Dušan Polanský
Podle papeže Řehoře I. je sedm smrtelných hříchů: pýcha, závist, smilstvo, hněv, obžerství, nenávist a lenost. Tak je prý formuloval okolo roku 600 n. l. Papež je také jenom člověk a každý z nás smrtelníků je občas omylný, a proto si dovolím být trochu skeptický vůči uvedenému výčtu. V Bibli je mnoho míst, kde jsou výše zmíněné neřesti odsuzovány, ale nikde nenajdete místo, kde by bylo napsáno, tohle je těch sedm smrtelných hříchu, z nichž ze každý z nás po smrti bude před samotným Bohem zodpovídat.
Jeden z nich, závist, je rafinovaný, je plný protikladů a nelogičností, až příliš často odporuje křesťanské morálce a vůbec všemu ctnostnému, k čemu nás rodiče, škola, literatura, náš cit pro dobro, ušlechtilost, spravedlnost vedou. Je až úsměvné, že o rafinovanosti závisti jsem zatím na žádné pojednání nenarazil. Možná je to tím, že jsem něco základního o závisti nepochopil nebo něco je v mé duši nedobrého, což mě nutí smýšlet o závisti jinak než většinu smrtelníků. Také je to možné jinak: mnozí ze slušnosti říkají, že závidět se nemá, ale uvnitř duše poctivě závidí.
Závidět lze snad všechno na světě spojené nějak s člověkem a jeho existencí na tomto světě: fyzickou krásu; zdraví; hezkou manželku či sympatického manžela; zdravé a chytré děti; moudrost; nadání či talent na něco; charizma; majetek; značné dědictví; žití v blahobytu bez starostí o holou existenci; úspěch v práci nebo v společnosti; vedoucí funkci získanou na základě něčeho jiného než jsou opravdové schopnosti; výhodnější výpočet nějaké finanční náležitosti jenom z náhle, nelogické změny zákonů; štěstí z vlastnictví něčeho, co časem nabyde vysokou cenu; šikovnou lumpárnu, na které se dotyčný napakuje a nic se mu nestane; hezčí sběratelskou sbírku; bydlení v bytě, který jde do privatizace; přijetí na atraktivní vysokou školu na základě protekce atd. Ale závidět lze i zdánlivé maličkosti: větší kousek masa při stejné objednávce v restauraci, hezčí výhled z balkonu, dobrou známku ve škole získanou podfukem, lepší místo v divadle za stejnou cenu vstupenky, hezké počasí na dovolené, pohodlné zaměstnanecké místo ve státní správě atd. Každý z nás by jistě dokázal uvedené výčty na základě svých osobních zkušeností bohatě doplnit.
Závist souvisí úzce s jednou pozitivní vlastností, kterou Bůh, jak se zdá, nemá. Je to spravedlnost. Tato zdánlivá anomálie má svou logiku. Kdyby Bůh spravedlivý byl, náš život by byl nudný, neměl by v sobě prvek náhodnosti, napětí, trvalou naději, že pokud se nám teď nedaří, při troše štěstí a našem přičinění se mnohé může v budoucnu otočit v prospěch nás. Absence boží spravedlnosti nám někdy dává důvod a morální právo cítit pocit nespravedlnosti vůči nám ve srovnání s těmi, kteří jsou momentálně na tom podstatně lépe bez zvláštního přičinění nebo se domohli svých statků či jiných výsad v rozporu se zákony, křesťanskou morálkou, aniž by na ně dosedla ruka světské či boží spravedlnosti. Co je ale důležité, nesmíme pocit oprávněné nespravedlnosti nahradit závistí vůči těm, kteří něco získali nezaslouženě, tím bychom se stali farizeji, kteří jenom závidí, že rovněž něco nezískali nezaslouženě, bezpracně, lehce. Bůh nás učí být spravedlivými vůči sobě a svému okolí. Možná to je také důvod, proč on sám takový není, jednoduše se rozhodl, že vše hodí na nás. Tím nás trvale podrobuje těžké zkoušce z dodržování křesťanské morálky, kterou tak nejednou sami okázale, halasně kážeme.
Bůh nadělil člověku právo závidět i proto, že nás chce motivovat k zamyšlení nad smyslem naší lidské existence. To, co si lidé nejvíce závidí jsou především věci světské, často pomíjivé a vlastnosti spojené s fyzickým vzhledem člověka či jeho talentem nebo schopnostmi. Málokdy závidíme opravdovou víru v Boha a křesťanské ctnosti: skromnost, pokoru, štědrost, cudnost, přejícnost, střídmost, mírnost. Také obvykle nezávidíme úctu k lidem, čestnost, otevřenost, ochotu lidem pomáhat, poradit jim, něčemu je naučit. Spíš si těchto ctností a povahových rysů vážíme, ale moc nás nebolí, že mi zrovna takoví nejsme. Někdy se dokonce nad někým, kdo takový je, spokojeně ušklebujeme a v duchu si možná i říkáme: Ty naivko, kde to žiješ, vzpamatuj se. Darebáci dokonce kladných povahových vlastnosti jiných lidí, jejich slušný způsob jednání, považují za projev slabosti, neschopnosti bojovat o lepší hmotnou existenci podivnými praktikami, což mistrně využívají pro neoprávněné získání především majetkových výhod.
Lze proti pocitu primitivní závisti bojovat? Určitě ano, ale rozumně. Když lakomci doporučíme, aby nezáviděl sousedovi krásný dům s velikou záhradou a bazénem, ale jednoduše ať se nad takové nízké myšlenky povznese, to jsme mu asi moc nepomohli. Bude na just závidět a užírat se ještě více. Určitě nejlepší obranou proti závisti je vypěstování si takové dovednosti, vlastnosti či získání něčeho, co nám bude vaše okolí také alespoň trochu závidět. Je nesmysl si dávat při tomto rafinovaném útoku na naše blízké okolí příliš veliké cíle. Musí to být něco, co zvýšeným úsilím při našich schopnostech zvládneme, ale přitom víme, že naše okolí by s tímto mělo značné problémy již jenom kvůli svému pohodlí či časovému omezení. Příklady na dokumentování této rady mohou být jenom ilustrativní, netušených možností jsou určitě stovky či tisíce. Kupříkladu můžete detailně zvládnout dějepis nějakého krátkého historického období, či určitého historického jevu, dílo klasického spisovatele, filozofa apod. Co je ale důležité, zvládnout byste to měli tak, abyste dokázali vtipně své znalosti v společnosti prodat. Můžete se stát znalcem v pěstování jahodovníku, růží či jiné rostliny, keře, stromu. Zvládnout detailně cokoliv praktického, co lidé kolem vás ocení, např. něco opravit, ušít originální šaty, vyrobit nádhernou vánoční ozdobu, vymyslet vynikající recept. Sběratel může do své sbírky sehnat krásný kousek, zajímavý ani ne tak cenou, jako spíš jedinečností. Velikým lákadlem je, pokud na to máte, zvládnutí cizího jazyka, hlubší teorie z nějaké exaktní vědy. Možnosti jsou nevyčerpatelné.
Výhodou pozitivního přístupu k nenávisti je, že je v něm schováno i trochu škodolibosti z toho, že možná donutíte své okolí také závidět, ale tím správným způsobem, pozitivně. Ale proč ne. Závidět je přeci lidské a při pozitivním přístupu, schopnosti udělat ze závisti, přesněji z nenávisti, silně motivující faktor pro osobnostní růst člověka, není závist až tak nehezká. Vězte, že Řehoř I. neměl zcela pravdu, závist může být někdy i docela sympatickým a pro klid naší duše prospěšným smrtelným hříchem.
V Brně 7. března 2011.