Dušan Polanský
25. července 2001
stalo se přesně to, co jsem očekávala. Já i Bibíšek jsme na svobodě. Bibíšek z toho pochopitelně nemá žádnou radost, protože když se ještě smrt mého manžela vyšetřovala, tak měl stále šanci na obnovení případu smrti své sestry. Ale bohužel jeho korunní svědek, soukromý detektiv, jenž je asi jediný, kdo by mohl potvrdit Bibíškovu verzi případu jeho sestry, není stále k nalezení. Je sice pravda, že policie i nadále po detektivovi pátrá, ale jak jsem ti již minule napsala, již nikdo moc nevěří, že ještě žije. I média začínají pomalu, ale jistě ztrácet o případ zájem. A tak i Bibíškova představa, že skutečné viníky, kteří stáli za vraždou jeho sestry, dostane za mříže se pomalu ztrácí v nedohlednu a pomalu se proměňuje v nenaplněný sen o spravedlivém trestu za zločin. Já jsem na rozdíl od Bibíška spokojena. Mně uvěřili všichni -- pochopitelně až na Bibíška -- ve všem. Vyšetřovatelům se nepodařilo najít sebemenší chybu v mé důmyslné konstrukci o zabití mého manžela v přiměřené sebeobraně. Ale abych se zase příliš nepřechválila, tu chybu nenašli hlavně proto, že ji ani moc najít nechtěli, protože moje verze případu daleko víc všem vyhovuje než verze Bibíškova.
Má drahá, je mi jasné, že Bibíšek si i přes tento neúspěch nedopřeje klidu a znovu a znovu bude usilovat o obnovení vyšetřování případu své sestry. Nechci se trapně opakovat a hrát si na proroka, ale myslím si, že se mu to v dohledné době nepovede, jednoduše proto, že se ten snílek a naivka postavil proti příliš mocným v této zemi a tento jeho postoj i předurčuje výsledek jeho snažení. Bohužel v té své naivitě nechce pochopit, že i kdyby se mu podařilo dokázat skutečnou pravdu o své sestře, tím by vlastně jaksi nepřímo dokázal, že v naší zemi lidé jako můj nebohý manžel -- a vlastně nepřímo i já --, mnozí bankéři, vysoce postavení zaměstnanci bank, takzvaní podnikatelé, prodejní státní úředníci a politici uskutečnili jednu z největších loupeží minulého století. Nejenže nakradli obrovské majetky, ale mnozí z nich se dopustili i toho nejhoršího ekonomického zločinu, totiž převedli desítky miliard korun na konta v cizině. Tady musím svého nebožtíka manžela pochválit, ten nejenže cizině nevěřil, ale vždy říkal, že krást se má rytířským způsobem. To znamená, že nakradené peníze mají zůstat doma a tady se také investovat. S úsměvem k tomu dodával, že poctivě pracující člověk má ze svého kamrlíku v paneláku alespoň právo vidět, jak se jeho peníze proměňují v krásné domy, zámky, letoviska, luxusní auta, soukromá letadla, jachty, vzácné sbírky uměleckých předmětů atd., ale hlavně na to nejdůležitější, na nové a nové bohatství těch druhých a ještě jejich větší moc. I když vždy nezapomněl dodat, že on je ze staré školy, a proto důsledně vyznává starý osvědčený židovský přístup, to znamená, že i když je člověk v balíku, má si hrát na chudáka. Někdo říká: Když žereš, tak nemlaskej!
Má drahá, ale ještě jednou k Bibíškovi. Bojím se, že když se mu ani po delší době nepodaří dosáhnout obnovení případu své sestry, tak začne jednat na vlastní pěst. A to bude jeho konec. Nemyslím konec obrazný, ale opravdový fyzický. Ale já Ti slibuji, že se budu za něho každý den modlit a prosit Pána Našeho, aby v jeho srdci zapálil alespoň malý plamínek lásky k jeho nepřátelům. Když se tak stane, pak se tento plamínek rozhoří a časem se promění v krásný zářivý plamen opravdové lásky k bližnímu a Bibíšek začne své nepřátele velebit a odpustí jim jejich zločiny. A možná, že nakonec pochopí, že jeho nepřátele vlastně za nic nemohou, neboť někdo tu odpornou odpovědnost za rozkradení těch stovek a stovek miliard při tak zásadní změně společenského systému na svá bedra vzít musel. Jedinou útěchou mi je, že Bibíšek mi slíbil, že i kdyby byl jednou přinucen vzít spravedlnost do vlastních rukou, že nikdy nezpůsobí bolest a utrpení žádnému prostému nevinnému člověku, protože se mu vůbec nelíbí metody takzvaných bojovníků za svobodu, za spravedlnost a vůbec za ty všelijaké ušlechtilé věci, kteří si svou nenávist k mocným vybíjejí na obyčejných lidech, což podle něho jenom svědčí o tom, že jsou to prachobyčejní zbabělci a ne žádní bojovníci za ideály, které tak halasně vykřikují do světa. Jako zkušená žena ale také vím, že tento slib skrývá jedno veliké nebezpečí. Vždy je veliký rozdíl v tom, zda se stane něco zlého mocnému člověku, nebo jen obyčejnému smrtelníkovi. V prvním případě jsou policisté připraveni rozpoutat doslova peklo, kdežto v druhém případě se jejich aktivita obvykle omezí jen na ty nejnutnější kroky.
Má drahá, ale již dost těch smutných úvah o budoucnosti Bibíška. Je tu i můj brouček, synáček milovaný, jenž se prý zapletl do obchodů s kradenými auty. Snad si ještě vzpomínáš na můj dopis někdy z druhé poloviny března, v němž jsem se Ti o této trapné záležitosti zmínila. Věz, že příští týden v úterý ho čeká soud. Věřím, že jeho obhájce ho z toho dostane. Ale budu zcela upřímná, že kdyby se tak i nestalo, nevidím to až tak tragicky, protože podle obhájce dostane maximálně půl roka nepodmíněně. A to se dá vydržet, přece není žádná máčka. Nemluvě o tom, že si část případného trestu již odseděl ve vyšetřovací vazbě. Když jsem včera s broučkem mluvila, tak jsem mu jako jeho matka na rovinu řekla svůj názor. Jestli se chce stát alespoň tak bohatým člověkem jako jeho tatínek, tak kradení aut není zrovna ten nejlepší způsob, jak se dostat k pořádnému balíku peněz. Znovu jsem mu opakovala, a to již po několikáté, že by bylo nejlíp, kdyby se tolik neflákal, ale snažil se dostat na práva, vystudovat je, a poté si poctivě vyšlapat cestičku do vedení význačné banky nebo firmy. A když přijde ta pravá chvíle, tak se udělá čáry máry fuk a penízky těch druhých budou pryč. A pak stačí vytrvale zapírat, lhát a tvrdit, že se nezdařil podnikatelský záměr nebo že se jedná o politický proces. Při té příležitosti jsem mu dala i jednu za ucho a řekla jsem mu, aby si uvědomil, že malých zlodějů sedí v kriminálech na tisíce, ale veliký ani jeden. Když je někdo tak hloupý, že ukradne několik vozů a ty pak prodá hluboce pod jejich cenu za pár tisícovek na náhradní díly je opravdu společensky nebezpečný, protože je blbý. Má drahá, jen si představ, co se po mém kázání stalo. Brouček se najednou lítostivě rozplakal a slíbil mi, že když mu pomůžu dostat se na práva, tak že bude pilně studovat a pak se i pokusí udělat to, co jsem mu poradila. Já jsem mu pro jistotu ještě jednu střihla, protože strašně nerada slyším "pokusím se něco udělat", raději slyším "udělám to". Ale je vidět, že Bůh se nad ním smiloval, neboť konečně začíná i myslet. Jak se zdá, můj brouček není ztracený.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články