pokud jsme v pořádném balíku, můžeme si dovolit zaplatit např. soukromého detektiva, aby našel důkazný materiál proti lumpovi, který příslušnou nepravost spáchal. Horší je to, pokud za tím stojí celá organizace. Pokud v balíku nejsme, je dost veliká pravděpodobnost, že to i my schytáme od těch mocnějších. Asi nejmenší pravděpodobnost je, že tomu, kdo spáchal zlo, to dokážeme a dostaneme jej před soud. Ovšem i při poslední možnosti nemáme vyhráno, kdoví jak ten soud skončí.
Rovněž si musíme dát hodně pozor na závist, je to občas oslí můstek, jak si zdůvodnit nespravedlnost. Jednoduchý příklad ze státní organizace. Vedoucí vašeho oddělení končí, rozhoduje se o jeho nástupci, vy máte velikou šanci jej nahradit, protože znáte problematiku, máte dobré výsledky, charakterově a politicky jste v pořádku. A hle bác, najednou flek dostane někdo, kdo jako by byl vytažen z kouzelníkova klobouku. Ne jenom, že problematice vůbec nerozumí, je líný, alibista a vlezprdelka. Co s tím, závidět mu, že se skrze protekci dostal nezaslouženě na dobře placenou funkci, nebo jej začít nenávidět, či snad obojí? Rozhodnutí je na vás, já tu nejsem od toho, abych si hrál na moudrého starce. Je ale dobré vědět, že pro závist většinou platí krutý psychologický fakt: Ten, kdo závidí, octne se v méněcenném postavení. Má několik možností: začít bojovat za narovnání poměrů, které vedly k jeho nedobré situaci; snažit se pracovitostí, umem a praktickými dovednostmi získat něco jako tržní výhodu; rezignovat na jakékoliv úsilí a celý život se utvrzovat v pocitu, že mi bylo hrozně ublíženo; no a také je tu možnost, pokusit stát se lstivějším, mazanějším, rozdávat rány na všechny strany, a tak se mstít za příkoří. Jenom u poslední možnosti opatrně, do té se nepouštějte, pokud to nemáte v genech, jelikož dopadnete určitě zle nedobře, a navíc může to od vás někdo, kdo si to nezaslouží, no a vy pak budete ten, kdo vygeneroval nespravedlnost! V každém případě na závisti je sympatické, že člověk není spokojen s tím, co má, potažmo čeho dosáhl, a tím je motivován k postupu vzhůru, neboli bez závisti není pokroku. Žvásty o nezávidění od těch, co jsou v balíku a za vodou neposlouchejte. To by se jim hodilo, abychom jim nezáviděli! Ale i zde opatrně, neměli bychom závist transformovat v nenávist, když už, tak v rivalitu!
I když pro někoho můj text může vyznít pesimisticky, určitě tomu tak není, naopak má vás motivovat k zápasu za spravedlnost v případě, kdy je jasné, že ke křivdě došlo, ale opravdu došlo, to bych zdůraznil. Názor, že boj za spravedlnost postačí ponechat na státu, je více než naivní. Bez úsilí jednotlivců, různých občanských uskupení spravedlnost jednoduše nemůže fungovat. Ale i zde opatrně! Není nic smutnějšího než boj proti domnělé křivdě, tedy proti domnělé nespravedlnosti. To pak bojovník proti domnělému zlu se obvykle transformuje pro okolí do role šaška.
V Brně 6. července 2023.