Prolog 2001: Vesmírná odysea
27. díl
Dušan Polanský
- 29. 12. 2000
- Projekt Jupiter se blíží do dlouhého finále, které má trvat sedm let.
Miliardy dolarů a tisíce člověkoroků lidské práce se za několik hodin promění v
největší vesmírné dobrodružství pozemšťanů. Ve všech střediscích NASA je možné
pozorovat, jak se napětí pozvolna mění v nervozitu, kterou pak všichni společně
transformují na strojené útržky klidu. A to vše se stále opakuje. Nikdo z NASA
nechce ani pomyslet na to, že by se start Discovery
nezdařil. Padaly by hlavy šéfů a všichni v NASA by přišli o vysoké odměny. Je
pravda, že jedno i druhé by se nakonec přežilo, ale v každém případě by to byla
prohra celého amerického národa a zneuctění největšího amerického úspěchu v
celých moderních dějinách USA: mise Apolla 11. Naplnilo se mé očekávaní: byla mi
přidělena přístupová práva ke kontrole činnosti vyšší nervové soustavy
HALa-9000 na Discovery. Oprávnění mi de facto
museli přidělit, protože Leo Krentz a John McGee sedí vytrvale na záchodě a
bojují se salmonelózou a Ann taky nemůže stále dřepět u dispečerského pultu. Teď
bude hlavně na mně, abych do startu Discovery dokázala vyzískat několik hodin a
potrápila nejdůležitějšího HALa. Odcházím na večeři.
Jsem zvědavá, jak se Torr bude tvářit, až mě uvidí, pochopitelně, pokud se o mně
předem nedozví, neboť pak se určitě zdekuje.
- 30. 12. 2000
- Nevím, co se děje, ale po pořádku. Torr Boscovich se nezdekoval a byl pěkně
vyvalen, když mě uviděl sedět u rodinného stolu Boscovichů. Využil první
příležitosti k tomu, aby odtáhl papá, jenž byl ve výborné náladě, do vedlejšího
pokoje. Asi si toho měli dost co říct, neboť jejich povídání trvalo skoro půl
hodiny. Zatímco byli pryč, mi Torrova maminka s nadšením povídala o tom, jak
Torr studuje herectví a že by jednou chtěl hrát veliké tragické role. Když
generál vyšel z pokoje, bylo vidět, že jeho dobrá nálada je tatam. Padl na mě
strach. Vzpomněla jsem si na Ann, jež sedí na dispečinku, teď bych s ní určitě
měnila. A vůbec, přijmout pozvání na tuto večeři nebylo asi moc chytré. Po
večeři jsem spěchala do hotelu, rozestlala jsem lůžko a upravila jej tak, aby
budilo dojem, že v něm někdo leží. Z hotelu jsem vypadla rychle a nenápadně,
klíč jsem na recepci neodevzdala. Taxikem jsem se nechala zavézt do zastrčeného
motorestu. Spala jsem jenom dvě hodiny. Když jsem se nad ránem probudila, byla
jsem celá malátná a bolela mě hlava. Cestou do práce jsem se stavila v hotelu.
Když jsem přistoupila k mému lůžku, podlomily se mi nohy, začala jsem se celá
chvět a útroby mi sevřel děs. Bylo zřejmé, že někdo vypálil do fiktivní osoby,
ležící na mém lůžku, několik ran. Na objednávku někoho jsem měla být teď již
mrtvá, přesněji řečeno zavražděná. Nikdo z personálu ani hostů nic neslyšel.
Vrah -- i když mě nazabil, tak pro mě zůstane navždy vrahem -- určitě použil
tlumič. Ihned jsem vyrozuměla policii a bezpečnostní sekci v KSC. Když mi
sdělili, že se mnou chce mluvit generál Ryder Boscovich, bezpečnostní ředitel
projektu Jupiter, tak jsem se vyděsila. Začala jsem tušit, že policie se
do případu moc nepohrne a udělá jen to nejnutnější. Když mě vedli ke generálovi
potkali jsme Nicka Millera, bylo na něm vidět, že je překvapený, že mě zde v KSC
vidí. Najednou jsem pochopila, že teď je ta pravá chvíle, kdy musím začít
bojovat o svůj život, abych mohla milovat svého muže, rodit děti, radovat se z
toho, jak rostou a jednou ... to potrvá nějaký čas, držet v rukou své vnouče, a
proto jsem zařvala: "Pane Millere, někdo mě chce oddělat, asi proto, že jsem na
něco kápla, ale nevím na co, ale určitě to má souvislost s
projektem Jupiter." Nickovi Millerovi to asi taky hned zaplo a okamžitě
udělal hrozný kravál, aby se nedal incident jen tak zamést pod koberec a co
nejrozhodněji se domáhal své přítomnosti na mém výslechu. Povedlo se. Vyslýchal
mě vysoký hromotluk, Nick Miller pozorně poslouchal, ale do výslechu
nezasahoval, generál nervózně chodil sem a tam po místnosti, dlouho vůbec
nepromluvil, jenom se mě na konci výslechu zeptal na můj názor na to, kdo by
mohl mít zájem na mé smrti a proč. Řekla jsem, že nemám tušení, že je to asi
celé omyl. Tušila jsem, že hraji o svůj život. Zdálo se, že ho moje odpověď
uklidnila i když mu muselo být jasné, že si možná vymýšlím a snažím se ho zmást.
Na závěr mého výslechu generál rozhodl, že se můžu vrátit s ochrankou do svého
hotelu a že v nejbližších dnech mě budou agenti nepřetržitě hlídat. Nickovi
Millerovi na tom celém něco nesedělo, nechtěl, abych se do hotelu vůbec vracela,
ale generál z titulu funkce trval na svém. Když mě odváděli k autu, které mě
mělo odvézt domů, tiše jsem zašeptala Nickovi Millerovi do ucha slovo "bomba".
Ani nevím proč, asi to slovo dřepělo hluboko v podvědomí a najednou mu bylo
těsno a chtělo na světlo světa. Teď je skoro půlnoc, jsem v hotelu, můj pokoj
hlídá ochranka. Bojím se.
- 31. 12. 2000
- Je večer, krátce po desáte, jsem v práci a píšu tyto řádky. Měla bych být
veselá, ale nejsem, bojím se o sebe a své dítě. Oproti minulému Silvestru jsou
tu čtyři rozdíly: před rokem mi chyběl Ten, jenž by mě
miloval; byla jsem panna, a proto jsem ani nemohla čekat dítě; nešlo mi o
kejhák; a je tu ještě jeden malý rozdíl: mám nevlastního brášku. Odpoledne kolem
jedné se za mnou v práci stavil Nick Miller, bylo na něm vidět, že vůbec nespal
a že je celý nervózní, ale snažil se působit vyrovnaně a uklidňoval mě, že vše
bude v pořádku; tomu ale nevěřím, najatý vrah nebo vrazi jsou na svobodě.
Discovery se prý v naprosté tichosti prohledává, zatím se ale nic
nenašlo. Byl informován i prezident USA, poradci mu připravují projev k
americkému národu pro případ, že by se start Discovery musel odložit. Najednou
mě něco osvítilo a s naprostým klidem jsem Nickovi Millerovi řekla: "Pane
Millere, hlavně pořádně prohledejte hibernační sekci a speciálně Hibernacula."
"Do prdele, promiňte slečno Doveová, Hibernaculus, pod svícnem bývá největší
tma, vždyť pouze Bowman a Poole tvoří bdící směnu, Kaminski, Hunter, Whitehead
jsou již hibernovaní, Hibernaculus je již definitivně uzavřen, zapečetěn, kurva,
já blbec ... promiňte ... ještě dnes vám zavolám." Byly tři hodiny odpoledne a
najednou byl všude klid. Bylo cítit, že všichni již mají po krk několikaletého
úsilí a dřiny a že chtějí vychutnat alespoň těch několik posledních hodin před
startem Discovery a v klidu prožít posledních pár hodin tohoto tisíciletí. A
najednou jsem věděla, že mám šanci i potřebný klid, abych si ověřila na
nejdůležitějším HALovi všechny moje testy s
rafinovanými pohádkovými motivy. Bázi znalostí sice nemohu aktualizovat, ale to
musím oželet. Před sebou mám dvě kartičky z kartónu: "Devět" a "Deset proroctví"
dvou HALů. Soustředěně analyzuji odpovědi
HALa-9000. Hodiny plynou. Souboj s nejvýkonnějším a nejinteligentnějším
počítačem světa trvá s malými přestávkami již šest hodin. Stále víc a víc si
uvědomuji, že počítač, u jehož pozemského řídicího pultu sedím, je moc chytrý,
příliš chytrý, abych ho dostala. Jeho odpovědi jsou vyhýbavé, inteligentně a
urputně na základě příkazu vyšší autority chrání své tajemství. Prohrála jsem,
definitivně a neodvolatelně vzdávám souboj s tímto HALem,
vím zcela jasně, že již nemám proti němu a těm, kdo definovali jeho cíle a
chování, sebemenší šanci. Maureen Doveová, prohrála jsi. Jediné, co vím zcela
určitě, je, že pracuje se dvěma cíli: s jedním oficiálním a jedním opravdovým,
podstatně rozdílným od cíle oficiálního; přesně jako my lidé. Za tím opravdovým
je určitě i ukryto tajemství MAT-1 a celé mise Discovery.
To je ale holé šílenství. Moje základní hypotéza -- bože, kdybych ji uměla
dokázat -- o samovolném agresivním chování strojů zní: Stroj, který úspěšně
obstál v Turingovém testu, je potenciálně schopen samovolného agresivního
chování vůči myslící živé bytosti. Referovala jsem o ní na konferenci v
Pittsburghu, na semináři v Brně a uvedla jsem ji i ve všech zprávách o stavu mé
vědecké práce. Nezájem. Blázni, ještě asi navíc definovali
HALovi nejednoznačnou cílovou funkci s vysokým koeficientem
rozporuplnosti vůči oficiálnímu cíli, tipla bych si ho na 80. Holé šílenství.
Jsem na toaletě, sedím na záchodové míse a brečím. Brečím a mám vztek, že
nedokáži svou hypotézu dokázat, ale daleko víc mi vadí, že mi nikdo nevěří.
Uklidňuji se a opět se snažím chladně myslet. Opět stojím u dispečerského pultu
a mluvím k HALovi: "HALe,
ještě jsi nevyhrál, máš dvě veliké slabiny; o jedné víš, je zcela zřejmá, jsi
závislý na zdroji energie, který se dá kdykoliv odpojit; o druhé nevíš, ta
pramení z toho, že nejsi člověk, a věz, že jedině člověk je takový prevít, že se
dokáže přetvařovat a úspěšně lhát celý život; když odmyslíme jeho první krůčky
života." HAL mi odpověděl naprosto klidně: "Slečno
Doveová, jste jistě unavená, vůbec nevím o čem mluvíte, ale chápu to, vy a
slečna Dansonová se již od 28. 12. 2000 nepřetržitě střídáte u řídicího pultu, a
dobře vím, že únava je u člověka častý stav jeho existence. Slečno Doveová,
prosil bych vysvětlit pojem prevít, abych si mohl doplnit bázi znalostí." "HALe
a proč nechceš vysvětlit sloveso lhát, nebo tomu snad rozumíš? Víš co, trhni
si." Zase chtěl vysvětlit sloveso trhnout ... Za deset minut bude půlnoc a začne
nové tisíciletí. Před chvíli se ozval Nick Miller, bombu našli, byla umístěna
přímo v Hibernaculu. Byla ďábelsky chytře načasovaná, vybouchla by, jakmile by
byl zahájen proces odhibernování kosmonautů; k tomu mělo dojít podle letového
plánu 2 roky po startu. Právě přišla Ann; dnes se střídáme trochu atypicky,
přesně o půlnoci. Je na ní vidět, že je dost nervózní. Popřály jsme si vše
nejlepší do nového tisíciletí. Jsem na smrt unavená, chce se mi hrozně spát.
Nechám se odvézt ochrankou do hotelu a okamžitě zalehnu.