Prolog 2001: Vesmírná odysea
13. díl
Dušan Polanský
- 18. 6. 2000
- Den otců. Můj táta již odpočívá tam někde nahoře a Frank nevypadá na to, že
by chtěl být otcem. Mohl si vybrat mezi Discovery
nebo manželstvím a tím pádem i potenciálním otcovstvím. Rozhodl se daleko
pragmatičtěji, teď Discovery, a pak snad otcovstí. Má
to ale malý háček: Sedm let je pro ženu, jež touží po rodině, věčnost; pro muže
je to stále jenom sedm let. Turingův test běží bez problémů; již teď je jasné,
že můj HAL je inteligentnější, než jsem si původně
myslela.
- 19. 6. 2000
- Microsoft má být rozdělen, neboli, jak říká přísloví, kdo chce psa býti, ten
si hůl vždy najde. Zápis z deníku z pobytu v Brně: za socialismu měli na Moravě
družstvo, jmenovalo se Agrokombinát Slušovice a prý mělo docela dobré
hospodářské výsledky. Družstvo řídil František Čuba. Družstvo za socialismu
nebylo v přílišné oblibě u potentátů, ti měli Čubu za kapitalistického manažera,
jenž se snaží rušit harmonii klidu a pohody v socialistické ekonomice. Jeden by
si myslel, že za těch kapitalistických potentátů to bude o něco lepší. Kdepak,
udělali z družstva klasickou starou komunistickou organizaci žijící z podstaty
věci a pomohli jí do hrobu.
- 21. 6. 2000
- Včera jsem byla u Franka. Opět nebyl v dobré náladě, ale teď ho docela
chápu. Všichni kosmonauti se musí začátkem července "dobrovolně" podrobit novým
testům na hibernaci. Důvod je prostý, laboratoře podstatně vylepšily Hibernacula
-- prý je to již jeho definitivní konstrukce -- a lékaři musí mít jistotu, že u
žádného člena posádky Discovery a ani u náhradníků
nenastanou žádné problémy při hibernaci. Jinak všichni kosmonauti se museli
ještě před přijetím do výcvikového střediska podrobit zkoušce na reakce na
hibernaci. Určitě to nebude nic příjemného, nechat se uvést do stavu podobnému
smrti. Prý i podvědomí je téměř úplně potlačeno. Doba hibernace má trvat 10 dnů.
- 23. 6. 2000
- Skoro dvě hodiny jsem se bavila s Cord Wooderem o věčném tématu
programátorů: názorná a přehledná jména identifikátorů proměnných, funkcí a
konstant. Wooder kdysi vymyslel pro projekt Jupiter poměrně dokonalý systém, jak
identifikátory vytvářet, ale stále má pocit, že to není ono. Je to doopravdy
nejdůslednější a nejnemilosrdnější kritik své vlastní práce, jakého jsem, kdy
poznala. Nejsem zvědavá, ale docela by mě zajímalo, jaký je Cord v soukromí.
- 24. 6. 2000
- Překvapení, ale veliké. V podvečer se objevila v reálu moje podvědomá
sexuální touha Loňa. Přijel, když jsem seděla na verandě v houpacím křesle a
pokoušela jsem se, snad již po desáté, číst naprosto nestravitelnou knihu v
německém originálu od Josepha Rotha s názvem Corpus Christi. Co ale z mé tajné
lásky vylezlo, mě tak překvapilo, že jsem ho musela vyhodit. Přišel mě totiž
pozvat na večírek, jenž příští pátek pořádají ruští přistěhovalci. V Houstonu
jich není až tak moc. Loňa má problém, nemá dívku a přitom má informace, že
vlivný šéf jedné ruské organizace -- nepoužil slovo mafie -- mu chce pověsit na
celý život na krk jeho dceru. Prý není moc hezká a taky mu není zrovna moc
sympatická. Prý jediné, co ho může zachránit je Američanka. Vztahy a hlavně
sňatky s Američankami ruští šéfové dokážou tolerovat; důvody jsou čistě
pragmatické: americké občanství vytváří prostor pro řadu legálních aktivit
financovaných z podivných zdrojů. Loňa se dušoval, že se nechce zaplést s žádnou
z ruských organizací a že by chtěl zůstat pracovat v servisu u pana Dietera.
Práce se mu tam prý moc líbí. Zalapala jsem po dechu a Lerovi jsem zcela
netaktně sdělila, aby ráčil vypadnout a že už ho nikdy nechci v životě vidět.
Tiše se mi omluvil, něco v ruštině lítostivě, alespoň to tak vyznělo, zamumlal a
vypadl.
- 26. 6. 2000
- V jídelně jsem potkala nového známého z ARC v Moffett Field Eda Walkera. Je
zde služebně. Ptal se mě na moji vědeckou práci a zda mi jejich databáze
pomohla. Taky mi sdělil, že ví od Hannah Jamisonové, že jsem dostala k dispozici
program na Turingův test. Opět mi zopakoval svůj názor, že moje práce o
možnostech zkoumání agresivního chování heuristicky programovaných strojů se mu
zdá předčasná. Stroj musí mít jednoznačně definované cílové funkce a ty tvoří
onen pevný základ a současně hranice jeho "myšlení". Kdyby cílové funkce nebyly
konzistentní, tak stroj bude produkovat jenom chaotické chování, jež člověk bez
problému dokáže identifikovat, a proto může podniknout příslušné kroky pro
eliminaci negativního jednání stroje. Testy vykonané v ARC prý tuto hypotézu s
vysokou pravděpodobností potvrzují.
- 27. 6. 2000
- A zase překvapení. Konečně se ukázal Marek. Sdělil mi -- řekla bych, že až
přehnaně slavnostně --, že se chce se mnou setkat Veliký mystagog. Souhlasila
jsem a domluvili jsme se na příští čtvrtek. To jsem zvědavá, co z toho
"mystagoga" vypadne. Jinak slovník cizích slov uvádí, že mystagog byl ve
starověkém Řecku kněz konající obřady při mystériích. No a mystérium je
tajemství, záhada, tajné učení. Zní to tajemně a naprosto nejasně.
- 28. 6. 2000
- Udělala jsem pěknou blbost. Zavolala jsem do servisu Loňovi, že na ten
večírek půjdu, ale ne kvůli jeho krásným očím -- má je krásně modré --, ale
hlavně proto, že chci vidět tu jeho nevyvolenou nesympatickou a ne moc hezkou
"nastávající". Ať se ale nepokouší mě osahávat a podobně, neboť teatrálním
způsobem opustím scénu, a pak vám milý Lerove spadla klec. Že moc děkuje a že se
vším souhlasí.
- 30. 6. 2000
- Za deset minut bude půlnoc. Právě mě Loňa přivezl. Dvě překvapení. První:
nevyvolená, nesympatická a ne moc hezká "nastávající" byla docela sympatická a
hezká byla až moc; blondýna, hezká ňadra, akorát boky, skoro štíhlý pas a
skutečně pěkné nohy. Anglicky mluví taky docela slušně. Druhé: byl mi představen
dr. Dimitrij Moisevič z ruské Akademie věd, asi pětapadesátiletý hubený tichý
blondýn, jinak bývalý astronom. V odborných kruzích je docela známý; člen
různých delegací a vědecky expert na zkoumání možností kontaktu s mimozemskou
civilizací a taky dost publikuje. Když se dozvěděl, že pracuji v NASA, najednou
ožil a zeptal se mě: "Tak co, zvládli již Američané MAT-1?"
Otázka mi vyrazila dech, něco jsem zablábolila o tom, že je to nějaká zvláštní
zkratka, kterou jsem nikdy neslyšela. Usmál se a lehce prohodil: "Slečno
Doveová, zdá se, že jste domluvena s doktorem Floydem, ten mi při našem
posledním setkání na Tranzitu 1 na stejnou otázku odpověděl stejně jako vy." Na
chvíli se ještě zamyslel, a pak dodal: "Mám pocit, že ho doprovázel ... počkejte
... jo, Miller ... Nick Miller ... na jména mám paměť. Neznáte ho?" Něco jsem
zakoktala.