Benediktin

Dušan Polanský

Nemám zalíbení v hříšnikově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ.

[Řehole Benediktova, Prolog, 38]

Náš příběh je hlavně o těch, kteří se chtějí bez ohledu na cokoliv a kohokoliv dohrabat k tomu hlavnímu v životě: k penězům. Vím, někteří teď říkáte, že peníze nejsou všechno, ale to znamená, že je máte, ti, co je nemají, ví své. Že důležitější je zdraví? Jistě, ale jenom pokud nejste zdravý, ale jakmile zdravý budete, opět to hlavní budou peníze. Proto nemoralizujme, raději nechme vyprávět příběh. Jediné co nesmíme připustit, aby náš čtenář zcela ztratil víru v spravedlnost, takže ruku spravedlnosti necháme dopadnout na ty, co nectí ono biblické: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. V životě to tak vzorně nefunguje, ale bylo by zlé, kdyby to tak nefungovalo alespoň na papíře.

Vše začalo v den, který se zdál být jako každý jiný. Věděl jsem, že když uplyne, přiblížím se o krůček ke křesťanské smrti, tedy pokud mě ještě dnes nedá někdo z těch, jimž jsem pomohl do chládku za pár tisíců oddělat nájemnému vrahovi nebo mě nějaký grázl, kterému jsem to zavařil, neubije k smrti. Právě jsem ve svém skromném podnájmu pustil do futrování časné večeře: pálivé maďarské klobásy, suchého chleba, sýru a malých rajčátek, k tomu všemu jsem zapíjel bílé víno z dvoudecové skleničky s vysokou stopkou, když mě zcela neočekávaně přepadli moji bývalí šéfové Terro a Zerro z detektivní agentury Stopař. Pokud o téhle agentuře nic nevíte, tak vám doporučuji přečíst si moje povídání o jednom příběhu z minulosti, který agentura Stopař svojsky vyřešila. Na bývalých šéfech bylo poznat, že mne moc potřebují, byli nervózní jako chrti před honem na lišku. Musel to být slušný kšeft, jenž jim hrozil proklouznout mezi prsty, když se rozhodli mě vyrušit v podvečerní čas v mém důchodcovském smutnění a pozvolném křesťanském umírání. Zatím se totiž ještě nestalo, aby mne navštívili v důchodu jenom tak, zeptat se, jak se daří nebo zda se mi něčeho existenčního nedostává. Navštíví mě pouze tehdy, když ode mne něco potřebují. Leč abych nelhal, zatím se to ještě nestalo. Terro se již chtěl rozpovídat, leč moje pravá ruka s lehce zdviženým ukazováčkem mu vystavila jasné stop. Chtěl jsem si alespoň na chvilku vychutnat jejich bezmoc a hlavně svoji důležitost, a tak jsem se v klidu najedl, vše v klidu poklidil ze stolu, stůl důkladně utřel, ač to běžně nedělám, dolil si zbytek vína z láhve a teprve pak jsem ledabyle prohodil: „Tak, hoši, co ode mne potřebujete a co za to.“ Pochopitelně předtím jsem jim nic nenabídl. Proč také? Ze slušnosti? S tím na mne nechoďte! V životě jsem byl slušný ažaž, ale také ažaž často jsem na to doplatil.

Terrův výklad byl jako vždy chaotický, asi jako přednáška impotentního profesora nebo padesátileté panny na vysoké škole. Zerro mnohé z toho, co řekl Terro, jenom zmateně doplňoval. Zatím jsem jenom věděl, že jde o kšeft, v kterém čas je více než důležitý, bylo potřeba jednoho chlápka dostat z pěkné kaše, jelikož policie po něm jela. Tedy nejen jako, ale doopravdy. Pointa příběhu by nebyla až tak složitá, kdyby v tom nebyla ženská. Ale po pořádku. Asi víte, že v devadesátých letech se běžně tunelovaly banky. Přes někoho v bance se domluvil veliký podnikatelský úvěr, z něhož takových deset až dvacet procent skončilo v kapse toho někoho, kdo úvěr zařídil. Úvěr se vůbec nepoužil na podnikání, ale skončil na několika soukromých účtech. Pak se řeklo, že podnikatelský záměr nevyšel a banka po krátké době nezaplacený dluh přenesla na známou žumpu dluhů, na Českou konsolidační agenturu. Při troše štěstí si dlužník mohl svůj odkoupit u ČKA z vytunelovaných peněz za takových pět procent z celkové dlužné částky. Uznáte, že to nebyl až tak zlý kšeft. Tak nějak přišlo k velikým penězům několik stovek tzv. podnikatelů. Vše z té doby je již promlčeno, smlouvy skončily v spalovnách. Starší tyhle případy u piva zmíní, mládež ale nemá ani tucha. Jenomže znáte to, když vám to vyšlo v minulosti, říkáte si, proč by vám to nemělo vyjít i teď, sice časy jsou horší, už těžko vytunelujete banku, ale zase jsou tu různé eurofondy. Chce to získat větší zakázku, sice na soukromé účty již peníze nepřevedete, to si docela hlídají, dokonce i nějakou práci vaše firma musí odvést, ale stále se na tom dá vyfakturovat slušný zisk. Celý problém je v získání zakázky. No a tam musíte podplácet nebo slíbit ze zisku podíl. V žádném případě ale do podobných aktivit nezatahujte ženu, to vždy hrozí komplikací. Chlápek, kvůli němuž Terro a Zerro orodovali, zbalil dámu z vysokého úřadu, aby měla větší pochopení pro jeho aktivity. Kšeft se nakonec povedl, jenomže bývalý manžel oné dámy, Roberro, poté co byl z domu vykopnut a donucen k rozvodu si nedal pokoj. Zahrál si na detektiva a neušlo mu, že jeho exmanželka si začala žít s přítelem na veliké noze. Vše bonznul policii. Jenomže neuvědomil si, že když něco bonznete policii, tak velikou jistotu, že to nevykecají, nemáte. Ale to není důležité, důležité je, že policie potřebovala alespoň na jednom případě dokázat veřejnosti, že podobným podnikavcům umí šlápnout na paty, a tak se přímo s fanatickou zuřivostí pustila do lovu protagonistů našeho příběhu. Ti se totiž najednou kamsi vypařili. Jenomže všichni policajti nejsou svatí, jeden z nich chlápka i dámu vyčmuchal, ale za deset melounů zlíbil, že bude mlčet. Dostal je. Ale pak vyskočil další problém, dotyčnou dámu našli propíchlou nožem na opuštěném místě. Na jejího přítele začala štvanice, vše nasvědčovalo, že se chtěl své spolupachatelky zbavit. Vycházelo se z toho, že se bude snažit zdekovat někam do ciziny, kde by ruka spravedlnosti na něj jen tak rychle nedosáhla. Kámoše o pomoc požádat nemohl, ti byli ze stejného těsta jako on. Klidně by jej práskli, aby si vylepšili skóre u policie. A tak poslední zoufalou nadějí se stala paradoxně agentura Stopař. To je vše, co jsem na počátku dozvěděl od Terra a Zerra. Zda mi něco utajili, to opravdu nevím.

Zajisté se teď ptáte, proč se obrátil na tak bídnou agenturu, jakou Stopař bezpochyby je. Důvod byl prostý: tonoucí se i stébla chytá. Tím stéblem jsem byl tentokráte já, na vysoký tlak umírající důchodce. Ne snad proto, že bych byl až tak dobrý nebo měl super konexe, ani jedno, ani druhé, leč kvůli legendě, které všichni lumpové v širokém okolí našeho města věří. Že prý jsem kdysi nějak tajemně zařídil ukrytí Tatteho, zločince a vraha prvního kalibru, který se rozhodl umlátit k smrti levným, ale těžký bronzovým svícnem, faráře, když mu nechtěl vydat vzácnou relikvii, za kterou Tattemu kdosi nabízel čtyři melouny. Lidé z podsvětí věří, že Tatte si spokojeně žije kdesi mimo dosah policie. Také se proslýchá, že záchrana jej stála málem celý jeho majetek, prý to bylo několik melounů. Policie ale téhle pohádce nevěří. Že prý se stačí na mě podívat: málem lidská troska, plešatý stařec těžce chodící o hůlce, napůl mrtvola neustále polykající prášky, vysedávající většinou neoholený v levné hospodě, stále stejné oblečení, stačí prý do mne lehce strčit a je definitivně po mně, natož abych někoho zachránil. Jak je to s Tattem doopravdy? Bůh ví vše, já jenom to, že to celé, co jsem kdysi pro Tatteho udělal, byl jediný telefonát. Ale nechme zatím Tatteho Tattem, tenhle příběh je o jiném darebákovi.

Když mi Terro a Zerro sdělili spíš neurčitosti než fakty tohohle případu, vůbec se mi do něj nechtělo. Ne kvůli tomu, že jsem tušil, že to má ještě nějaký háček, ten je vždy nějaký, ale někdy cítíte přímo až v hrdle, že do případu bude namočeno více lumpů než ten jeden a v takovém případě vám může jít o holý krk. Ne že by můj starý krk měl velikou cenu, ale proč jako křesťan mám vypustit duši kvůli lumpům či uctivě se tvářícím občanům poctivě okrádajícím vlastní stát!? Pro křesťana je i hnusná rakovina tisíckrát ušlechtilejší důvod zhebnutí, než aby vás někdo zavraždil, to vás alespoň všichni politují. Když vás zavraždí, jenom zkonstatují, že jste měl smůlu a neměl jste dělat práci, kde máte dočinění s lumpy, a ti nejotrlejší si nad vaším hrobem dokonce odplivnou, neboť si budou myslet, že jste vinen podle mexického přísloví: Ne vrah, ale zavražděný je vinen.

Terro a Zerro mne u zdravotní dvoudecky bílého vína opakovaně ujišťovali, že chlápek prohlásil, že pokud jej z té šlamastyky dostaneme včas a bez úhony, je ochoten zaplatit přímo na ruku tři miliony, z čehož mně by připadl milion. Nakonec jsem souhlasil, ne kvůli prachům, které by mohly skončit v mé kapse, ale jednoduše proto, že bylo jasné, že chlápek miluje život a chce se zachránit za každou cenu. To, že je v balíku bylo jenom dobře. Nejen jeho záchrana, ale i další jeho život bude něco stát. Dnes si na čistě morální charitu nepotrpí nikdo, dokonce ani papež.

Terro a Zerro mne po přepadovce v mém podnájmu a mém souhlasu málem odnesli do auta a kamsi odvezli. Skončil jsem v jakési malé odhlučněné místnosti. Chlápek, jemuž šlo o krk, měl dost vypito, ale tomu se nelze divit, i já být v jeho kůži, bych asi chlastal. Zůstal zcela paf, když mě uviděl. Legendu o Tattem znal, ale nějak si nedokázal představit, že by jej z potíží mohl dostat stařec vypadající na to, že zítra umře. Poznal jsem na něm, že zatím mu vše nedošlo, že stále se drží osvědčeného scénáře všech darebáků: vše řešit nahnáním strachu nebo prachmi. Proto jsem se ani moc nedivil, když ke mně přistoupil, chytil mě za hrdlo a začal na mne řvát, abych mu řekl, zda je pravda, že jsem dokázal ukrýt Tatteho, a pokud to tak je, abych mu kápnul božskou, kde Tatte je, jinak že mu je již vše jedno a že mě klidně zabije. Duse se pod tlakem jeho pravé ruky jsem, pokud možno klidně, dostal ze sebe na přeskáčku jedinou větu: „Jedině se mnou máš šanci." Zuřil, předváděl se, ale bylo na něm poznat, že je v koncích. Nečekal, že ani umírající stařec nebude mít z něho strach. Abych nezapomněl, několikrát zopakoval, že onu dámu nezabil. Ani nevím proč, ale věřil jsem mu.

Nakonec se vším souhlasil, bylo mu jasné, že na výběr nemá. Byl jsem možná jeho poslední šance před čtyřmi posledními věcmi člověka: smrtí, soudem, peklem a nebem. Na nebe za svoje finanční podvody zatím nárok neměl a do pekla se mu jen tak honem nechtělo. Nastínil jsem mu řešení. Když bude souhlasit s mým plánem, dostaví se na druhý den ráno právník, jenž sepíše darovací listinu, kterou daruje veškerý svůj majetek jisté instituci. Jaké, to se dozví až při podpisu darovací listiny. Pro osobní potřebu do budoucnosti si může nechat uložit na účet někoho, komu důvěřuje, dvěstě tisíc korun. Na některý z vlastních účtů ani rodinných příslušníků by to nemělo smysl, všecky dá prokurátor za pár desítek hodin obstavit. Pokud se časem zjistí, že nějaké peníze mimo těch dvěstě tisíc zatajil, akce končí s tím, že vše darované i tak připadne obdarované instituci a on bude vrácen z instituce tam, kde si jej ona instituce před odjezdem vyzvedla. Ujistil jsem ho, že těch dvěstě tisíc nebude v nejbližších letech potřebovat. Jiná instituce se postará, aby se mu dostalo všeho až do smrti, v zdraví i nemoci, co potřebuje k důstojnému skromnému životu v pokoře a v bázni před Bohem. Chlápek na mě zuřivě vyvalil oči a zeptal se mě, zda tohle myslím vážně, vždyť pak již nic nebrání tomu, aby jej tajemná instituce, na kterou převede prachy zlikvidovala a jeho prachy si ponechala. Usmál jsem se. Vida můj úsměv, zaklel a zeptal se: „Dobrá, poslyš, řekněme, že budu souhlasit, jak dlouho budu muset být zalezlý jako krysa? Doufám, že ne do konce promlčecí doby, ta je dvacet let.“ Opět jsem se usmál. „To již není důležité, tam kde budeš, na tyhle myšlenky po několika letech pobytu ani nepomyslíš. Budeš rád, že jsi tam, kde jsi.“ Moje odpověď jej vytočila. „Přece nechceš, abych těmhle obecným kecům uvěřil, potřebuji nějaký jasný důkaz, že to celé není podraz,“ doslova na mě řval. Klidně jsem mu odpověděl, že za chvíli dostane jasný a přesvědčivý důkaz. Na našem klientovi bylo poznat, že je úplně na dně. Již to nebyl prachatý suverén, ale lidská troska. Zatím netušil, že mým cílem jej není jenom zachránit před kriminálem, ale udělat z něho slušného křesťana. V té chvíli šanci na jeho proměnu jsem odhadl tak na dvacet procent, a to není zrovna z pedagogického hlediska moc.

Prvně jsem se ho zeptal, jak se jmenuje. „Patte,“ odpověděl rozmrzele. Na svém mobilu – používám jej tak jednou za týden – jsem zdlouhavě, zrak mi již neslouží, nadatloval číslo. Jakmile se mi ozvala druhá strana, tiše jsem promluvil: „Drahý Abba, zdravím vás. Mám teď vedle sebe muže středního věku, který i přes své hříchy je odhodlán být poslušen až do své smrti Bohu a dokud budete zastávat svoji funkci tak i vám, a pokud si vás Bůh povolá, i vašemu nástupci. Ručím za něj, že bude mít časem dost vůle v tomto předsevzetí vytrvat a tím mít šanci u posledního soudu být spasen. Je připraven do Hospodinových rukou zcela svěřit svůj osud. Drahý Abba, mohl bych si krátce popovídat s bratrem Tattem?“ Nastalo ticho, bylo zřejmé, že Otec poslal pro Tatteho. Nato jsme si s Abba – aramejský otec, ale také označení představeného benediktinského kláštera, opata, latinsky abbas – povídali o zdraví, přesněji o nemocech. Každý z nás měl o čem povídat. Asi po pěti minutách jsme se křesťansky rozloučili a předal mi Tatteho. Vyměnil jsem si s ním křesťanské pozdravy podle zvyku Benediktinských mnichů a požádal jsem Tatteho, aby něco hezkého řekl mému příteli, který má podobné problémy, jaké měl kdysi i on. Patte zíral na mobil jako bezdomovec na volně ležící stokorunu na chodníku. Sáhnul po něm zcela mechanicky jako robot. Patte nechal Tatteho asi minutu volně mluvit, vždyť nikdy jej neviděl, ani jej neznal. Teprve pak začal Tatteho zpovídat, aby se přesvědčil, že je to zločinec z oné legendy o tajemném útěku. Tatte mu nakonec asi řekl něco, co mého mandanta jasně přesvědčilo. Že to byly přesvědčivé, bylo poznat podle toho, že třeštil na mě oči, jako kdybych byl přízrak vynořivší se před ním v tmavém, hustém lese.

Pattemu začalo vše docházet v souvislostech, začínal si uvědomovat, že zbytek života má prožít v klášteře. On, který miloval nepoctivě vydělané peníze, krásné ženy, luxus, drahé auta, alkohol. Najednou se opřel rukama o kolena a začal se nepříčetně smát. „Takže všechny moje miliony, tedy mimo těch třech, které zaplatím té vaší podvodnické agentuře, a těch dvěstě tisíc pro strýčka Příhodu prožerou nějací zasraní líni mniši v nějakém klášteře, kdesi v prdeli!“ Klidně jsem mu odpověděl: „Ne líni mniši, leč benediktini, a ti musí také pracovat, ne v nějakém zasraném klášteře, ale v benediktinském klášteře, kde vládne přísný řád podle Řehole Benediktovy a klauzura, a ne v prdeli, ale v cizině, blízko kdysi slavného města.“ „Kurva, co je to klauzura?“ Vysvětlil jsem mu to docela rád: „Přísná a dobrovolná odloučenost od společnosti.“ Najednou si sednul na lavičku a začal plakat jako malý kluk. Možná, že ještě před chvíli uvažoval takto: „Dobrá, v klášteře se dočasně ukryju a když se situace zklidní, tak zdrhnu, vždyť zdrhnout z kláštera nemůže být žádný větší problém.“ Teď intuitivně vycítil, že v jeho případě to tak jednoduché nebude, bude mu věnována zvláštní pozornost. Byl v šoku. S Tattem to bylo kdysi podobné. Holt zákony psychologie platí na každého z nás stejně. Ani nemusel říkat, že souhlasí. Tímhle jsem mohl být spokojen, vždyť právě jsem vydělal meloun. Jenomže jak jsem již napsal, ctím ideály spravedlnosti a ty se bylo potřeba alespoň pokusit naplnit. Ne kvůli Pattemu, leč kvůli ideálům samým. Když se Patte trochu vzpamatoval, zeptal se mne již docela klidně, zda se v tom klášteře musí přesně dodržovat Desatero. Usmál jsem se a ujistil ho, že nejen Desatero, že nástrojů dobrých skutků u benediktinů je podle Řehole Benediktovy daleko více, přesně 74 a že Desatero je jejich skromnou podmnožinou. Ještě jednou zoufale na mně pohlédl a pak mi vyklopil vše, co jsem potřeboval znát, abych věci zařídil tak, aby v klášteře mohl v bázni před Bohem žít až do křesťanské smrti.

V analytické psychologii je důležité vztahové quaternio. Jsou čtyři světové strany, čtyři evangelia, čtyři roční období atd., tady ale šlo o trochu jiné quaternio, quaternio darebáků. Patte byl prvním vrcholem čtverce. V druhém exmanžel zavražděné dámy, práskač Roberro. V třetím policajt Karrato, který sbalil deset milionů za mlčení, ale určitě mlčel nejen v tomto případě. V čtvrtém rohu byla ženská, státní žalobkyně, Kurranda, která tajně šoustala s Karratem a o všech lumpárnách Karrateho věděla. Ovšem také věděla, že Patte je pro ni a jejího milence velice nebezpečný. Mohl by mluvit, teď když z něho dostali peníze, bylo se ho potřeba zbavit. Karrato se Patteho chtěl zbavit již při předávání peněz, ale ten byl velice opatrný, byl si vědom nebezpečí ze strany Karrata. Kdo zavraždil Patteho přítelykni jsem zatím nevěděl, něco mi ale říkalo, že to Patte nebude. Měl jsem podezření na jejího exmanžela, ale důkaz jsem neměl žádný. Tem musel dobře vědět, že policie bude mít podezření na Patteho.

Do druhého den dopoledne jsem chtěl od Terra a Zerra malý zázrak, detailní, veliké a kvalitní fotky obličejů všech čtyř. Terro a Zerro jsou na tyhle věci šikovní, dokonce je to baví, v jedenáct hodin dopoledne jsem držel v rukách čtyři kvalitní fota Patteho, Roberra, Kurrandy a Karrateho. Fota jsem si položil před sebe a snažil se z jejich tváří vyčíst jejich silné a slabé stránky. Opět a opět jsem si fota prohlížel, a pak se mi hlavě zrodil jednoduchý plán. Život mne naučil, že složité plány jsou k ničemu, obvykle zkrachují a popravdě složitý plán ani neumím vymyslet, nejsem na to dost inteligentní. Věděl jsem, že pokud mi nevyjde ani tento jednoduchý, bude to určitě můj nekřesťanský konec. Patteho foto jsem dal bokem. Zbývající tři fota jsem položil na staré parkety, stisknul jsem na své hůlce malé nenápadného tlačítko těsně pod rukojetí, čímž se vysunulo z dolní části ostří z kvalitní ušlechtilé ocele používané na výrobu mečů, pak jsem fota ostřím několikrát probodl. Aby Patte mohl v klidu dožít svůj život v klášteře jako benediktin a já svůj bídný zbytek života do křesťanské smrti, tihle tři museli z kola ven. Nebylo to křesťanské rozhodnutí, ale znáte to, cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Tři fota jsem roztrhal a spálil. Foto Patteho jsem složil napůl a zastrčil do náprsní kapsy saka.

S Pattem se zdálo být vše jasné. Do zítra dopoledne musí podepsat darovací listinu na veškeré své nemovitosti a pozemky pro jednu charitativní instituci. Pak všechny své peníze, mimo zmíněných dvěstě tisíc a našeho výdělku, jednoho milionu, převede rovněž na účet zmíněné instituce. Ve čtyři hodiny odpoledne dorazí na předem smluvené místo mikrobus z ciziny, předám jim fotku Patteho, aby jej spolehlivě poznali. Osádka budou jenom mniši, benediktini. Na jiném místě jeden z nich vystoupí a předá Pattemu mnišský hábit. Do ciziny se vrátí stejný počet mnichů, to pro jistotu, že by na hranicích již byly policejní kontroly.

Vše proběhlo hladce. Než se policie rozhýbala k činu, Patte již byl v klášteře a připravoval se na zahájení zkušební doby před vstupem do noviciátu. Chudák netuší, že po noviciátu, ale to neuplyne jeden rok, jak kdysi bývalo zvykem, ale několik let, jej čeká dobrovolné vzdání se veškerého majetku až do odchodu na věčnost.

Terro a Zerro dostali za úkol vyčmuchat něco konkrétního na Kurrandu. Dohady mi nestačily. Povedlo se. Kdysi dala v zcela jasném případě pokyn k zastavení stíhání jednoho soudce, jehož zálibou bylo nechat se uplácet. Terro a Zerro milého soudce zmáčkli, vyhrabali totiž na něj z minulosti několik sexuálních špinavostí se zcela mladými holkami, přesněji děvčátky. Soudce zvolil menší zlo, slíbil, že pokud budou držet hubu, tak přizná úplatky a pokud bude třeba, u soudu vysvětlí jakou roli v jeho hrála Kurranda.

Robbero se o braní úplatků a krytí lumpáren ze strany Kurrandy – vše kapánek zdeformované tak, aby to zapadlo do mého plánu – zcela náhodou dozvěděl ve své hospodě od dvou chlápků, jež si k němu náhodou přisedli. Nemusím vám vykládat, že to byli k nepoznání zamaskovaní Terro a Zerro. Roberrova bezacharakterní dušička se potěšila, Kurranda by mohl být do budoucna dobrý zdroj peměz. Neváhal a zavolal Kurrandě. Pěkně jí to nandal a chtěl po ní dvacet tisíc coby projev úcty k jeho maličkosti a informacím, které na Kurrandu má. Jenomže nic zcela konkrétního v rukách neměl, ale soudce a úplatky zmínil. Předpokládal jsem, že Kurranda si nebude jista tím, kolik toho Robbero ví, takže bude chtít na Kurratovi, aby zařídil Roberrovo „zmizení“. Mezitím jsem již stihnul zavolat jednomu ctižádostivému mladému policajtovi, aby nespouštěl z očí Roberra, že se mu může něco nehezkého v nejbližších hodinách přihodit. Víc jsem mu neřekl. Vyšlo to, Roberra jen tak tak neoddělal najatý zabiják, ale můj kámoš policajt byl rychlejší. Byl mimořádné povýšen, zabiják zase podroben mimořádně tvrdému výslechu, při němž nakonec kápnul božskou. No a protože byla docela okurková sezóna, média se do případu hezky obula. K + K začali mít problémy, bylo jasné, že v státních službách skončili a že budou mít co dělat, aby na pěkně dlouhou dobu neskončili v lochu. Také bylo jasné, že Pattemu z jejich strany již nic nehrozí, tím by si jenom přitížili.

Je pravda, že řeč v médiích nakonec došla i na Patteho, jenomže po tom se slehla zem. Všeobecně převládá názor, že je někde v cizině a užívá si svých milionů, neboť jeho účty byly vybílené jako pokoje v novostavbě a převedeny na jistou charitativní instituci v cizině, ne jinak to dopadlo s nemovitostmi a pozemky. Právníci tušili, že ne zcela vše je v pořádku, ale pouštět se do soudního sporu kvůli několika milionům v cizině se nikomu moc nechtělo. Náklady by byly neúměrné. Navíc jejich úsilí by působilo na občany v tomhle rozkradeném státě komicky. Stát nevymáhal v cizině nakradené miliardy, a teď by se najednou namáhal kvůli několika milionům. To by politici hezky schytali. Vždy jsem se o politiku zajímal, koneckonců na tom byl založený i můj jednoduchý plán. Zdálo se, že vyšel. A málem jsem zapomněl na Roberra. Chudák profláklo se o něm, že je práskač, popravdě do placu to hodili Terro a Zerro. Teď jej čekal krušný život kdesi v smradlavé díře. Svět zločinu takové věci z principu neodpouští, to by pak mohli dostat chuť práskat i jiní, a to by nebylo dobré. Ani bych se moc nedivil, kdyby jej časem našli na nějakém opuštěném místě s nožem po rukojeť vraženým když ne do břicha, tak do zad určitě.

Od událostí zde vylíčených uplynuly dva roky a můj pozemský konec se neodvratně blíží. Srdce již neposlouchá, buší rychleji a rychleji a cítím každý jeho úder. Prášky již moc nezabírají. Přesto mě Abba uprosil, abych jej předtím, než vypustím duši, navštívil přímo v benediktinském opatství, tam kdesi na severu za našimi hranicemi; jistě chápete, že přesné místo kláštera kvůli ochraně klientů uvést nemohu. Jeho prosbu jsem rád vyslyšel. V příjemném tichém šeru jeho pracovny jsme si povídali o všem možném, i o Tattem a Pattem. Že s Tattem již nejsou žádné problémy, ale s Pattem občas ještě ano. Byl jsem ale klidný, věděl jsem, že Abba využije všech prostředků dle Řehole Benediktovy, aby jednou i Patte vzorně zapadl do společenství bratří. Požádal jsem Abba, že bych je rád oba viděl.

Kráčejíce po dvoře, Abba mě zastavil a ukázal rukou na skupinka benediktinů opravujících dlažbu chodníku. Vůbec jsem nebyl překvapen, že je diriguje Tatte, vždyť se původně vyučil za zedníka, zločinec byla až jeho dodatečná kvalifikace. Spatřiv nás, rozběhl se k nám, pozdravil představeného a pak v pokleku chtěl mi políbit ruku, ale neměl to až tak jednoduché, rozpačitě jsem ji schovával za sebe. Byl jsem z toho celý nesvůj, stejně jako přihlížející benediktini pracující spolu s Tattem na opravě chodníku. Jediný Abba se tomu nedivil. Pak jsem si s Tattem chvíli povídal o tom, jak se mu zde daří. Byl pokorně a poslušně spokojen. Když jsme se loučili, uronil dvě tři veliké slzy. Abba jej otcovsky pohladil a jemným popostrčením odeslal k započaté práci. Dříve než se Tatte pustil do práce, smutně se po nás poohlédl, a pak začal gumovým kladivem razantně bušit do dlaždice, aby ji dostal do roviny s ostatními dlaždicemi.

Za několik minut jsme vstoupili do nádherného prostoru klášterního kostele. Na kamenné podlaze před oltářem ležel muž, ruce i nohy maje od sebe a rty se dotýkaje studené kamenné dlažby. Slyše naše kroky, pokleknul, pokřižoval se, povstal a pomalu kolem nás kráčel směrem k vstupním dveřím. Byl to Patte. Představeného oslovil „Pane“, na mne se jenom lehce podíval. Asi mi stále neodpustit moje zvláštní řešení jeho těžké osobní situace. Už jsem si myslel, že mě nepozdraví, což je u Benediktinů málem nepředstavitelné, za to by jej opat musel přísně potrestat. Leč mýlil jsem se, najednou se zastavil, otočil se, podíval se krátce přímo na mne a pak s lehce skloněnou hlavou k podlaze pokorně mi vzdal úctu: „Nonne.“ Abyste rozuměli, tak mladší bratři oslovují podle Řehole bratry starší. Lehkým přikývnutím jsem mu pozdrav opětoval: „Bratře.“ Patte se otočil a stále se skloněnou hlavou zamířil k východu. Abba jej chvíli s pochopením pozoroval a pak tiše dodal: „Již Jan Kassián výstižně popisuje obsesi penězi. Mám pocit, že bratr Patte si nemůže zvyknout, že tady pojem finanční nezávislosti nemá smysl. Ale to se poddá, vždyť Řehole Benediktova obsahuje dvanáct stupňů pokory. Řebřík vedoucí do nebe je vysoký, musí se po něm stoupat s rozvahou, aby člověk z něj nespadl, a rozvaha to je moudrost a pokora. Naučit se být rozvážným, je snad nejtěžší úkol pro každého člověka, i pro benediktina. Také mi to trvalo … tedy pokud se nepřeceňuji.“ Usmál jsem se pln pochopení.

Nastal den odjezdu. Poslední snídaně v refektáři a poslední modlitba v naprosté samotě v oratoři. K autu mne doprovodil jenom Abba, najednou se odkudsi vynořil Tatte, chtěl se mnou ještě jednou rozloučit. Abych zmírnil jeho emoce, lehce jsem jej neformálně objal a zeptal se jej, copak to tehdy řekl do mobilu Pattemu, že jej tak vytočil. Zrudnul, styděl se odpovědět před Abbem, ten ale chápavě přikývnul, aby mi odpověděl, „Řekl jsem mu … že pokud se dostane sem, již jaktěživ nebude potřebovat ani korunu, ani sperma.“ Abba s pochopením vykouzlil na rtech lehounký úsměv, proč také ne, byla to pravda. Pak Tatteho požádal, aby nás nechal o samotě. Ještě jednou jsem Tatteho pevně objal a pak jej rázně odstrčil od sebe. Poslušně se vzdálil.

Rovněž Abba mě lehce objal a tiše pravil: „Nikdy jsem nebyl a nebudu pro tebe Abba, tím jsi vždy byl ty. Já jsem červ, a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře.“ Věděl jsem, že druhá věta je citace nejrozporuplnějšího výroku z celé Řehole, přesně místa 7, 52. Číslo 52 si pamatuji snadno, neboť v roce 1952 jsem se narodil. 7 je zase šťastné číslo. Nakonec mi požehnal: „Ať ti Náš Pán žehná, žes mě tehdy zachránil, určitě se potkáme tam …“ a jeho oči vzhlédly k nebi. To přeháněl, tam nepatřím. Také to přeháněl s tou záchranou, byla to jenom prostá náhoda. Kdysi, bylo mi dvaatřicet, jsem byl při pozdním návratu – byly skoro dvě hodiny po půlnoci – z jakési oslavy, na kterou jsem původně vůbec nechtěl, ale nakonec jsem zůstal poprvé v životě až do konce, v temné uličce svědkem rvačky, při níž Abba, tehdy ještě Mirro, byl napaden kvůli sporu o dívku zabijáckým rváčem. Mirrovi šlo o život, byl sice slabší než jeho protějšek, ale o to mrštnější. Nůž nešťastně smrtelně zasáhl rváče. Mirro se rozplakal a chtěl zavolat policii a vše přiznat. Přesvědčil jsem ho, ať to nedělá, že si vše nechám jenom pro sebe a Bůh to jistě pochopí. Měl jsem ale podmínku, musí se kvůli bezpečí zdekovat do ciziny a tam se stát křesťanským mnichem. Bylo mi jedno jakým, šlo mi o to, aby si trest odpykal křesťanským způsobem, vězení by z něho udělalo lumpa a hrozilo by mu tam nebezpečí ze strany kamarádů zabitého rváče. Nic z toho jsem nechtěl připustit, neboť jsem vycítil, že je to dobrý a slušný mladík. Vše vyšlo tak, jak jsem chtěl, vlastně ne já, ale Bůh, neboť ten řídil tehdy v noci moje kroky i mysl.

Když auto řízené urostlým mnichem míjelo vstupní bránu kláštera, zamávali mi na šťastnou cestu dva benediktini: fortnýř a Patte. Pozdrav jsem jim s úsměvem opětoval, ač jsem věděl, že je to naposled.

V Brně Léta Páně 1. června 2015

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Články