Zaslepení z obav před zevšedněním života

Dušan Polanský

Podobná povídání a lamentace, jak hned uvedu, jste jistě slyšeli již mnohokrát. U vdaných a současně pracujících žen je to obvykle povídání o tom, jak ráno musí vypravit děti do školky či do školy, pak bouchat v práci, cestou domů nakoupit, doma něco připravit na večeři, zkontrolovat děti, zda si napsaly úkoly a připravily věci do školy na druhý den, odlifrovat je vymydlené do postele, alespoň trochu uklidit byt, nejednou malý, kde je vidět nepořádek o to více, možná ještě stihnout chvíli vyčerpaně čumět do televize či u těch mladších brouzdat po internetu, a pak konečně padnout do postele a být rád, že je člověk rád; jaképak něžné mazlivé povídání s manželem a romantické erotické radovánky. K spokojenosti nejednou pak stačí, že se člověk alespoň jednou za týden jakž takž vyspí. Muži workoholici zase vypráví o tom, jak dorazí domů zcela unavení a zblblí a nechápou, jak si je manželka a děti vůbec dovolí něčím otravovat, a dokonce rodina jim ani nedopřeje možnost rozvalit se pohodlně do křesla, nalít si piva a nerušeně tupě čumět v televizi na atraktivní mladé kriminalistky, jak hravě lapají a usvědčují zločince všech kalibrů. Muži méně pracovití a měně bažící po úspěchu zase nechápou, že manželka jim věnuje tolik málo pozornosti a pochopení pro jejich složitou životní situaci a nedopřeje jim sexu podle jejich představ. Přitom všem si ještě s oblibou a permanentně stěžují, jak je ten Boží svět nespravedlivě nastaven, když neumí docenit jejich výjimečnost. A takto bychom mohli spolu pokračovat jako v nekonečném seriálu.

Nelze se pak moc divit, že mnohým se jejich život zdá všedný, smutný, nedostává se mu něčeho neobyčejného, dobrodružného, romantického, chybí mu jiskra. Podíváme-li se na internet na inzeráty žen hledajících partnery, málem u všech vládne textový stereotyp: Hledám lásku a přátelství, chci si užívat a bavit se, mít svobodu a volnost, zažít dobrodružství a vzrušení, cestovat a poznávat. A obvykle ještě nenápadný doplněk o tom, že muž by měl být solventní, tedy myšleno finančně. O duchovní solventnost až takový zájem není, za ni si toho moc nekoupíte, ani moc pohoří či moří v reálu nepoznáte, ani tisíce kilometrů v hezkém fáru nenajezdíte, ani nebudete mít hezké bydlení či vždy moderní oblečení nebo drahou večeři v restauraci. Kdybychom hodnotili jenom podle textu inzerátů, tak sociální a emoční inteligence inzerentek často nic moc, ale je možné, že jenom neví, co napsat, a tak opíší to, co již napsal někdo před nimi. Nesluší se kritizovat někoho jenom podle textu inzerátu, aniž jej osobně známe. Leč v každém případě z podobných textů vyzařuje touha inzerentek po nevšedním životě.

Rovněž nedobře se cítí hmotně zajištění jedinci bez aspirace a opravdové touhy po dosažení tvůrčí či jiné smysluplné seberealizace. Tihle jedinci to mají obzvláště těžké, díky hmotnému zajištění se totiž někdy i nudí. Hlavním zpestřením každodenního života je vysedávání v kavárnách, provozování finančně náročnějšího sportu, permanentní jízda drahým autem, nákup v supermarketu, nějaké to domácí kino, internet a pokud mají dům, pravidelné sekání trávníku kolem domu. Asi jediné opravdové vzrušení jim poskytuje střídání partnerů.

Psychologové říkají a život nás učí, že hlavně v pevných partnerských svazcích číhá nebezpečí zevšednění partnera: coby fyzické bytosti, sexu s ním, jeho chování a vystupování, jeho zvyků, řečí, gest. Opatrníci proto radí: raději žádné manželství, volný vztah s otevřenými zadními vrátky, to je ta nejsprávnější volba pro dnešní dobu. Ještě se k tomu přidá komentář, že dva lidi přece k lásce nepotřebují papír od úředníka nebo požehnání pana faráře. Pochopitelně již moc se nemluví o tom, že tohle řešení člověka pohodlně zbavuje odpovědnosti za partnera a hlásá sobectví: jaképak copak, nejsme malé děti, ať se každý stará o sebe, včetně ekonomického zajištění. Já mám svoje love, ty máš svoje love. Pořádek dělá nejenom přátele, ale i milence. A pak již hlasatelům neodpovědnosti nic nebrání zvesela si užívat života: jsme stále svobodní a když nás to náhodou přestane bavit, tak si jednoduše dáme sbohem.

Problém je, že dost často vztah až tak zvesela nefunguje. Čím to jenom může být, že současný partner mi zase zevšedněl, a navíc tak rychle, přitom to vypadalo, že by to konečně mohla být ta pravá životní láska? I v sexu se mi nedostává onoho tajemného neutuchajícího gejzíru permanentní a přitom něžné vášně. Určitě to bude tím, že mám opět smůlu, stále ne a ne najít toho pravého. Ať vám je útěchou, že ještě hůře jsou na tom protagonisté literární tvorby např. Alberta Moravii nebo Françoise Saganové. Peníze jim jakýmsi zázrakem nikdy nechybí, a když už chybí, tak se najde vždy někdo, kdo jim blahobyt zajistí. Jenom se nedostává … nedostává… no něčeho, sice nikdo z těchto unuděných bohémů neví čeho, ale určitě něčeho, co by dalo jejich životu smysl, tvořivou energii, vyšší smysluplnost. Jenom s úsměvem doplňme, že obvykle v těchto románech o nudě života nevystupují děti, poněvadž by tam byly naprosto cizorodým prvkem. Představte si hluboký intelektuální vážný rozhovor s partnerem o nenaplněnosti vašich životních představ a do toho vám křičí dítě, že chce kakat nebo že má hlad. Nemluvě o tom, že děti umí být pěkně drzé, nudíce se, nejenže otravují, ale chtějí, abyste se jim dokonce věnovali.

Přiznám se upřímně, že nejsem s téměř jistotou ten pravý, kdo by měl právo meditovat, jak bojovat proti zevšednění života či partnerských vztahů. Já totiž žiju velice všední život, ale považuji jej za docela zajímavý a umím si v něm najít každý den několik nevšedností, které by většina lidí považovala zase za všednosti. Takže o radění či pomoci nemůže být řeč, na to máme tisíce a tisíce poradců všeho druhu a všech odstínů. Proto moji krátkou úvahu na toto téma berte s rezervou a pokud vám nesedne vůbec, budiž mi odpuštěno, že jste si zbytečně namáhali zrak.

Gotický člověk vzal na sebe břemeno kříže a přesto se cítil svobodný, stavěl s pokorou překrásné katedrály vzpínající se k Bohu. Postavit takovou katedrálu, nebylo nic jednoduchého. Podle jmen neznáme armádu umělců a řemeslníků v jednom, kteří tu úchvatnou krásu svýma rukama a umem vytvořili. V té době to nebylo moc důležité, důležitější byl výsledek, dokonalé dílo k slávě Boží. Popravdě to má i kus biologické logiky, průměrný fyzický věk byl kolem padesáti, takže když chtěl člověk v životě něco stihnout a dokázat, na veliké meditace kolem všednosti života neměl tolik času jako my dnes.

S renesancí přichází důležitá změna. Daleko větší důraz je položen na člověka, jeho jméno, hezky je to vidět u umělců. Osobnost umělce je někdy důležitější než jeho tvorba, dokladem toho jsou např. podrobné životopisy umělců. Z gotiky nic takového nemáme. Mnozí umělci dokonce začínají mít jakési právo na výjimečnost. Chování a vystupování, které by pobuřovalo veřejné mínění u prostého člověka, jim je velkoryse tolerováno. Dnešní člověk jde ještě dále, ne jenom jméno, ale i výše příjmu se stává hlavním hodnotícím kritériem úspěchu kteréhokoliv člověka, tedy nejenom umělce. Už se ani moc neptáme po tom, co člověk dělá, tvoří, jaký je, ale hlavně kolik vydělává. Dozvíme se, ministr rozdal kamarádům tolik a tolik milionů, ale nechce nám prozradit za co, že má na to právo a hotovo. Často ani rodinní příslušníci neví, jak a za co někdo z rodiny vydělává docela slušné peníze. Čert to ber, hlavně že jsou. Když to náhodou skončí zle, jelikož zdroj příjmů je nepoctivý a velikou smůlou na to někdo kápl, pak se brečí, že oni o tom nevěděli. Nikdy to pravda není, nechtěli to vědět nebo to tolerovali, což ale vyjde na stejno. Banka či státní firma je v červených číslech, ale odměny vysoký manažeři stále berou, jako by se nechumelilo. Jistě by nejeden z čtenářů dokázal uvést další příklady z vlastní životní praxe.

Proč tohle zmiňuji? Naprosto nezbytnou podmínkou svobody člověka naší doby se stala ekonomická svoboda bez ohledu na to, jak ji je dosaženo, zda za mzdu či odměnu bylo doopravdy něco vyprodukováno pro lidi, pro slávu Boží. Význam finálního výtvoru člověka se často stává sekundárním. Obdivujeme především úspěšného člověka, dílo až pak. Často víme z bulváru o známém člověku toho více než o lidech z našeho okolí. Naplňuje se sen naivků a hlupáků o člověku jakožto absolutním středu málem celého Všehomíra a všeho bytí. Popravdě tohle uvažování má i svou nezanedbatelnou logiku, přece žijeme jenom jednou, tak jaképak složité úvahy o smysluplnosti a poslání života. Jenomže úsilí o dosažení ekonomické svobody nedává člověku veliký prostor k hlubším úvahám o smyslu života. Je potřeba stereotypně makat a stereotyp je obvykle všední.

I proto mnozí velice těžko nachází svůj jedinečný akceptovatelný smysl života. Život žijí ze dne na den, bez perspektivy, bez schopnosti definovat si dosažitelné cíle. Za tohoto stavu žití lehce získávají navrch tendence k pasivitě až k lenosti a od nich je již jenom kousek k závisti a nenávisti, což zase může zrodit další extrém, tendenci dostat se k majetku za každou cenu. Je pravdou, že pak již život není nudný a všedný, jenomže se může stát všedným tím, že pokud nám to nevyjde, skončíme v lepším případě v kriminále. A tam dny a noci jsou pěkně dlouhé a stereotypně všední.

Lidsky intuitivně, křesťansky, na základě osobní zkušenosti cítíme a víme, že smysl života by neměl být v dosažení osobního individuálního štěstí bez ohledu na okolí, tedy za každou cenu. Již jenom z toho prostého důvodu, že to není slušné. Tak jako není slušné měnit názory podle toho, jak nám to právě teď vyhovuje. Hrozí nám nejenom pohrdání od lidí, kteří nás znají, ale i něco dalece horšího, myšlenkové neukotvení se v pralese myšlenkových proudů dneška. A když člověk nemá svůj relativně pevný názor a jasný pohled na svůj život a dění kolem, stává se lehkou kořistí pro různé manipulátory a apoštoly. I zde se skrývá nebezpečí dalšího příspěvku k zevšednění života, jednou mám takový postoj, podruhé jiný, pak zase onaký atd. A nakonec je to vlastně jedno, jaký má člověk názor, již mi dejte pokoj, jsem z toho všeho pořádně otráven!

Bezpochyby důležitým prostředkem úsilí proti pocitům zevšednění našeho života je nacházení radostí života v maličkostech. Potěšme se kupříkladu klidnou, pomalou procházkou s někým nám blízkým, potěší nás i povídání s člověkem, kterého sice neznáme, ale pro něhož naše ochota vyposlechnout jej může v daném okamžiku mít blahodárnější účinek než drahé léky a rady chytráků. Život nabízí mnoho radostí, občas děláme chybu v tom, že je bereme na lehkou váhu, že to vlastně nic není, že jsou to prkotiny. Ne nejsou. Když nejste líný dojít na rozkvetlou louku, utrhnout si stéblo trávy, pomalu jej kousat a myslet třeba i na věci vážné či smutné, tak to není prkotina, ale důležitá maličnost. I vychutnání nápoje ve svém oblíbeném podniku či jenom tak doma není běžná trivialita, jenom když jsme jakž takž v pohodě vnímáme všechny vůně a chutě nápoje. Drobných důležitých maličkostí kolem nás stojících za povšimnutí či jejich aktivním prožití je přitom více než hodně.

A přímo křesťanskou povinností je umět si vážit a radovat se z velikých a důležitých věcí. Především ze zdraví nás, našich dětí, vnoučat, když je nemáme, tak dětí a vnoučat sourozenců, bratranců, sestřenic nebo i našich dobrých kamarádů a vůbec ze zdraví osob nám blízkých. Také umět ocenit dílčí pozitivní kroky v společnosti. Člověk vidoucí kolem sebe jenom negativa, lehce upadá do stavů smutku a beznaděje, kolem sebe vnímá především zlořády a nepořádek. Nelze se pak divit, že má trvale špatnou náladu jako hospodský před pravidelným placením výkupného mafii nebo jako dědic, který nic nezdědil či jako vědecký pracovník, který za celý život nic nevynalezl. Velikých a důležitých věcí v životě člověka už tolik není jako zmíněných maličkostí, ale jsou. Když se je naučíme poctivě hodnotit a vážit si jich, je to další optimistický příspěvek k nezevšednění našeho života.

Člověk a priori není sám, může se takovým stát hlavně vlastním přičiněním. Také náš život, náš partner, svět kolem nás nejsou a priori všedními. Takovými se mohou stát hlavně skrze naše negativní úsilí, nesprávné postoje a hlavně nepochopení smyslu života: být tu ne jenom pro sebe, ale i pro jiné. Tak je to i s osobním štěstím a úspěchem, nelze je dosáhnout a prožívat jenom kvůli sobě, to nám příjemné pocity dlouho nevydrží, protože za chvíli tyhle pocity mohu vystřídat pocity podezření, že nám mnozí naše štěstí a úspěch závidí.

Osvědčeným prostředkem proti nudě a zevšednění života jsou děti, pokud možno, co nejvíce dětí, ale pokud je nemáte, můžete se např. pustit do boje se zlořády dnešní společnosti. Na výběr máte toho docela dost. Ujišťuji vás jenom na základě mých malých zkušeností, že se nudit nebudete, dokonce někdy váš život dostane i rysy dobrodružnosti, a pokud pořádně přitlačíte na pilu, tak vám půjde i o kejhák a možná nejenom vám, a to pak se již člověk nenudí a na úvahy podobné těm zde uvedeným nemá ani čas, ani pomyšlení. Ale tenhle přístup vám a priori nedoporučuji, koneckonců k tomu máme dobře placené úředníky v řadě organizací státní správy. Jsou i jiné cesty, a dokonce křesťanské, viz např. text výše.

V Brně 13. února 2014.

Domů | Zaslepení | Články | Básně v próze