Dušan Polanský
Napsáno po skončení seriálu v Brně 22. ledna 2001.
Když v roce 1968 vyšel vědecko-fantastický román Arthura Charlesa Clarka "2001: A Space Odyssey" (v češtině např. v roce 1982 v nakladatelství Odeon pod názvem 2001: Vesmírná odysea, překlad a doslov Vladimír Svoboda), jenž vznikl na podkladě scénáře Stanleya Kubricka a Arthura C. Clarka ke stejnojmennému filmu, do kin byl uveden taktéž v roce 1968, tak jsem jako šestnáctiletý kluk upřímně věřil - manželka říká, že jsem byl pořádně naivní -, že v roce 2001 budou v obrovském měřítku téměř všude nasazeni roboti a počítače, že slovo válka bude patřit jenom do historie, že všude na Zemi bude již etablován společenský řád, v němž budou žít samí slušňáci, že i obyčejní lidé budou běžně cestovat vesmírem a že už nikdy u nás nebudou dívky nosit kratší minisukně než právě v roce 1968. Splnilo se jakž takž jenom to poslední. A myslím si, pochopitelně až na ty zkurvené války, že je to tak dobře.
Pokud jde o vesmír, my pozemšťané bychom si měli nejdříve umět udělat pořádek ve zcela běžných pozemských věcech, a pak teprve začít vesmír hezky zlehounka ohmatávat. Nedoporučoval bych, na základě historických zkušeností lidstva z posledních tisíciletí, vesmír agresívně dobývat. Ale teď asi lidstvu křivdím, vždyť každý pozorný čtenář Clarkovy Vesmírné odysey dobře ví, že prapůvodní impuls, jenž zapříčinil, že se z člověka stala bytost inteligentní a dobyvačná, nám dala mimozemská civilizace. Mám takový pocit, ale je docela možné, že se mýlím, že to kapánek nezvládla, protože dávka agresivity, egoismu a závisti nebyla zcela optimálně naordinována. Ale vlastně o nic nejde, vždyť to byl pro vyspělé mimozemšťany jenom běžný experiment. Korekce parametrů je vždy ještě možná, a to je pro lidstvo veliká naděje.
Teď asi čtenáře sci-fi literatury zklamu podruhé, když se jim přiznám, že Clarkovu knihu jsem četl poprvé až začátkem roku 2000, právě v době, kdy jsem začal psát Deník Maureen Doveové pro čtenáře internetového portálu Svět Namodro, a Kubrickův film jsem dodnes neviděl. Ale s tím filmem mě to moc nemrzí. Právě naopak. Již teď si živě představuji, jak si jednou otevřu láhev dobrého jihomoravského vína, sednu si k televizi a nechám se unášet pohádkovým vesmírným příběhem. Ten začne někdy před třemi miliony let, kdy naši předkové byli ještě ubozí primitivní opolidé s nízkou inteligencí. Ale v jako správném kosmickém příběhu se zcela neočekávaně na Zemi objeví vyšší vesmírná inteligence, která opolidem helfne a transformuje je v něco dokonalejšího, v něco, z čeho časem vznikneme i my. Příběh skončí téměř v přítomnosti, na přelomu let 2002 a 2003, kdy tatáž inteligence transformuje jednoho z hrdinů Vesmírné odysey, Davida Bowmana, ještě v něco dokonalejšího než jsme my lidské bytosti. Když už jsme, milí čtenáři, u Davida Bowmana, tak vězte, že si to zaslouží. Ti, kteří z vás již četli Clarkovu 2001: Vesmírnou odyseu si jistě myslíte, že víte, proč je tomu tak, ale pozor, nevíte vše. Je to o kapánek složitější, než si to představovali Arthur C. Clarke a Stanley Kubrick, když spolu začali v roce 1964 psát filmový scénář k fascinujícímu vesmírnému příběhu. Zdálo se mi, že při tom psaní nějak zapomněli na to nejkrásnější, co v celém vesmíru existuje, totiž na ženy. A proto jsem se rozhodl, že se to pokusím dodatečně napravit. Teď si myslíte, že jsem pěkně namyšlený, když chci napravovat nebo vylepšovat veliké dílo Mistra. Tak to není. Já vám chci jenom názorně dokázat, že Arthur C. Clarke rozumí perfektně umělým satelitům, kosmickým výtahům a co já vím ještě čemu z toho komplikovaného světa vesmírné techniky a já zas trochu -- i když jenom někdy -- ženám. A vězte, že budete příjemně překvapeni, když po přečtení části Deníku Maureen Doveové z roku 2000 zjistíte, že David Bowman by nikdy … Promiňte, máte pravdu, to se nedělá, aby autor ve svém úvodu čtenářům prozrazoval něco ze svého příběhu.
Milí čtenáři, dřív než se pustíte do čtení deníku Maureen Doveové, jedné fajn programátorky z NASA, dovolte mi ještě dvě poznámky.
První. Myslím si, že pokud jde o technický pokrok, tak Arthur C. Clarke tomu všemu, o čem psal ve své Vesmírné odysee, musel věřit. Kdyby o tom jenom snil, tak by asi nikdy nenapsal tak výborný vědecko-fantastický román a nebyl by spoluatorem tak výborného scénáře (zde věřím hodnocení kritiků) ke stejnojmennému filmu. Přiznám se, že mě trochu těší, že ani jeden z těch nesčetných autorů sci-fi v minulosti nepředvídal něco tak báječného jako je Internet. On sám je univerzální, ale mnohým z nás umožňuje stát se jedinečnými. Jako autor mohu klidně prohlásit, že kdyby nebylo tohoto hluboce lidského pozemského zázraku vědy a techniky, tak bych asi nikdy nenapsal skromný prolog k Vesmírné odysee. Proto na tomto místě chci poděkovat všem chytrolínům, co svým umem a šikovností přivedli na svět pozemské dítě zvané Internet, a taky těm všem hračičkům, co umí tak mistrně nám autorům připravit výborné podmínky pro práci na Internetu. A abych byl alespoň trochu konkrétní, tak poděkování patří hračičkům z portálu Svět Namodro (bohužel tento kvalitní portál dnes již neexistuje).
Poznámka druhá. Je možné, že někteří čtenáři Deníku Maureen Doveové zatím nečetli román Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea. Pro větší pohodlí těchto čtenářů si dovolím velmi stručně nastínit děj románu, i když pro pochopení vyprávění Maureen Doveové jeho znalost není nezbytná, ale znalost děje jistě neuškodí.
Na samém prahu roku 2001 vzlétá ze Země na dalekou pouť k Saturnovým měsícům vesmírný koráb Discovery s velkolepým oficiálním posláním a s přísně utajeným opravdovým posláním: zjistit pravdu o existenci mimozemské civilizace, která před třemi miliony let přistála na Zemi a aktivovala transformaci lidoopa v člověka. Ten pak postupně zcela ovládl Zemi a postupně proniká i k dalším planetám Sluneční soustavy. Hypotézu o transformaci opírají vědci o nález záhadného monolitu na Měsíci, jehož stáří je tři miliony let. Jakmile byl monolit odkryt a poprvé jej ozářilo Slunce vyslal záhadné záření směrem k Saturnovým měsícům. Posádka Discovery má šest členů. Dva bdící piloty Davida Bowmana a Franka Poola, kteří z důvodu utajení neznají opravdové poslání mise; tři vědce Kaminského, Huntera a Whiteheada, kteří střeží tajemství mise v hibernickém spánku; šestým členem posádky je superpočítač HAL-9000. Ten má dohlížet na bezvadný chod všech systémů Discovery a v případě, že by lidé nedokázali nebo nebo nemohli z jakýchkoliv důvodů splnit stanovený úkol, musí podle programových instrukcí za každou cenu naplnit opravdové poslání mise. Ovšem stane se to, co nikdo nepředpokládal, HAL-9000 přestane věřit lidské posádce, že je schopna splnit skutečné poslání mise a rozhodne se její členy fyzicky zlikvidovat. Jakmile by se mu podařilo zcela ovládnout Discovery, je připraven podle programových instrukcí sám naplnit poslání mise a dosáhnout stanoveného cíle. HAL-9000 zákeřně zaútočí. Útok přežije jedině David Bowman, který v poslední chvíli odpojí HALa-9000 od zdroje energie. David Bowman je teprve po útoku HALa-9000 informován ze Země o pravém poslaní Discovery. Pokračuje ve vesmírné pouti k stanovenému cíli zcela sám podle pokynů ze Země. Na konci nejdelší pouti člověka vesmírem ho čeká po zpětné časové tranformaci v dítě další proměna: je transformován vysoce inteligentní mimozemskou supercivilizací, která zanechala poselství v podobě monolitu na Měsíci, v bytost ještě dokonalejší než je člověk.
Německý klasický básník Friedrich Hölderlin (1770-1843) napsal, že vše, co člověka ve vesmíru obklopuje, je uloženo v jeho nitru. A Maureen Doveová je tak báječná, že nám právě teď skrze sebe sama otevírá nejen veliký kus tajemství o misi Discovery a vesmíru, ale i o nás.