Dušan Polanský
Machův princip, podle rakouského fyzika, rodáka z Tuřan (u Brna), Ernsta Macha (1836-1916). Podle E. Macha setrvačné síly (např. odstředivá síla) nemohou vznikat při zrychleném pohybu pohybu neinerciální soustavy (např. rotující soustavy) vzhledem k myšlenému absolutnímu prostoru, nýbrž při zrychleném pohybu vzhledem k vesmíru, v němž mají tyto síly původ. Obecnému principu relativity (všechny vztažné soustavy jsou rovnocenné pro popis fyzikálních dějů) a s ním nerozlučně spjatému Machovu principu vyhovují jedině úplné Einsteinovy rovnice (soustava složitých diferenciálních rovnic pro složky metrického tenzoru), v nichž vystupuje i tzv. univerzální konstanta. Dnes se daleko častěji v kosmologii pracuje se zkrácenými rovnicemi, v nichž univerzální konstanta nevystupuje (přesněji je nulová). Většina fyziků dnes věří, že Machův princip neplatí, což v praxi znamená, že kdyby v celém vesmíru byl např. jediným objektem kosmonaut -- jeho hmotnost je tak malá, že libovolný efekt vůči němu můžeme zanedbat -- a v ruce by držel cihlu a pokusil by se ji hodit do prostoru, tak by cihla přesto kladla odpor pohybu jeho ruky. Podle E. Macha by tomu tak nebylo. Proč? Protože kosmonaut je jediným objektem vesmíru, všude kolem něho je jenom absolutní pustina neprodukující žádné silové působení.
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články