Dušan Polanský
Kolem zhrzenosti toho již bylo a jistě i bude napsáno hodně, bohužel především v bulváru a hlavně o tom, jak rafinovaně vrací úder zhrzené exmanželky či exmilenky a v opačném gardu exmanželé či exmilenci. Docela frčí i politická zhrzenost, kupříkladu když příslušná strana nenadělí ctižádostivému členovi dobře placený flek v státní správě. Ten pak obvykle bouchne za sebou teatrálně dveřmi a odchází do jiné strany. Zhrzenost je i vděčné téma pro filmaře a spisovatele, o drsné pomstě všech typů zhrzenců byla a ještě určitě bude natočena či napsána hromada dramatických thrillerů. Jenomže o tohle, tedy jak zasadit zničující úder protivníkovi, který mi navodil stav zhrzenosti, mi ale vůbec nejde, jde mi o přesný opak, tedy jak se se stavem zhrzenosti rozumně vyrovnat a nechrlit kolem sebe blesky a hromy, natož provést něco tragického, co by kriminalistům přidalo práci. Tedy pro jistotu ještě jednou: rozumným vyrovnáním nemyslím akce, tak běžné v zmíněných thrillerech, tedy že chci toho, kdo mi pocit zhrzenosti přivodil, fyzicky zlikvidovat, potažmo v mírnější podobě mu ublížit či už fyzicky nebo psychicky. Spíš mi jde o osobní vyrovnání se se stavem zhrzenosti, tedy dosažení stavu, že to, co mi stav zhrzenosti navodilo dokážu v rozumném čase potlačit, v ojedinělých případech zcela ignorovat a svůj život žít v klidu a spokojeně dál. Jistě jsou speciality, které se neodpouští, ale ty bych si dovolil pro jejich specifičnost odložit bokem, už jenom proto, abych sám nenapsal to, proti čemu zde brojím, tedy thriller.
Malá technická poznámka k formě psaní. Jelikož nechci psát zdlouhavě ve stylu gender, kdykoliv, kdy použiji slovo partner, může se jednat jak o muže, tak i o ženu. Nakonec pokud jde o zhrzenost, mužské i ženské síly jsou ve většině případu vyrovnané, jenom je otázkou, v kterém období života člověka. V mládí spíš uštědřují stav zhrzenosti mužům mladé hezké ženy, ve vyšším zase ženám muži, když v zralém věku upgradují své kdysi hezké partnerky, ale příroda dobře ví proč tak činí, rovnováha musí být v globálu zachována.
Se zhrzeností se nepotkáváme jenom v osobních vztazích, ale i v pracovních, majetkových a jiných. Stav zhrzenosti se může objevit všude tam, kde může mít jedinec pocit ukřivděnosti z odmítnutí, nepochopení, oklamání, nedocenění, neopětování někým. Ten kdo trpí, nemusí být jenom jednotlivec, ale jakákoliv skupina lidí, např. pracovní kolektiv, politická strana, sportovní tým, dokonce i celá společnost, viz např. zradu celé první republiky Francii a Anglii v roce 1938.
Pocit osobní křivdy pocítilo v životě asi hodně lidí, a možná i několikrát za život, a dokonce někdy zcela oprávněně, osobně nejsem výjimkou. Ale každý z nás by si měl v souvislosti s posouzením oprávněností stavu zhrzenosti dát pozor na jev, jemuž psychologové říkají „iluze nadřazenosti“, tedy že máme tendenci hodnotit sami sebe výše než lidi kolem nás. A ještě větší opatrnost je dbát v těch případech, kdy hrozí propojení zhrzenosti se závistí, kupříkladu závidím chlápkovi, který získal ženu, o kterou jsem tolik stál, a která mi tím pádem dala kopačky. V tomto případě dochází k superpozici dvou zel: závidím partnerovi ženu, o kterou jsem moc stál a jsem zhrzen nezájmem ženy o mně. Nejhorší varianta je, že se začnu tomu, kdo způsobil moji zhrzenost mstít. Nemluvě o tom, že to pak často odnesou i nevinní. Asi znáte pověst o lokalitě Devět křížů u dálnice D1 poblíž obce Lesné Hluboké, která dostala název podle devíti dřevěných křížů vztyčených na místě, kde v roce 1540 došlo k masakru svatebního průvodu odmítnutým, tedy zhrzeným nápadníkem nevěsty.
Neplatí, že pocit křivdy spáchaný na mé osobě se automaticky transformuje v dlouhodobější psychický stav zhrzenosti. Někdy jsme jenom pořádně naštvaní, ale po krátkém čase zlost rozchodíme nebo si pořádně zanadáváme, něco rozmlátíme a opět dobrý. Pokud jde o zhrzenost pro nezájem partnera, v našem životě se může objevit někdo jiný a najednou je mnohé zapomenuto a někdy si možná dokonce řekneme: Dobře, že se tak stalo, vlastně jsem měl štěstí. Jenomže mince má vždy dvě strany, někdy stav zhrzenosti může vést až zhroucení celého našeho života, a dokonce někteří jedinci mohou myslet na to nejhorší, buď dobrovolný odchod ze života, nebo fyzickou likvidaci osoby, která nám tolik ublížila.
Zhrzenost hrozí všude tam, kde se jedinec nedokáže v rozumném čase vyrovnat s pocitem křivdy, někdy oprávněné, někdy jenom domnělé, což ovšem často nedokáže postižený jedinec přesně rozlišit, neboť si nechce nebo si neumí pravdu přiznat. Rozumný čas nelze určit paušálně. Určitě bude jiný, když vám dá vale partnerka, kterou dlouhé roky přímo vroucně a vášnivě milujete, splníte jí vše, co jí vidíte na očích, než když vám na konci roku dá šéf menší odměnu než kolegům jenom proto, že jste mu před měsícem otevřeně řekl svůj názor na jeho nekvalifikovaný postup, nebo když váš otec, slušně bohatý vdovec, se zcela neočekávaně ožení se zlatokopkou, přesněji nechá se jí sbalit, a tím vás jedináčka připraví o polovinu majetku, na který jste čekal jako na smilování boží, jelikož práce vám moc nevoní a máte dluhů více než se sluší. Lze jenom suše konstatovat, že rozumný čas vyrovnání se se stavem zhrzenosti je proměnná veličina, a je hodně závislá i na psychické odolnosti dotčené osoby. Určitě to déle potrvá jedincům, kteří brečí a vzdychají pro každou maličkost než jedincům, pro které je křivda impulzem k sebeuvědomění si svých kvalit a určitou formou vzpruhy. Je zřejmé, že plejáda reakcí jedince na stav zhrzenosti je bohatší než zmíněné dva případy, které jsou spíš hraniční, ale není až tak veliká, jak by si mohl někdo myslet, že jeho reakce je jedinečná. Psychologové již dávno ví, že vzorce našeho chování a jednání lze shrnout do ne příliš početného výčtu, leč definování tohoto výčtu necháme bokem. Nakonec všichni víme, že i typologie lidské osobnosti je velice skromná, či už ji vezmeme podle Hippokrata nebo C. G. Junga či E. Kretschmera anebo podle typologie vycházející z MBTI; detaily viz např. na internetu nebo ve většině učebnic psychologie.
Pokuzme se společně podumat, jak alespoň částečně vyzrát na stav zhrzenosti. Obecně lze říct, že ve většině případů to není jednoduché a vůbec zjednodušování pohledu na tyhle psychologické situace externím pozorovatelem, momentálně je v téhle nevděčné roli autor, je nesprávné a občas i neslušné. Je ale zajímavé, že často slovníky z psychologie heslo zhrzenost vůbec neuvádí. Že by obsah tohoto pojmu byl všem jasný jako facka, nebo snad je to příliš horký brambor?
Pokud naše zhrzenost má zdroj v našem zaměstnání – asi kromě postu majitele firmy nebo šéfa státní organizace, kteří budou asi těžko zhrzeni v klasickém slova smyslu –, za určitých podmínek může být nejlepším řešením rozvázání pracovního poměru. Ovšem podmínkou je, že dokážeme v rozumné době najít uplatnění na trhu práce. Pokud kupříkladu jsem státní zaměstnanec a dělám relativně jednoduchou práci a nemám takové know-how, o něž by bylo na trhu práce zájem, a tudíž v žádném případě nemám šanci na takové ohodnocení v soukromém sektoru jako mám teď v dobře placeném státním sektoru, tak ono pověstné bouchnutí dveřmi nemusí být až tak jednoduché. Tady je možná lépe nějakou tu bolístku snést a věřit, že čas problém vyřeší. Ovšem pokud máme trvalý pocit, že se nám soustavně křivdí a hlavně cítíme, že nám to nabourává psychiku, doslova nás to užírá, je opravdu lepší dát výpověď. Nervově odolnější povahy mohou jít pro vnější efekt do konfliktů s šéfem s utajeným cílem, dosáhnout zrušení jejich místa formálně z organizačních důvodů, což má pro ně finanční výhodu v podobě odchodného. Není zlé si uvědomit, že rozvázání pracovního poměru může být pro nás ve výsledku silně motivační, protože zpočátku budeme mít na novém pracovišti nůž na krku, viz hrozba výpovědi po dobu zkušební lhůty, a v takovém stavu se toho člověk hodně naučí a rychlé získává nové dovednosti a zkušenosti. Nemluvě o tom, že nástup na nové místo, nese v sobě i pozitivum nepoznaného a možností, které jsme na bývalém pracovišti neměli. V životě jsem vykonával jako zaměstnanec tři zcela rozdílné profese, a zpětně mohu říct, že každá mě bohatila nejen odborně, ale i poznáním nových spolupracovníků. Nakonec po roce 1989 především hodně technických vysokoškoláků a techniků muselo naskočit do jiného vlaku, jelikož technický průmysl byl silně zredukován. Mnozí to měli těžké, a také ne moc se jim dařilo, ale mnozí uspěli daleko více než na původních pracovních pozicích v dobách před rokem 1989.
Ovšem nemůžeme opomenout jeden důležitý případ stavu zhrzenosti pramenící z pracovně právního poměru, a tím je výpověď z práce. Pokud jste profesí kuchař nebo řemeslník či programátor, oklepete se rychle, jelikož zájem o tyhle profese na trhu práce je veliký. Ale pokud jste kupříkladu státní úředník, který si užívá pohodlí kanceláře s ne příliš nabitým pracovním programem, tak výpověď vás může silně zasáhnout. Pak otázky typu: Proč jsem dostal padáka já, a ne kolega, když oba stejně toho nemáme moc na práci? mohou lehce navodit stav zhrzenosti navýšené o pocit nenávisti vůči vedoucímu a závisti kolegovi, který o dobrý flek nepřišel. V podobných případech vás asi čeká transformace na zcela jiný druh práce, což nemusí být až tak jednoduché, pokud již nějaký ten rok máte. V takovém případě možná není až tak zlý nápad, uvažovat o rekvalifikaci na práci spojenou i s fyzickou prací, kterou máte šanci zvládnout. Vždy je lépe dělat práci, o které vím, že je smysluplná, a že zaměstnavatel dobře ví, že je to práce pro něj nezbytná, než mít práci, kde se musím každé ráno modlit, aby nedošlo k snižování počtu pracovníků. Za život jsem poznal několik lidí, kteří totálně neunesli odchod z vedoucí funkce, bylo pro ně přímo ponižující vykonávat práci, kde by je někdo řídil, prostě byli zvyklí jenom dirigovat a ne skutečně pracovat. Za sebe mohu říct, že bez větších problémů jsem se vzdal v zájmu rodiny vedoucí funkce, a pak jsem již vždy vykonával práci řadového pracovníka. Je pravda, že občas to nebylo jednoduché, ale většinou to bylo zajímavé, a hlavně člověk za sebou viděl kus práce. Tenhle pohled na věc doporučuji všem vykopnutým z vedoucí funkce.
Není žádným tajemstvím, že pravděpodobně nejtěžší se je vyrovnat se zhrzeností způsobenou nezájmem partnera, kterého my milujeme, jenomže on naši lásku nemá zájem opětovat ani v nejmenším. Proč, není celkem důležité, třebaže obvykle ten nejčastější případ je, že je tu někdo jiný, a ten je šikovnější, majetkově či postavením atraktivnější a někdy dokonce i mladší. A tak nás to užírá a užírá, není dne a někdy i hodiny, kdybychom na námi milovaného partnera nemysleli. Psychologové nám jistě poradí, že máme se na minulost vykašlat, na milovaného partnera nemyslet, se situací se vyrovnat a kráčet dál, jelikož život běží dál. Ale jak se vyrovnat? Jistě někdo dokáže vztyčit hrdě bradu vysoko a kráčet dál, dokonce se ani nemusí moc namáhat, stačí mu zatnout zuby. Také případ, kdy je někdo vzhledem či finančně nebo jinak zajímavý, není až tak zajímavý, protože časem si najde nového partnera, a je po stavu zhrzenosti. Leč daleko krutější případ je, když o mně nikdy druhé pohlaví nejevilo extra zájem, a přesto jsem poznal zajímavého partnera, vroucně a opravdově jsem se do něj zamiloval, a dokonce nějakou chvíli s ním chodil, žil intimně a najednou bác, tenhle partner mě opustil, a já vím, že již nikdy takovou šanci v šanci nebudu mít. Zcela reálně jsem přesvědčen, že můj zajímavý a bohatý milostný život definitivně skončil. Ale i za této složité situace je důležité z pekla stavu zhrzenosti se pokusit v co nejkratším čase uniknout. Teď se pokusíme společně všeobecně zamyslet nad taktikou úniku ze stavu zhrzenosti v případě nezájmu ze strany bývalého partnera.
Za prvé platí univerzální a všeobecně uznávaná rada pro případ, že mám jakýkoliv větší problém: Je potřeba být co nejvíce aktivní, např.: hodně pracovat, je vcelku jedno kde a jak, třebas bez nároku na odměnu pomáhat sousedovi stavět dům, rýt zahradu, nebo mít zájmové aktivity, např. sportovní, kulturní, především ale takové, kde hodně potkávám lidi. Cílem je vyeliminovat čas, kdy mám čas myslet na problém, který mě tíží. Kupříkladu není dobrý nápad číst si doma knihu, protože asi více než na děj v knize, budete myslet na svůj problém.
Za druhé je si dobré uvědomit, že každého z nás lze přirovnat k hrnci, v němž se vaří polévka, v níž jsou tři hlavní ingredience, tedy kromě vody, to je naše tělesná schránka: emoce, pudy a rozum. Jenomže ani jedna z těchto ingrediencí není až tak dokonalá, jak si často myslíme. Emoce umí být proměnlivé, protože silně závisí na našem aktuálním psychologickém rozpoložení. Pudy umí být sice na jedné straně silně vášnivé, ale jejich trvanlivost vůči konkrétnímu partnerovi je dost problematická, jednoduše jsou dost závislé na současném stavu naší zamilovanosti. Pokud doslova z lásky šílíme, tak nás partner také šíleně přitahuje, nemyslíme na nic jiného než na sex s ním, ovšem jakmile se situace otočí, a my máme kupříkladu tajně nového partnera nebo se dozvíme, že náš partner nám zahýbá, už jenom jeho dotyk nám může být nepříjemný, ba dokonce i odporný, a přitom je to stále stejná osoba, nakonec viz obrovský počet rozvodů a rozchodů. A pokud jde o rozum, ten je váhavý, není to v žádném případě rozum, jak jej známe např. z matematiky, kde se snaží myslet přísně logicky a racionálně. A v neposlední situaci tyto tři ingredience se umí pružně přizpůsobit naší současné situaci, a div se světě hlavně té ekonomické, zlatokopky by o tom mohly dlouho vyprávět, ale nejen ony, i mnozí kalkulující muži. Když si obsah našeho hrnce nějak takto ujasníme, je možné, že naše tragické hodnocení situace je zkreslené, že přeháníme, že věci vidíme příliš černě.
Za třetí měl bych si uvědomit, že můj bývalý partner přece nemůže být až takový zázrak, jak si myslím, vždyť jsme spolu intimně žili, já mu nijak neublížil, miloval jsem ho, a on mi přesto dal kopačky. Pokud tento jednoduchý a holý fakt jsem si schopen jasně uvědomit, jsem na dobré cestě k překonaní stavu zhrzenosti.
Za čtvrté je dobré se objektivně zamyslet detailně nejen nad plusy, ale i mínusy partnera. Nikdo totiž není dokonalý, a tudíž není člověk bez mínusů. A je dobré vědět, že v stavu veliké zamilovanosti, tyhle mínusy často ignorujme nebo jim přikládáme malou váhu. Naopak v stavu zhrzenosti je máme šanci vidět v jasnějších obrysech, čímž ovšem nelze vyloučit i situaci, že v stavu zhrzenosti toužíme po bývalém partnerovi ještě více než když jsme spolu intimně žili, a faktor zaslepenosti vůči záporům partnera vítězí na celé čáře, vidíme jenom jeho kladné stránky a jeho fyzická krása v našich představách nabývá ještě většího významu. V takovém případě mínusy nehledáme, bylo by to zbytečné. Jednoduše musíme hrát na čas, jelikož jenom ten nám umožní vidět bývalého partnera více objektivně než vysněně. A čas získáte především tak, že budete aplikovat všeobecně platné doporučení zmíněná v odstavci „za prvé“.
Za páté neznalost naší budoucnosti je největší neznámá našeho života. A vzdát se již předem potenciální možnosti nalezení nového, zatím neznámého, štěstí určitě není dobrý nápad. Jistě s rostoucím věkem se tahle šance zmenšuje, ale představa, že ve vyšším věku jediná podoba štěstí je milující partner je dost zkreslená. Život je totiž často pestřejší než jsme si ochotni připustit.
V našem výčtu bychom ještě mohli pokračovat, ale to hlavní je, abychom si na konci takového či podobného vyhodnocení celé situace jasně řekli: Čert tě ber, kdos mě zradil, můj život si nedám od tebe pokazit, patří jenom a jenom mně! A už vůbec nedoporučuji žádné nostalgické návraty do minulosti, snahy o transformaci bývalého vztahu do roviny kamarádství apod. Tím stav zhrzenosti jenom udržujeme při životě. Pochopitelně u jiná situace je, když jsou tu děti, tam stav kamarádství vůči bývalému partnerovi musíme alespoň nasimulovat, ale přitom si myslíme své.
V nejlepším se má končit, i proto zde končím své úvahy, třebaže ještě by se dalo napsat několik dalších stránek o jiných typech zhrzenosti, které jsem zde jenom nastínil. Určitě i nejede čtenář by uměl nějaký ten opomenutý typ zhrzenosti přidat. Tak či onak, cílem textu nebyla rozsáhlá a pečlivá analýza možností úniku ze stavu zhrzenosti podle typu zhrzenosti, jako spíš nenápadně upozornit na skutečnost, že možných cest, jak uniknout z pekla duševního utrpení je několik a že žádná sice není univerzálně použitelná, ale přece jenom jeden společný základ mají, totiž že nebojujeme s tím, kdo nám stav zhrzenosti navodil, ale bojujeme sami se sebou. Každý trpící zhrzeností musí dle své situace aplikovat tu správnou osobní taktiku, která mu pomůže vybřednout ze stavu zhrzenosti, ovšem nikdy ne destruktivní či už vůči sobě nebo svému okolí, to nikdy není a nemůže být dobrý nápad, protože k tomu nám Hospodin dar života nenadělil.
V Brně 6. srpna 2020.