Prolog 2001: Vesmírná odysea
21. díl
Dušan Polanský
- 9. 10. 2000
- Milý deníčku, je toho na mě nějak moc. V pátek, v podvečer, cestou do
Castroville, jsem se zastavila v autoservisu pana Dietera. Čekala jsem, že
zjistím, že Lerov leží těžce zraněn v nemocnici; výsledek to pomsty ruské KGB,
poté co odmítl spolupracovat s jejím agentem a podle jeho pokynů získávat ode
mne cenné informace o projektu Jupiter; pochopitelně se Lerov tak hrdinsky
zachoval proto, že nechtěl zradit naši lásku. Ale skutečnost nebyla tak
romantická, jak jsem si ji vysnila. Lerov a pan Dieter upřeně čuměli do útrob
staršího Opela. Jakmile mě Lerov spatřil, reagoval klasicky -- jako vždy, když
nemá čisté svědomí --, pokorně sklonil hlavu. Pan Dieter mi pak v kanceláři u
čaje sdělil novinu. Lerov by prý chtěl od jara začít pracovat na nějaké farmě,
dokonce ho požádal, zda by mu nepomohl takové místo najít. Chtěla jsem
vybuchnout, ale pan Dieter mě uklidnil a dokonce poprosil, abych si s Lerovem v
klidu v blízké době promluvila, že to určitě není tak, jak si to myslím. Je to
jasné, drží spolu. A vůbec, pane Dietere, jak můžete vědět, co si já myslím!
Maminka se rozhodla Bernarda Arnolda adoptovat, takže má teď dvě děti, dceru a
syna a já mám brášku. Sociální kurátor prý zářil jako sluníčko. Bodejť by ne,
určitě dostane odměnu za to, že ušetřil USA nějaký ten dolar. Maminčino
zdůvodnění je jaké je: že si s tátou před Bohem přísahali, že si budou pomáhat v
dobrém i zlém, a teď je to zlé. Zajímavé, že maminka nějak zapomněla, že si s
tátou přísahali také věrnost. Ale v tom všem má prsty jistě pan Rider Mackenzie,
neboť je bezdětný vdovec a vždy moc toužil po synovi. Deníčku a ještě malý
detail, dnes před odjezdem z Castroville mi maminka taktně sdělila, že paní Anne
Doveová a pan Rider Mackenzie budou oddáni 9. 12. 2000. Mami, ty jsi cvok. Dnes
je Columbus Day. Neobjevila jsem nový kontinent, ale maminku určitě.
- 11. 10. 2000
- V práci si připravuji prezentaci na konferenci v CMU. Z Floridy přišlo od
Corda Woodera upřesnění: naše skupina má přiletět do Kennedyho Space Center až
ve čtvrtek, prý drobné problémy na hibernizační sekci zdržely postup testů. Ale,
že se nic neděje, v harmonogramu testů je počítáno s patnáctidenní zálohou. Tak
to mě podržte. Snad žádné sekci nebylo věnováno tolik pozornosti jako
hibernizační. Činnost sekce může probíhat plně automatizovaně. Dokonce se počítá
i s tou variantou, že by první část posádky -- bdící -- zahynula, ale i přesto
by let Discovery pokračoval dál a ve stanovený časový
okamžik, ten by byl buď stanoven řídicím centrem ze Země, nebo by se využilo
některého z předem naprogramovaných časových okamžiků, by hibernizační sekce
sama zahájila činnost, tj. "oživování" druhé -- spící -- části posádky.
- 14. 10. 2000
- Včera byl pátek a ještě k tomu třináctého ... Těsně před odchodem do práce
mi zazvonil telefon. Veliký mystagog mi navrhnul na 17:00 schůzku, místo se
dozvím v 16:30, abych byla připravena. V práci jsem se spojila s Peggy a se svým
právníkem a sdělila jsem jim, že od 16:30 jim budu mobilem každou chvíli přesně
hlásit svou polohu; že mám takovou divnou schůzku, ale že aby se nebáli, že je
to jenom taková prevence ... Kdybych se neozvala do 20:00 tak, aby vyrozuměli
policii. Mamince ale ani muk. Pochopitelně se dost divili a můj právník mi
okamžitě navrhnul, že vše sdělí policii. To jsem mu nedovolila, že mám vše pod
kontrolou a že schůzka je pro mě moc důležitá a že policie by mohla vše pokazit.
Přesně v 16:30 se ozval telefon, byl to mystagogův hlas, sdělil mi, po které
ulici mám z domu autem jet; o prvním pokynu jsem informovala Peggy a svého
právníka, ale to bylo vše, co jsem stihla, neboť před domem mě zcela klidně
zastavil sám Veliký mystagog, v ruce držel mobil, dokonce jsem měla pocit, že se
i usmál, a pak si -- opět zcela klidně -- otevřel a obsadil přední sedadlo.
Zvláštní, dveře jsem mu odjistila zcela bezděčně. Skončili jsme v Jižním
Houstonu v jednom zapadlém baru v malém zastrčeném salonku. Byli jsme sami.
Smutně jsem myslela na svůj zbytečný mobil v dámské kabelce. Veliký mystagog
mluvil zcela klidně a přesně: "Slečno Doveová, za první jste chtěla, abych neměl
černé brýle, takže ..." a sundal si je, dívaly se na mě klidné, modré a
inteligentní oči asi pětadvacetiletého muže. "Za druhé jste chtěla znát mé
jméno, jmenuji se Torr Boscovich." Podal mi průkaz s fotografií, vše sedělo. "Za
třetí jste chtěla znát cíle našeho spolku. Cíl je jediný, dosáhnout toho, aby se
naše pozemská civilizace spojila s mimozemskou, přesněji, s tou, která naši
pozemskou kdysi nasměrovala určitým směrem ve vývoji." Do této chvíle jsem byla
klidná, zatím jsem se vlastně nic podstatného nedozvěděla. "Za čtvrté jste
chtěla vědět vše, co víme o MAT-1," odmlčel se a s
požitkem vychutnával moje napětí a nedočkavost, s níž jsem očekávala jeho
odpověď ... čekal a čekal ... až konečně opět promluvil, "MAT-1,
přesný význam zkratky neznáme, ale víme skoro jistě, že je to předmět, který
zanechala na Měsíci stejná mimozemská civilizace, která nás kdysi nasměrovala
určitým směrem ve vývoji. Objevení, přesněji odkrytí, tohoto předmětu je velmi
pravděpodobně zároveň signálem pro mimozemskou civilizaci, že jsme se ocitli na
určitém stupni civilizačního vývoje, kdybychom mohli potřebovat pomoc, přesně
tak, jak ji kdysi dávno potřebovali naši opopředci." Chvíli jsem mlčela, ale pak
jsem se nemohla nezeptat: "Pane Boscovisch, odkud máte tu informaci o
MAT-1?" "Slečno Doveová, věřte mi, je to jenom skládanka, nikdo nám
nenaservíroval žádnou hotovou ucelenou informaci ..., ale na otázkách jsme se
nedomluvili, takže teď raději k tomu, proč jsem chtěl s vámi mluvit: chceme vás
požádat, abyste si více všímala vaše spolupracovníky ze sekce testování, a dala
nám vědět, kdyby se vám něco nezdálo. Máme podezření, zase je to jen logický
dohad, že se někdo právě z nich pokusí překazit misi
Discovery. Lidé z vaší sekce budou mít skoro až do poslední chvíle
přístup ke všem montážním jednotkám, po vás přijdou již jenom lidé z
bezpečnostního. Je pravda, že ti nejsou také svatí, ale člověk něčemu věřit
musí." Ještě jsem stihla prohodit něco o bláznech a chtěla jsem se zeptat, proč
si myslí, že chce někdo překazit misi Discovery, ale
nešlo to. Torr Boscovich mi již neodpověděl, zvednul se, podal mi ruku a pronesl
s klidem a úsměvem: "Nashledanou slečno Doveová, určitě se ozveme, ... a
omlouvám se za mé nevrlé jednání při naší poslední schůzce." Peggy a můj právník
mi pěkně vynadali, že jsem jim podle naší dohody nevolala mobilem ...
- 16. 10. 2000
- Dnes jsem si dokončila prezentaci k přednášce na konferenci v CMU. Jistě
budu mít úspěch. Na Velikého mystagoga nechci myslet. Ty jeho řeči jsou
hlouposti. Nevěřím na žádnou mimozemskou civilizaci. Proč by zrovna někteří z
mých kolegů měli mít zájem překazit misi Discovery?
Jedině, že by to někdo z nich udělal kvůli penězům. Ale přece je dobře znám, k
tomu by se žádný z nich nepropůjčil. Ale to je z mé strany asi přílišný
idealismus.
- 17. 10. 2000
- Dnes vládla v práci krásná škodolibá nálada. NASA zastavil z finančních
důvodů přípravy na průzkumný let k nejvzdálenější planetě Pluto. Všichni zde ví,
že je to kvůli projektu Jupiter. U oběda si lidé z
projektu Pluto neodpustili na náš účet poznámky. My jsme se jenom spokojeně
šklebili. Je jasné, že když 1. ledna 2001 vše klapne, čekají nás tučné odměny.
- 18. 10. 2000
- Trochu úsměvné a smutné zároveň, ale je to tak: dnes je mi třicet let.
Třicet a stále svobodná. Zatím jsem chodila jenom s jedním mužem, s Frankem
Poolem. Milovala jsem se s ním možná 15 krát. To máme s bídou v průměru jedno
milování na dva roky života. S IQ 148 jsem se ve třiceti nedopracovala k titulu
Ph.D. Ale to mi až tak nevadí. Ten sex mě mrzí víc. Ale může být líp. Malou
oslavu jsem naplánovala až po návratu z Floridy, neboť jsem nemohla vědět, že
Cord Wooder posune odlet naší skupiny o čtyři dny. Dnes se u mě objevili dva
poslíčci. Oba přinesli velikou kytku a velikou bonbonieru. Štěstí, že nebyly
stejné, myslím ty bonboniery, stejné kytky by nevadily. První dárek je od
Franka. Byl přiložen lístek: Milá Maureen, odpusť mi, že jsem tě nemiloval tak,
abych se dokázal vzdát letu k Saturnu. Hodně zdraví, štěstí a opravdové lásky
přeje Frank. Druhý dárek byl od Lerova. Byl přiložen lístek: Slečno Maureen,
hodně štěstí a pohody přeje Ten, jenž na Vás myslí víc než
je slušné. Leonid. Otevřela jsem obě bonboniery. Z každé jsem si vzala
pět kousků, vlezla jsem si úplně nahá do postele a mlsně, pomalu, s myšlenkami
na milování, jsem je pojídala ...
- 20. 10. 2000
- A jsem poprvé v životě na Floridě, přímo v KFC. Jsem uchvácená velikostí
Discovery, ale osmistupňová nosná raketa Indian mi doslova vyrazila dech.
Zítra poprvé vstoupím na palubu Discovery, abych
zkontrolovala osazení montážních jednotek AE-11 a AE-12 a prověřila jejich
činnost. Zde tomu říkají generální testy. Budu upřímná, když se dívám na
Discovery a Indiana, jsem hrdá na to, že jsem Američanka.