Dušan Polanský
Svobodomyslný člověk usiluje o svobodu svého myšlení, současně je ale snášenlivý k názorům jiným. Bez svobodomyslnosti člověka by nevznikla vynikající díla ve všech oblastech lidské činnosti, nerealizovaly by se odvážné technické projekty, nebylo by pokrokových revolucí. Vzorem svobodomyslnosti pro mě je filozof Baruch Spinoza (1632-1677). Žil osamoceně, skromně, až v bídě a přesto se nikdy nevzdal svých myšlenek, za něž ho kde kdo kritizoval a hrubě mu nadával, mimo jiné i hlasatel svobody myšlení Voltaire. Dokladem jeho všeobecné nenávisti je, že Spinoza byl již v mládí vypuzen ze svaté obce. Nadávali mu do ateistů, a přitom žádný filozof tak nemiloval křesťanského Boha jako on. Bůh mu byl vším, nikdy o něm nepochyboval, byl pro něho všude, v každém kousku naší existence, celého vesmíru, a přesto Bůh a příroda nepředstavují pro něho jednotu. Že působení Boha na náš svět chápal jinak než oficiální křesťanské a židovské náboženství, bylo jedním z jeho mnoha projevů svobodomyslnosti.
Svobodomyslnost bez tolerance názorů jiných je frází. Bohužel hlavně v politickém životě a v náboženství se až příliš často střetáváme s nerespektováním názorů jiných. Z hlasatelů svobody myšlenek pod různými rafinovanými hesly se až příliš často stávají nejen myšlenkoví, ale často i fyzičtí inkvizitoři.
Svobodomyslnost nemůže být bezbřehá ze své vnitřní podstaty, její hranice je dána respektováním svobody jiných, nejen myšlenkové, ale i existenční. Svobodomyslnost bez faktické odpovědnosti nebo na úkor někoho je jenom pouhou frází, nebo v horším případě vykalkulovaným darebáctvím.
Být svobodomyslným bez základní existenční svobody je přinejmenším těžké. Svobodomyslný bezdomovec bez přístřeší, možnosti se v klidu a teple vyspat, umýt se, najíst se teplého jídla, navštívit lékaře, by asi na většinu z nás působil tragikomický, a bylo by nám ho upřímně líto.
Přímo teatrálně na mě působí svobodomyslnost člověka existenčně závislého na jiném člověku, který našeho svobodomyslného ducha může, lidově řečeno, kdykoliv vykopnout na ulici. O takovou svobodomyslnost bych nikdy nestál z prostého důvodu, nebyl bych svobodným člověkem z pohledu své důstojné existence. Být ptáčkem v zlaté kleci, o to jsem nikdy nestál. Proto také chápu Barucha Spinozu, že odmítnul pozvání na univerzitu v Heidelbergu, neboť pochopil, že jeho svobodomyslnost by zde měla nepřekročitelné hranice. Z podobných důvodů odmítl i pozvání do Francie.
Trapně a paraziticky působí na mě hlasatelé (spíš s prominutím prasata) svobodomyslnosti, jež jsou dobře živeni státem, dokonce za peníze daňových poplatníků pořádají honosné konference o šíření svobody myšlenek. Kristus k šíření svých myšlenek, na tu dobu zcela převratně svobodomyslných, nepotřeboval žádnou finanční podporu státu, stačil mu jeho skromný šat a především jeho srdce, víra a upřímný hlas. I proto nevěřím ani slovo žádnému dobře živenému a v blahobytu žijícímu hlasateli svobodomyslnosti. Je to jenom pouhá póza a fráze.
V zaměstnanecké praxi se většina z nás setkala s typem vedoucího, který formálně vyzývá zaměstnance k otevřenosti názorů, k sdělení námětů na zkvalitnění práce apod. Ovšem tahle zdánlivá tolerance k myšlenkám a názorům podřízených končí v momentě, kdy se dotknou i zcela nepatrně jeho postavení, pravomocí a vůbec zasáhnou jeho ješitnost na citlivém místě. Obvykle velmi rychle se dostaví protiúder.
Farizejsky působí hlásání svobodomyslnosti jenom tam, kde to dotyčnému věrozvěstovi vyhovuje, kde se to již nehodí, tam je obvykle egoisticky pragmatický. Proto si je vždy potřeba na hlasatele svobodomyslnosti dobře posvítit, zjistit z čeho pramení jejich okázalá láska k svobodomyslnosti, čeho se týká, v čem jim prospívá, komu na druhé straně ubližuje. Přiznám se, že zatím jsem se ve svém fyzickém životě s upřímným, skromným hlasatelem svobodomyslnosti nesetkal, ale možná je to tím, že jsem povahou člověk spíš skeptický a uvěřím až dotyčný hlasatel bude vystaven těžké zkoušce, v níž obstojí. Ale to platí pro všechny ušlechtilé vlastnosti, musí být vystaveny testu opravdovosti.
V Brně 6. února 2011