Dušan Polanský
19. dubna 2001
snad ve chvíli, kdy dočteš tyto řádky, bude uspokojena Tvá zvědavost pokud jde o sázku s Bibíškem. Přiznám se, že bych se měla cítit přešťastná z toho, jak to vše kolem sázky romanticky dopadlo, ale bohužel přihodily se i jiné události, jež bolestně kalí mou radost a mé štěstí. Ale učím se být pokorná a jsem přesvědčena, že to se jen Bůh rozhodl mě vyzkoušet, jestliže dovedu snášet ponížování, vyhrožování a psychický nátlak. Ale On má na to právo, neboť sám trpěl, aby nás jednoho dne mohl vykoupit z hříchu. Družko má věrná, odpusť mi, že se hned v úvodu nechávám unášet pro Tebe asi nejasnými a matoucími myšlenkami. Ale i přesto, že jsem naznačila, že se kolem mě děje něco ošklivého, chci tyto záležitosti dnes ponechat zcela stranou. Důvod k tomu mám pádný. To, co jsem nedávno zažila, bylo příliš krásné, abych to ošklivila smutným psaním. A teď již můj romantický příběh, přesně tak, jak se udál.
Drahá, jak si jistě vzpomínáš, v sobotu 7. dubna měl Bibíšek předvést, že můj počítač dokáže rozeznat intonaci a zabarvení mého hlasu a že této schopnosti využije. Můj učitel přišel v sobotu v odpoledne; přesně v domluvenou dobu. Děti a manžel byli z domu pryč a v jakési předtuše událostí jsem i maminku přesvědčila, aby si sobotního odpoledne a večera užila v naprostém klidu bez starostí o mě. Hned po příchodu Bibíška jsme oba položili na stůl zalepené obálky s požadovanými odměnami za případnou výhru v sázce. Usedli jsme k počítači. Bibíšek mě požádal, abych směrem k "digitální bytosti" ostře vyslovila příkaz: "Polib mě!" Učinila jsem tak, leč nestalo se naprosto nic. Spokojeně jsem se usmála. Ale Bibíšek se taky usmál a zcela klidně mě vyzval, abych vyslovila opět tentýž příkaz, ale tentokrát abych se snažila jej vyslovit s láskyplnou intonací jako zamilovaná žena, jež vroucně touží po objetí milovaného muže. Protože jsem se velmi styděla, poprosila jsem ho, aby odešel na chvíli z mého pokoje. Poslechl. Uklidnila jsem se, přivřela jsem oči, představila jsem si, že se nade mnou sklání můj oblíbený herec a pronesla jsem velmi procítěně: "Polib mě." Stalo se něco nevídaného: mechanická ruka se dala do pohybu. Zastavila se až těsně před mým obličejem, dlaň se otevřela, prsty se narovnaly, nepatrně odtáhly od sebe a věř nebo nevěř ruka mě lehce pohladila po pravé tváři. Roztažené prsty se opět lehce přitáhly k sobě a následoval malý zázrak: ruka se lehce nasunula před má ústa, prsty se zcela lehce přitiskly na mé rty a z počítače se ozval jemný sladký zvuk připomínající polibek. Bylo to úžasné. Několikrát jsem to vše zopakovala, abych se přesvědčila, zda to nebyla jenom náhoda. Ne, nebyla, počítač se nedal ani jednou zmást, perfektně dokázal rozeznat strohý příkaz od prosby. Vůbec to nechápu, vždyť Bibíšek nikdy nechtěl, abych takový příkaz či prosbu vyslovila. Bylo proto zcela nelogické, že počítač dokázal rozpoznat můj příkaz či přesněji prosbu podle intonace a zabarvení mého hlasu. Bibíšek vstoupil do mého pokoje. Nic neříkal a ani se netvářil jako vítěz, jenom mi podal ze stolu jeho obálku. Celá nervózní jsem ji otevřela. Čekala jsem, že ortel nade mnou bude mít podobu nějakého tradičního mladického přání, leč nebylo tomu tak. Na lístku bylo alibisticky napsáno: "Vážená paní, jestli vyhraji sázku, odměňte mě tím, že mi laskavě dovolíte, abych Vás mohl nadzvednout z vozíčku a položit tam, kam si to budete přát." Bibíšek vše rafinovaně přehrál na mě. Nic jsem neřekla. Cítila jsem se nejistě a trapně, jako nějaká krůta jsem bezvládně dřepěla na vozíčku a nebyla jsem schopna ze sebe vypravit ani jedno slovo. Bylo vidět, že pán tvorstva mou nerozhodnost láskyplně chápe a velkoryse toleruje. Najednou uchopil vozík a lehce jej před sebou tlačil. S tím jsem nepočítala, spíš jsem čekala, že zůstaneme v mém pokoji, kde mám krásnou velikou postel. Skončili jsme v obýváku. Chvíli jsem nechápala, proč právě tam. Konečně mi to došlo. Najednou jsme oba hleděli na veliký pevný výškově nastavitelný konferenční stolek. Uklidnila jsem se, začala jsem cítit, jak se v mém těle horečně probouzí smyslná touha. Vítěz jednal klidně a rozhodně. Bylo vidět, že vše má dávno promyšleno. V duchu jsem si řekla: "Tak páni, ten můj učitel není žádný ťululum, který nedokáže myslet na nic jiného než na počítače." Bibíšek lehce stolek vysunul o několik centimetrů výš a hned nato přinesl z mého pokoje polštář a péřovou přikrývku. Stolek se jako mávnutím proutku proměnil v lůžko. Pak mě bez jakéhokoliv váhání pevně uchopil a položil na stolek. Byla jsem překvapena jeho silou. Dokonce když mě držel v náručí, jsem chtěla něco říct, aby to nevypadalo, že se jen tak lehce nechám svést ke hříchu, ale pak jsem raději mlčela. Vzpomněla jsem si totiž na tatínka, který často s oblibou alibisticky říkával: "Někdy je líp věci nechat jít svou cestou, ono to nějak dopadne." A tatínek měl pravdu: dopadlo to nějak. Bibíšek mě dlouze políbil. Když se naše rty od sebe lehce vzdálily, tak jsem se konečně rozhoupala k činu. Koneckonců bylo by to dost neslušné, nechat vše na něm, nezkušeném hochovi. Políbila jsem ho. Je pravda, že Bibíšek byl z toho trochu mimo, neboť můj polibek byl daleko vášnivější než jeho, a je taky pravda, že si má ruka bezděčně sáhla do jeho rozkroku. Má drahá, přesně jak to čteš, byl to jenom a jenom spontánní pohyb, bez jakékoliv účasti rozumu. Mou ruku jistě vedl Pán Bůh. Jak si to chceš jinak vysvětlit? Je sice taky pravdou, že jsem to byla já, která jsem rozepnula první knoflík na Bibíškově košile, ale jsem o něco starší, takže jsem měla právo na sebe vzít odpovědnost za konání nás obou. V každém případě se ukázal jako velmi chápavý a učenlivý žák: svlékal mě velmi opatrně a přitom neobvykle obratně a rychle. Má intimní kamarádko, již tolikrát jsem se milovala, ale tohle proběhlo vše nějak jinak. Bez sebemenšího spěchu pokryl mé tělo polibky, jeho teplé hebké ruce mě všude hladily, ještě teď si vybavuji, jak blahodárně působily jeho něžné dotyky na mé nebohé necitlivé nohy. Najednou jsem cítila, že již nemusím mít obavy, že milování skončí trapasem. A poprvé od mého úrazu jsem neměla pocit, že jsem fyzicky postižená a že má postava již není tak pružná a krásná jako před nešťastnou nehodou. Pak si mě Bibíšek vzal. Udělal to prostým, řekla bych, takovým inženýrským rozvážným racionálním způsobem. Nejdřív si mě pečlivě připravil: stoje u užšího okraje stolu si mě lehce přitáhl za mé boky až k hraně stolu, přesně tak daleko, dokud se jeho klín neocitl těsně u mého. Pak jeho ruce pevně uchopily mé nohy a zcela lehce je odtáhly od sebe, ale jenom přesně tak, aby zůstaly v té nejpřirozenější poloze s ohledem na mé postižení. A pak se pustil do díla. Nedivočil, nespěchal, zcela lehce a pravidelně do mě vnikal. Bylo to rozkošné. Ale ani dnes nechápu, kde se v něm vzalo tolik klidu a sebeovládání? Možná se v duchu ptáš, zda jsem dosáhla až na samý vrcholek rozkoše. Má drahá, budu zcela upřímná: ne, ale i přesto, to bylo to nejkrásnější milování mého života. Když to vše skončilo, najednou jsem se rozbrečela štěstím. Bibíšek byl z toho celý nesvůj, v prvním okamžiku měl strach, že mi ublížil. Když pochopil, že se mi nic nestalo, že brečím štěstím, tak zrozpačitěl. Najednou bylo vidět a cítit, že ačkoliv je vyveden z rovnováhy, že je nesmírně šťasten.
Má drahá, tak se to vše odehrálo, a tak jsem po dlouhé době opět poznala, jak překrásné může být vzájemné pouto lidského štěstí a fyzické rozkoše. Teď ale již nemohu dál takhle psát, neboť kolem mě se začínají dít moc ošklivé věci. Očistec je proti tomu ráj. Musím se s tím nějak vyrovnat, abych Ti o tom vůbec dokázala psát.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Očistec je podle římskokatolické teologie přechodný stav po smrti, v němž člověk vytrpí zbývající tresty za své hříchy a očistí svou duši před vpuštěním do nebe.
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články