Dušan Polanský
7. srpna 2001
během několika posledních dnů se odehrály události, které změnily můj názor na Bibíška. Ale říkám si, že je to asi přání Pána Našeho, jenž chce, aby vše kolem smrti mého manžela bylo již minulostí, a proto se rozhodl vše definitivně skončit, buď po dobrém nebo po zlém. Dušičko moje, pozorně čti, abys poznala, že věci zbytečně nepřeháním.
Má drahá, s Bibíškem se to seběhlo takto. Bibíšek mě jako obvykle vzal minulé pondělí na procházku. Vychutnávali jsme příjemné letní sluníčko a Bibíšek se najednou rozpovídal o své starší sestře, hlavně vyprávěl o tom, jak ho vychovala, neboť poté, co jim maminka zemřela -- to byli se sestrou ještě malé děti -- tatínek jaksi na vše nestačil. Oženit se již nechtěl, protože se bál, že by se dětem nová maminka nemusela líbit, a koneckonců to ani nějak nešlo, protože maminka byla skvělá a krásná žena, za kterou by nebylo až tak lehké najít náhradu. A muži si dost těžko zvykají, alespoň pokud jde o ženy, na něco méně dokonalé. Bibíšek mi řekl, že tatínek jí po odchodu do nebíčka začal dokonce psát dopisy, a přitom jí předtím snad ani žádný dopis nenapsal. Důvod této absence dopisování byl ale prostý, oba pocházeli ze stejného města, zde se seznámili, a pak tu spolu i žili. A najednou tatínek napsal každý měsíc jeden dopis. V každém vždy pečlivě vylíčil, co se v rodině za poslední měsíc nového událo. Odesílaní dopisů mamince vyřešil jednoduše. Všechny je odkládal do dřevěné skříňky a stále kladl Bibíškovi na srdce, že až skončí svou pozemskou pouť, tak ať Bibíšek dá všechny dopisy do jeho rakve, aby je mohl osobně předat na onom světě své milované ženě. Když sprostá vražda na objednávku ukončila smrt jeho milované dcery, která mu tolik připomínala jeho milovanou choť, tatínka to hluboce zasáhlo. Již nedokázal unést tu obrovskou hromadu utrpení. Rok po smrti své dcery, zcela utrápen žalem, se odebral za manželkou a dcerou na onen svět. Bibíšek splnil tatínkovo přání. Všechny jeho dopisy vložil do rakve a přidal tam i jeden svůj dopis. V něm mamince, tatínkovi i setře slíbil, že vykroutí krk všem, kteří mají něco společného se smrtí jeho sestry a tím nepřímo i s tatínkovou smrtí.
Přiznám se Ti, kočenko moje, že jsem si u Bibíškova povídání hezky poplakala, i když v podvědomí jsem začala cítit, že Bibíšek není z těch, kteří slib nedodrží, a tím pádem že i mně začíná hrozit z jeho strany nebezpečí, ale pocit lásky k němu byl stále ještě daleko silnější něž moje obavy. A když Bibíšek vyprávěl o nebožtících, tak jsem si nechtěně vzpomněla na marně hledaného soukromého detektiva a řekla jsem mu, aby se nezlobil, ale že je mi soukromého očka tak trochu líto. I když dobře vím, že za peníze oddělal jeho sestru, že mému manželovi prozradil zloděje bibliofilií a obrazu, což pak vyprovokovalo mého manžela k těm dvěma hrozným činům, a že nakonec v nemocnici mému manželovi řekl, že jsem si ho najala jako nájemného vraha, který mi měl pomoci se ho zbavit, ale i tak si myslím, že to musel být člověk velmi nešťastný, neboť unést v sobě tolik zla není pro nikoho až tak lehké. Bibíšek se pousmál, řekla bych že až mstivě, a zcela klidně začal vyprávět příběh, který mě doslova šokoval.
"Má drahá, teď Ti to již můžu říct, mnohé z toho, co si teď o detektivovi vyprávěla bylo trochu jinak. Je pravda, že vraždu mé sestry má na svědomí on. Když k tomu došlo, tak jsem to pochopitelně ještě nevěděl. Ovšem podařilo se mi objevit svědka, který zcela náhodou vraha viděl a dokázal ho popsat. Ukázalo se, že vypátrat vraha na základě přesného popisu svědka není při troše štěstí až takový problém. Jeden známý z policie mi na základě onoho popisu vyhotovil portrét vraha. Ten jsem dal otisknout snad do všech novin v republice v rubrice "Vzpomínka", pochopitelně jsem nezapomněl uvést i kontaktní adresu. V oznámení stálo, že náš příbuzný nedávno umřel a že moc děkujeme všem smutečním hostům, kteří se s ním přišli naposled rozloučit. Jméno jsem si vymyslel. Zabralo to. Ozvala se jedna paní, že si zcela náhodou prohlížela v těch a těch novinách rubriku "Vzpomínka", a že poznala nebožtíka. Ovšem ji zaráží, že jméno nebožtíka nesedí, ale protože dobře ví, že lidé si dnes daleko častěji než kdysi mění jména nebo si muži berou příjmení úspěšnějších manželek, tak že jí to nedalo a chtěla by vědět, zda se ten pán kdysi nejmenoval Z… A bylo to. Zjistit si další podrobnosti o vrahovi nebylo až tak těžké. Ovšem musel jsem ho donutit nejen mluvit, ale i se mnou spolupracovat na pomstě. K tomu bylo třeba najít jeho slabé místo. Má ho každý člověk a měl ho i on. Vrah mé sestry nesmírně miloval svou těžce nemocnou mladší sestru, svého jediného sourozence. Jaká ironie osudu. Pak již stačilo mu začít vyhrožovat a přesvědčit ho, že kdyby se mi cokoliv stalo, tak se stane něco daleko horšího i jeho sestře. Také jsem mu vysvětlil, že jsem se pochopitelně zabezpečil pro případ své nenadálé smrti. Všemu uvěřil a hlavně pochopil, že má proti sobě člověka, který již nemá co ztratit. Ostatní je již prosté. Obraz i bibliofilie jsem z vily ukradl já. Nebylo to vůbec těžké, stejně jako zařídit prodej věcí přes překupníka úvěráři a panu docentovi. Pak jsem donutil detektiva, aby informoval tvého manžela o tom, kdo má jeho obraz a bibliofilie ve svých sbírkách. Tvého manžela to pěkně rozzuřilo, ovšem úvěráře a docenta nezabil, na to byl příliš veliký slaboch. Zabíjel detektiv. Ani jsem ho k tomu nemusel moc nutit, protože mu došlo, že se tím zbaví nebezpečných kompliců, a také tušil, že je veliká šance, že obě vraždy přišijí právě Tvému manželovi, a tím se zbaví dalšího komplice. Stalo se. A pokud jde o vyrozumění tvého chotě o tom, že ho chceš dát oddělat, s tím to také bylo trochu jinak, než si myslíš. Detektiv takovou věc nemohl riskovat. Nájemný vrah, který by něco takového udělal, je ve své branži odepsaný. Tu informaci jsem tvému manželovi poskytl já."
Vytřeštila jsem na Bibíška oči, ale ten si toho jakoby vůbec nevšímal a klidně pokračoval. "Uvědom si, miláčku, že Tvůj manžel dobře věděl, koho si najímá jako učitele své manželky. Jenomže nepochopil, že výjimka potvrzuje pravidlo. Jak vidím, tak nechápeš o čem vůbec mluvím. Hned Ti to vysvětlím. Obyčejní slušní lidé jsou často slaboši. Když někoho z nich nebo někoho z jejich blízkých postihne neštěstí, které zapříčinil nějaký darebák či skupina darebáků, tak se dožaduje spravedlnosti cestou státních institucí, koneckonců je k tomu systematicky státem vychováván. Když se spravedlivého a zaslouženého trestu od státních institucí nedočká, tak co udělá? Zahořkne, cítí se podvedený, v duchu sice spílá všem zloduchům a nepořádkům ve společnosti, ale to je tak vše. Takový Stalin dal klidně vyvraždit miliony lidí a představ si, že nikdo z pozůstalých se nikdy ani nepokusil zosnovat atentát na tuto bestii. Hrabat Monte Christů je málo, ale ten to měl popravdě jednoduché, dostal se k velikému pokladu, to se mu pak mstilo. A Tvůj manžel si taky myslel, že má před sebou civilizovaného slabocha, který by se nikdy neodvážil vzít spravedlnost do svých rukou. Mýlil se a svým způsobem ho dokonce jako bohatého člověka těšilo, že si může najmout sluhu, jenž je sourozencem jeho oběti, a který mu ještě věrně donáší na jeho manželku. Viděl v tom jasný projev patolízalství a slabošství, ale mýlil se, a proto musel zemřít."
Má věrná družko z mládí, zajisté pochopíš, že nešlo, abych se Bibíška nezeptala, zda i mně hodlá vykroutit krk. Opět se usmál, teď spíš tajemně než mstivě, a s naprostým klidem řekl: "Milovaná, to by bylo dost nelogické, jednak se s Tebou krásně miluje -- bylo by přece velikým hříchem nechat si ujít tolik společných krásných chvil, které se nám přímo nabízejí --, a jednak nás oba čeká jedno veliké dobrodružství. Hon na bestie tam nahoře." Řekla jsem mu, že to stím honem je to holé šílenství, že to nemůže dobře skončit a že i kdyby to mělo nějaký smysl, tak k takové akci je potřeba hromady peněz... U posledního slova jsem se zarazila. Ustrašeně jsem se podívala na Bibíška. Spokojeně se usmíval. Došlo mi to. Ta počítačová bestie je rozhodnuta ke své pomstě zneužít peněz nakradených mým manželem, vlastně teď peněz mých a mých dětí. V duchu jsem se zapřísahla, že raději zemřu, než abych vyměnila blahobyt za život žebračky. A pak jsem omdlela.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články