Prolog 2001: Vesmírná odysea
5. díl
Dušan Polanský
- 28. 2. 2000
- Myslím, že jsem schopna dokončit můj model HALa
během 14 dnů. Dnes jsem poslala žádost do Kalifornie na specializované
pracoviště pro informační technologie NASA Ames Research center v Moffett Field.
Požádala jsem pro účely své vědecké práce o volný přístup k části cvičné báze
znalostí počítače HAL-9000 určeného pro Discovery.
Podrobně jsem zdůvodnila, proč bázi znalostí potřebuji pro dokončení své vědecké
práce "Algoritmy pro zjištění možného samovolného agresivního chování
heuristicky programovaných automatických strojů". Jinak název mé práce u kolegů
vyvolává úšklebky. Asi se budou šklebit i v Kalifornii v legendárním "Silicon
Valley". Ale ať se šklebí, mně to nevadí.
- 29. 2. 2000
- Ozvat se Frank. Jinak dnes je také svátek programátorů, ale jen těch míň
důsledných. Letošní únor má totiž trochu zvláštních 29 dnů. Mnozí programátoři
ve svých programech zapomněli na to, že nestačí udělat kontrolu letopočtu na
dělitelnost 100 — když se to povede, jeden by již myslel, že rok je nepřechodný
—, ale chyba lávky, letopočet je nutno ještě vydělit 400. Když se to povede beze
zbytku, tak je příslušný rok přechodný. Jinak ale mají smůlu, stejný svátek
budou moci slavit až v roce 2400.
- 1. 3. 2000
- Včera večer se opět ozval Frank a pozval mě v pátek na večeři. Že v sobotu
mu opět pokračuje výcvik. Chudák, nemá to jednoduché. Již se těším. Když budeme
s papáním pospíchat, tak nám zbyde čas i na milování. Snad.
- 2. 3. 2000
- Stala se zvláštní příhoda. Asi to v životě zažil každý, říká se tomu šestý
smysl. Nevidíte "někoho", a přece doslova cítíte, že vás ten "někdo" upřeně
pozoruje. Při jízdě z práce stojím na křižovatce na červenou. Najednou jsem
pocítila až v morku kostí, že mě někdo z auta v levém jízdním pruhu upřeně
pozoruje. Pomalu se otočím a vidím, jak na mě pozorně zírá Loňa z autoservisu
pana Dietera. Po chvíli se usmál a jemně se uklonil. Já jsem mu úsměv taky
mechanicky opětovala a jemně kývnula hlavou. Je to zvláštní, v první chvíli jsem
pociťovala strach, ale teď nedokáži svoje pocity přesně popsat. Je v nich skryto
vše. Dokonce mě napadla myšlenka, že Loňa je agent KGB a má za úkol mě zbalit a
pak získat důležité informace o projektu Jupiter.
Není žádným tajemstvím, že hlavně Rusové a Číňané nasadili do akce stovky
agentů. Souboj o ovládnutí vesmíru pokračuje. Vlastně to není souboj, ale boj na
život a na smrt.
- 3. 3. 2000
- Odcházím na večeři s Frankem. Můj menstruační kalendář říká jasně radostnou
zprávu, že jsem v období spolehlivě neplodném. Franku, je to jen a jen na tobě,
můžeš se odvázat. Koneckonců i já, ale mně chybí elementární zkušenost.
- 4. 3. 2000
- Frank nevyužil spolehlivě neplodného období. Možná, že ani neví, co to je.
Asi nebyl ve škole, když se zrovna brala biologie člověka. Hlavní věc, že mi
vykládal o tom, že se mu podařilo do své sbírky SCI-FI sehnat knihu vydanou v
Zürichu v roce 1956 od J. Ackerta: Can Man distant celestial bodies?, kde jsou
mimo jiné uvedeny rozsáhlé výpočty pro spotřebu paliva pro fotonovou raketu.
Jinak je tam taky jasná odpověď na ten nadpis — ne. Ale to mi je naprosto fuk.
Frank mi ani neslíbil, že zavolá. Asi konec našeho vztahu. Dlouho jsem brečela.
- 6. 3. 2000
- Poslala jsem Veronice do Brna e-mail. Je jí třicet. Chudinka. Mě to čeká
příští rok v říjnu. Se slušnosti jsem se zeptala, co rodiče. Že maminka dělá jak
mourovatá v účtarně a ničí si záda a oči u počítače a táta, jinak Slovák, zrovna
nadává na třídenní konferenci o odkazu prvního československého prezidenta T. G.
Masaryka. Tak to si dovedu živě představit, neboť za mého pobytu mi několikrát
vysvětloval, jak tatíček Masaryk pěkně podfoukl Slováky. Jak udělala pražská
centralistická vláda za pomoci přisluhovačů na Slovensku málem z Andreje Hlinky
kriminálníka, a to jen proto, že si dovolil odjet v 1919 do Paříže s fotokopií
tzv. Pittsburghské dohody, v níž, mimo jiné, garantoval tatíček Slovákům vlastní
administrativu, svůj sněm, soudy, slovenštinu v úřadech a ve veřejném životě. A
pak obvykle Verunčin tatínek řekl: "Nula bodov." Ale této frázi jsem nerozuměla.
A ještě říkal, že by měli mít v Čechách alespoň trochu slušnosti a postavit
Andreji Hlinkovi alespoň malý pomník, když již se mu nemohou omluvit. Tyto věci
jsou pro nás Američany těžko pochopitelné, proto to asi tak zle dopadlo i v
bývalé Jugoslávií.
- 8. 3. 2000
- Stavil se u mě Mark. Snědl mi celý kyblík zmrzliny, a pak mi dal s drzým
úšklebkem hádanku: "Co je to MAT-1?" Při odchodu
jenom ledabyle dodal: "Abych ti trochu pomohl, není to žádná sprosťárna a má to
co dělat s mimozemšťany." Cvok. Jinak za zmrzlinu opět nepoděkoval. Standard.
Jinak se tento den prý v bývalé ČSSR, ale i jinde, za socialismu intenzívně
slavil jako MDŽ. Hlavně slavili muži. Teď se prý v Česku MDŽ neslaví skoro
vůbec. Klasická tupá negace všeho, co bylo v minulosti natřeno na červeno. To
není moje chytrost nebo hloupost, ale Verunčin tatínek mi dával u piva lekce z
politiky. Prý pivo bez politiky nestojí za moc.
- 10. 3. 2000
- Vzpomněla jsem si na Markovu hádanku. Zeptala jsem se několika kolegů, zda
neví, co je to MAT-1. Nikdo ani ťuk. Dnes jsem
odcházela z práce poslední a těsně před odchodem mě napadlo napsat tlustým
černým fixem na starý klasický děrný štítek, jenž se v NASA stále s oblibou
používá na poznámky, MAT-1. Štítek jsem připíchla na
svoji knihovničku na stole, aby byl dobře vidět. Určitě ten, kdo bude vědět, co
to je, se u mě zastaví a vysvětlí mi, o co se jedná. Marku nemysli si, že mě
doběhneš.