Dušan Polanský
Je zajímavé, že různé zákony, zákazy, příkazy, směrnice apod. k směřování vědeckotechnického pokroku odsouhlasují v drtivé většině lidé s humanitním nebo společenským vzděláním. Ptám se, když jim pokrok tak leží na srdci, proč nevystudovali techniku nebo přírodní vědy?
Politici dobře ví, že majetkové daně jsou u nás směšně nízké, ale přitom se tváří, že jakýže je to ekonomický úspěch. Typická ukázka toho, jak lze z lumpárny udělat záslušný čin.
Bez obměny politické moci a politiků je demokracie nemyslitelná. Bohužel tahle obměna stále nic moc. Za tento stav mohou především voliči. S umanutostí volí stejné strany a politiky, a pak na ně paradoxně nejednou nadávají. Holt, politické strany nejsou fotbalové kluby, kterým fandíme obvykle celý život.
V 1968 a 1969 byly studentské bouře ve Francii a Německu. Zajímavé, že vůdcové byli hlavně z bohatých rodin. Teď jsou to dědoušci, kteří si spokojeně a v klidu užívají bohatství vygenerované těmi na druhé straně výrobního procesu, a přitom se blahosklonně usmívají při vzpomínce na své mládí: To jsme se vybouřili, a vzpomínáš jak jsme po policajtech házeli kameny, já ti dokonce jenoho trefil do kebule, to ti byla sranda! Asi tak nějak je to se všemi revolucionáři.
Ve svém románě Soudce a jeho kat z roku 1952 Friedrich Dürrenmatt použil zvláštní název politické strany: Strana konzervativně liberálně-socialistického sjednocení nezávislých. Takže dávno věděl to, co mnohý politolog a mnozí z nás neví dodnes, že politikům nejde o nás, o občany, ale především o jejich osobní prospěch. Občan je jenom nástroj, jak se k tomuto osobnímu ekonomickému prospěchu dopracovat.
Vyhrát náboženskou válku tím, že do boje vytáhnete pod prapory sekularity a ateismu, je, jako vyhrát důležitý fotbalový zápas tím, že místo fotbalového týmu pošlete na plac tým složený z basketbalistů a šachistů.
Jsou typy demokratů, kteří když jsou u moci a zdroje mají plné huby demokracie. Jakmile tomu tak není, jsou připraveni použít jakékoliv prostředky, aby ztracenou moc získali zpět. Nevenek za určitých podmínek demokrat, v mysli prvky totalitního myšlení a konání. Být v opozici je přece veliká šance na sebereflexi a poučení ze z minulých chyb. Tak myslí a koná opravdový demokrat.
Dějiny jsou samé paralely, nakonec, co chcete nového vymýšlet! Je to podobné jako s ženskou módou.
Je módou nadávat na orgány EU, tedy na Brusel. Jen pak nechápu, jak je možné, že v předešlých volbách do Evropského parlamentu volilo 28,72 % našich voličů, kdežto v posledních volbách, tedy v roce 2024, už 36,45 %!?
Pokud jde o budoucnost, lidé myslí hlavně na své osobní zájmy, ovšem celospolečenské, tedy ku prospěchu všech, jsou jim většinou na háku.
Žvanit můžeš co chceš, ale musíš být připraven osobně nést důsledky takového žvanění, neboť každá mince má dvě strany. Neboli, když ty řekneš svobodně A, tak jiný má právo říct svobodně B.
Mír se vždy dosahoval nebo dosahuje pouze rovnováhou. Pokud jeden vycítí, že ten druhý je slabší, tak ho nejprve začne vydírát a časem i mlátit, finálně se ho zcela zbaví, tedy ho zničí. Holt funguje dědek Darwin.
Pro některé lidi z pocitu jakési intelektuální nadřazenosti je velice obtížné akceptovat realitu takovou jaká je. Mají vlastní představu světa silně poznamenanou vlastním viděním světa a jsou přesvědčeni, že svět by měl fungovat podle jejich představ, protože tak je to určitě správně.
Jakýkoliv výklad dějin bez dobového kontextu je nesprávný. Nakonec proto je dějepisectví věda, aby garantovala výklad dějin v daném dobovém kontextu a ne podle toho, jak se to dnes někomu hodí. Pokud někdo takto nepostupuje, pak již není dějepisec, ale ideolog a propagandista v jednom.
Ve fyzice platí princip kauzality, podle kterého každá událost (následek) musí mít svou příčinu. Následek navíc nemůže nastat dříve než příčina a bez ní by následek vůbec nemohl nastat. Ovšem v politice je vše možné. Když se to hodí, následek je vydáván za příčinu a příčina za následek.
Neustále si namlouváme, že dějiny se píšou v civilizovaném světě, podobně jako si to mysleli Římané. Přitom dějiny se píšou v nejlidnatějších státech světa. Za Říma to bylo podobné, nové dějiny se začaly psát tam, kde žily barbarské kmeny.
Je zajímavé, jak určití lidé systematicky a zarputile zdůrazňují důležitost a význam prezidenta v parlamentním systému. Přitom by to mělo být přesně opačně.
Za socialismu ideologové vycházeli ze zcela základního axiomu, že socialismus, potažmo komunismus, je vyšší společenský řád než kapitalismus, a z toho se logickou cestou vyvodila řada důsledků, dodejme, že chybných, neboť výchozí axiom byl chybný. Podobně z geometrie je známý axiom o rovnoběžkách, který platil přes 2 000 let. Dopadlo to s ním zle nedobře a vznikly neeuklidovské geometrie, kde tento axiom neplatí. Nakonec matematik Kurt Gödel rozmetal v matematice všechny sny o bezproblémovosti (laicky řečeno) i jednoduchých axiomatických systémů. Jednoduše nic takového není. Tedy pokud si definujmte výchozí axiom účelově, aby nám sedl, tak vývody jsou již snadné. Jenomže, co když náš axiom není zcela pravdivý nebo dokonce úplně nepravdivý?
Jsme svědky všeobecné tendence upevňovat vladu práva, což na první pohled vypadá správně, ovšem má to pořádně malý háček. Výklad práva je silně poznamenán vládnoucími politickými názory a hlavně je příznivě nakloněn směrem k mocným a bohatým. Důsledkem toho je, že právo se pružně ohýbá, čímž se vlastně transformuje na politický a mocenský nástroj. Obecně můžeme konstatovat, že politika a právo se více a více propojují v zájmu upevnění nejen moci politické, ale i moci soudců a státních zastupitelů. Kdo tím trpí nejvíce, je prostý občan.
My lidé se stále něčemu divíme. Dějí se kolem nás nebo přímo nám věci, o nichž jsme se domnívali, že už do našeho věku nepatří, např. nemilosrdné boje o majetek, války. Stačí si přečíst něco z C. G. Junga a dozvíte se, že žijeme v oceánu nevědomí, že náš humanismus, morálka, právní řád tvoří jen ostrůvky v tomto moři. No a v krizových momentech na našich ostrůvcích lidskosti nabývá převahu nevědomí, jinak řečeno svět zvířeckosti, svět řízený pudy, animozitami, jednoduchými emocemi, instinkty..., což jsou všechno jevy, které směřují k jakémusi pomyslnému vrcholu zla, kterým jsou války. Tak to prostě je. Může se nám to nelíbit, můžeme na to nadávat, ale dělat s tím něco od jistého okamžiku můžeme jenom málo.
Nějak jsme si zvykli málem automaticky předpokládat, že může být již jenom lépe. Přitom je to jedna veliká iluze, která se téměř o nic reálného neopírá. Dějiny přitom nejednou ukazují, že je tomu přesně naopak.
Návrat na začátek glos.
Poslední aktualizace 15. srpna 2026.