Prolog    2001: Vesmírná odysea

20. díl

Dušan Polanský

23. 9. 2000
Smutné překvapení. Ráno mi volal pan Rider Mackenzie, že se něco stalo, ale abych se nebála, že maminka je v pořádku a že by bylo dobré, kdybych přijela do Castroville; čím dřív, tím líp. Okamžitě jsem vyrazila. Překvapení a veliká starost dohromady. Mamince bylo úředně sděleno, že její bývalý manžel, teda jako táta, má nemanželského syna. Dost těžko popsat náladu v Castroville. Celou situaci lze snad charakterizovat několika "bohužel". První bohužel: Bernard Arnold, tak se jmenuje můj nevlastní bratr -- tak přece jen nejsem jedináček, mám bratra, i když nevlastního -- je mentálně zaostalý a trpí schizofrenií. Je mu třiadvacet let. Druhé bohužel: Bernardova maminka, Jeniffer, zemřela na rakovinu. Třetí bohužel: Bernardova maminka má jediného sourozence, sestru Anne. Ta se vyjádřila podle slov sociálního kurátora prý dost jednoznačně: "Má svých starostí až po krk, o další mentálně zaostalé dítě se starat nebude." Anne je rozvedená a má tři děti, dvě z nich jsou mentálně zaostalé a trpí schizofrenií. Krutá dědičnost. Čtvrté a snad trochu optimistické bohužel: Bernard se léčí poměrně úspěšně neuroleptiky a psychoterapií, pro celkový úspěch léčby je ale moc důležité sociální začlenění a ústav není zrovna moc vhodné zařízení pro něco takového.
24. 9. 2000
Nebavíme se o ničem jiném než o Bernardovi. Smršť, která zasáhla náš naprosto poklidný život, který se zdál tak jasně předurčený, je ničivá hlavně pro maminku. Její pěkný domek, nádherná zahrada, poklidné městečko, mnoho známých, příjemný intimní přítel Rider Mackenzie, jediná hodná dcera, která se určitě časem vdá za stejně hodného mladého muže a spolu pak potěší babičku nějakým tím vnoučátkem. Teď se nám zdá, že je vše jinak, že někdo chce vše zbořit, všichni si namlouváme, že i Země se točí jinak, že jedině my máme starosti, že naše problémy jsou ty nejhlavnější a hlavně nejbolestivější. Asi je to taky kus zahledění se do sebe a možná jenom běžný egoismus ... Sociální kurátor by rád slyšel závazné vyjádření od maminky do čtrnácti dnů. Když nebude souhlasit s adopcí Bernarda, tak Bernard skončí v ústavu. Maminka se urputně brání, že není o čem se rozhodovat, že to není její problém, ale tatínkův, tak proč proboha s tím otravují zrovna ji. Má to logiku, ale všichni cítíme, že to s logikou nemá moc co dělat. Je to něco víc a je to složitější.
25. 9. 2000
Přemýšlím o tatínkovi. Vždy jsem si myslela, že jako manžel byl mamince od jejich sňatku věrný. Miloval Jeniffer Arnoldovou doopravdy, nebo to byla jenom náhodná chvilková známost? Věděl o Bernardovi? Když ne, tak proč mu Jeniffer o Bernardovi neřekla, vždyť jak se zdá, nebyla na tom po materiální stránce zrovna nejlíp? Tati, tati, proč jsi nám to udělal, proč jsi za sebou nechal takovou spoušť a tolik nezodpovězených otázek! V srdci i myšlenkách stále nosím tátův ušlechtilý obraz. Co teď? Mám si jej kapánek poopravit, nebo jej přemalovat, anebo jej mám zcela rozmlátit a rozšlapat?
26. 9. 2000
Z CMU jsem dostala přesný program konference. Moje přednáška je zařazena jako úvodní druhý den konference. Není to zrovna nejvhodnější čas, neboť není neobvyklé, že společenské večery na konferencích se protáhnou do pozdních hodin a je jenom logickým důsledkem, že účast na úvodní přednášce nebývá zrovna veliká.
27. 9. 2000
V práci je klid. Práce na projektu Jupiter zde v Houstnu pro mě skončil. Na Floridě začne za pár dnů semifinále: testy a zkoušky na korábu, a pak 1. ledna 2001 finále: start Discovery. Byla jsem i docela ráda, když se ozval Nick Miller, že by byl moc rád, kdybych mu, podle naší dohody z minulého týdne, vysvětlila svou teorii samovolného agresivního chování strojů. Stalo se. Pozorně poslouchal, hodně si dělal poznámky a taky se ptal. Naše povídání trvalo přes dvě hodiny. Nakonec se mě zeptal: "Slečno Doveová, prosím odpovězte mi naprosto upřímně, je reálná možnost, že by HAL-9000 byl schopen v průběhu vesmírné výpravy za určité situace -- kterou byste dokázala alespoň nastínit -- samovolně agresivně jednat?" Viděla jsem, že napjatě čeká na mou odpověď. Dlouho jsem zvažovala odpověď: "Pane Millere, podle mého názoru je to velmi málo pravděpodobné. Myslím si, že HAL-9000 není tak dokonalý, vlastně neumí ani luxovat ..." Nick Miller se na mě nechápavě podíval a bylo vidět, že si myslí, že nemám vše v hlavě v pořádku. Pokračovala jsem: "V mysli stroje -- lze-li vůbec u stroje o něčem takovém mluvit -- by se musel odehrát konflikt ... jak bych to řekla přesněji ... podvědomý konflikt, jistě to znáte ze Sigmunda Freuda: vědomí čehý a podvědomí hot. Abych byla přesnější. Představme si situaci, že dáme stroji tento příkaz: Musíš dosáhnout cíle A, ale nesmíš žádné bytosti, s kterou budeš od této chvíle komunikovat, prozradit, že plníš cíl A a dokonce je tvou povinností maskovat před každou takovou bytostí veškeré činnosti směřující k dosažení cíle A. Pane Millere, zkuste se teď alespoň na chvíli vžít do situace HALa-9000. Zajisté cítíte ten obrovský vnitřní boj, jenž se odehrává v jeho mysli ... je v tom hluboký rozpor, pro stroj děsivá nelogičnost ... přitom ale stroj ví, že z hlediska příkazce má příkaz zcela jasnou logiku ... řekla bych nejednota ..." Mám pocit, že tímto příkladem jsem Nicka Millera úplně zmátla a uvrhla ho do ještě větší nejistoty.
28. 9. 2000
Stále myslím na maminku, tátu a Bernarda. Dnes -- po pěkně dlouhé době -- si mě všimnul doktor Simonson, že jsem nějak moc smutná, zda bych si s ním po práci nešla na chvíli někam sednout. Lokál jsem vybrala já: bistro "U spícího medvěda". Simonson to trochu přehnal s pitím a také s mluvením, popravdě mluvil skoro stále jenom on, stále o tom samém, o Molly Childové. Stokrát se mě ptal, zda se Molly po startu Discovery k němu vrátí. Stokrát jsem mu lhala, že se jistě vrátí. Milý Simonsone, pravda je taková, že Molly se k tobě již nevrátí, neboť i když jako šéf programátorského týmu největšího projektu na světě, vyděláváš dost prašulí, přece je to jenom málo, aby to ukojilo Mollyinu vášeň pro marnotratný život.
29. 9. 2000
Počítala jsem s tím, že pojedu na víkend za maminkou. Nestane se tak. Maminka mi zavolala, abych nejezdila, ať přijedu až příští týden, že si chce vše v klidu sama rozmyslet a uvážit. Je to poprvé, co mi maminka řekla, abych k ní z nějakého důvodu nejezdila. Mami, nechtěla bych být ve tvé kůži. V mém podvědomí se usadila myšlenka, jež mě urputně nahlodává: Když se maminka rozhodne pro Bernarda, co se stane, když tu maminka již nebude nebo již nebude zvládat péči o Bernarda. Vždyť pak já budu stát před stejným rozhodnutím jak ona. Mami, nemáš právo se rozhodnout beze mě! Ale pryč s touto výtkou. Maminka tu bude ještě dlouho. Moc dlouho. Bože, jak bych teď ráda uvěřila, že čas a život vše nějak elegantně vyřeší.
2. 10. 2000
Včera -- byla neděle -- jsem dostala trochu zvláštní nápad. Pozdě večer jsem si zašla do hvězdárny. Již je to dávno, co jsem pozorovala hvězdy obřím dalekohledem. Možná jsem chtěla, aby mě obrovský vesmírný prostor přesvědčil o tom, že naše lidské trápení je nicotné proti bezedným vesmírným hloubkám. Bezděčně jsem si vzpomněla na přednášky z obecné teorii relativity a takové abstraktní pojmy a úvahy jako: "naše" galaxie, kupy galaxií, kupy kup galaxií ... , Machův princip a s ním těsně spojený věčný spor o to, zda existuje základní časo-prostorová struktura vesmíru nezávisle na hmotě ve vesmíru, nebo je základní časo-prostorová struktura vesmíru vytvořená galaxiemi nebo dokonce jinými materialními tělesy vesmíru. Mám pocit, že Bernard Arnold je černou dírou, která nás s maminkou nemilosrdně pohltí a již pro nás dvě nebude z jejich spárů východiska. Vnitřně se stydím za tak egoistické myšlení a tak pragmatický pohled na celou věc kolem Bernarda Arnolda. Celý víkend jsem se snažila pracovat na algoritmu pro detekci možnosti samovolného agresivního chování stroje. Zvláštní, ale pokročila jsem o kus dál. Asi obava a úzkost nutí mysl, aby se zkoncentrovala. Čekala jsem, že se ozve Lerov. Marně. Ty grázle, teď bych si klidně mohla partnera vybrat z řad zájemců, ale nechci, neboť jednou chci svého manžela milovat a ne mít.
3. 10. 2000
Opakování češtiny na českých internetových portálech. Ještě stále se hodnotí zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Moc bla, bla, bla pro globální kapitalismus a moc bla, bla, bla proti němu. Asi žádný systém není dokonalý. Dokonalý je snad jedině biblický ráj. Vždy by ale mělo platit, že když něco bourám nebo to chci radikálně reformovat, tak bych měl vědět, co chci na zbořeništi postavit nebo co chci v sytému radikálně reformovat -- taková základní evoluční antirevoluční úvaha. Bohužel obecná prohlášení a představy pro něco i proti něčemu jsou v praktickém životě zcela bezcenná.
4. 10. 2000
V práci je stále pohoda a klid. Nikdo nic ode mne nechce. Spokojeně dělám na prvním algoritmu pro detekci možnosti samovolného agresivního chování stroje. Řada kolegů je již na Floridě. Podle plánu bych měla strávit na Floridě dva týdny, od 16. října do 27. října, a pak případně další pobyty, dle potřeby. Koneckonců AE-11 a AE-12 nejsou až tak super důležité jednotky. Je to zvláštní, ale na Bernarda moc nemyslím. Namlouvám si, že maminka Bernarda neadoptuje, neboť přece nemá žádný důvod, proč by se měla rozhodnout pro jeho adopci. Proč by měla trpět do konce života kvůli tomu, že jí táta zahýbal s nějakou Jeniffer Arnoldovou.
5. 10. 2000
Je pátek 17:10 hod. Jsem připravena vyrazit za maminkou. Moc se mi nechce, ale mám z něčeho i radost, totiž dnes jsem dokončila svůj první program pro detekci možnosti samovolného agresivního chování stroje. Radost mi ale kazí existence Bernarda Arnolda. Radost mi kazí i Lerov, neboť se od večírku neozval. Neozval se ani Veliký mystagog. Možná, že si vše rozmyslel a již nemá o setkání se mnou zájem. Ale ten mi radost nekazí. Na toho kašlu. S Lerovem mi ale něco nesedí, pro jistotu se teď, cestou do Castroville, stavím v autoservisu pana Dietera. Když zjistím, že je vše O.K. a Lerov se neozval jenom tak, tak má smůlu. Hochu, konec.

Machův princip, podle rakouského fyzika, rodáka z Tuřan (u Brna), Ernsta Macha (1836-1916). Podle E. Macha setrvačné síly (např. odstředivá síla) nemohou vznikat při zrychleném pohybu pohybu neinerciální soustavy (např. rotující soustavy) vzhledem k myšlenému absolutnímu prostoru, nýbrž při zrychleném pohybu vzhledem k vesmíru, v němž mají tyto síly původ. Obecnému principu relativity (všechny vztažné soustavy jsou rovnocenné pro popis fyzikálních dějů) a s ním nerozlučně spjatému Machovu principu vyhovují jedině úplné Einsteinovy rovnice (soustava složitých diferenciálních rovnic pro složky metrického tenzoru), v nichž vystupuje i tzv. univerzální konstanta. Dnes se daleko častěji v kosmologii pracuje se zkrácenými rovnicemi, v nichž univerzální konstanta nevystupuje (přesněji je nulová). Většina fyziků dnes věří, že Machův princip neplatí, což v praxi znamená, že kdyby v celém vesmíru byl např. jediným objektem kosmonaut -- jeho hmotnost je tak malá, že libovolný efekt vůči němu můžeme zanedbat -- a v ruce by držel cihlu a pokusil by se ji hodit do prostoru, tak by cihla přesto kladla odpor pohybu jeho ruky. Podle E. Macha by tomu tak nebylo. Proč? Protože kosmonaut je jediným objektem vesmíru, všude kolem něho je jenom absolutní pustina neprodukující žádné silové působení.

Domů | Předchozí díl | Další díl | Články