Dušan Polanský
Občas každého z nás napadne něco, o čem si myslí, že stojí za poznamenání. Osobně mě toho nejvíce nepadne v noci, když nemohu spát, ale má to jeden veliký problém, člověk se nepřinutí vstát, aby si myšlenku zapsal, a ráno si již obvykle na nic nevzpomene. Nezapomenuté subjektivní postřehy, jakési glosy, jsem se konečně rozhodl poznamenávat si právě zde.
Prý život bez lásky za moc nestojí. Pravda to je, ale také bez peněz, zajímavé práce, talentu, ucházejícího zdraví, slušného bydlení, rodinného či kamarádského zázemí. Možný závěr by z toho byl, že u mnoha lidí nestojí jejich život za moc. Přesto si dovolím dát malou radu všem těm, komu to v životě nevychází: Žijte život takový jaký je, stojí za to, dokonce moc.
Často a vášnivě se milovala s různými muži, to jí ale nebránilo toužit po veliké životní lásce. Tento zásadní rozpor se jí podařilo vyřešit až ve vyšším věku, kdy se již tolik mužům nelíbila a ti ztratili o ni zájem. Pak si opravdovou lásku našla, akorát již nebyla životní, ale na klidné dožití.
Hezké mladé ženy mají v tržním hospodářství vysokou cenu. Ale protože jakás takás rovnováha poptávky a nabídky musí být zachována, u většiny těch vyloženě nehezkých a starších, s výjimkou těch bohatých či slavných, tržní cena nic moc.
V mládí často snil o tom, že jednou bude občanům prospěšný tím, že něco užitečné a hezké bude pro ně vytvářet, budovat. Jelikož mu to nevyšlo a na běžnou práci jaksi nebyl, dal se na politiku. Tím si zachoval pocit toho, že může být lidem prospěšný, ale protože o budování a vytváření nových hodnot nemohla již být řeč, soustředil úsilí na budování osobního blahobytu.
Byl darebák. Více než peníze, které získával všelijak, ho fascinovalo, jak lidé kolem něho se ze strachu před ním tváří, že jsou jeho dobří známí, kamarádi, přitom dobře věděl, že mu nepřejí nic dobrého. Měl pravdu, když bylo po něm, ani si neodplivli, bylo jim líto i té sliny.
Cítí se křesťanem přesto, že: občas závidí; občas si něco neoprávněně přivlastní; lže pouze tehdy, když to vyžaduje jeho osobní zájem; soustavně přitakává šéfům a vyhýbá se práci, v které se tvoří nové hodnoty; mění partnerky z důvodu ukojení chtíče a ještě něco nekřesťanského by se našlo. Nicméně jako křesťan dobře ví, že Hospodin ho má rád a že mu tahle pochybení odpustí. Jinak to ani být nemůže, vždyť Náš Pán dobře ví, že kdybychom všichni byli vzorní křesťané, tak bychom jej vůbec nepotřebovali.
Při hodnocení fungování demokracie u mnohých z nás panuje jakýsi rozpor. Je asi dán tím, že na jedné straně využíváme výhod demokracie, na straně druhé cítíme přímo na sobě či vidíme nebo slyšíme anebo čteme, že se děje hodně lumpáren. Problém bude určitě v tom, že příliš toužíme po jakési ideální společnosti, v níž všichni budou respektovat zákony a bude panovat pořádek a spravedlnost. Současně intuitivně tušíme, že je to nedosažitelný cíl. Tento zdánlivý rozpor by nám neměl bránit v tom, abychom se občas poctivě neporvali s těmi, kteří demokracii berou jako ideální prostor pro páchání lumpáren všeho druhu. Je to cesta krutá, ale je to hlavní cesta k udržení a evolučnímu vylepšování demokracie. Ono totiž názor, že demokracie má skrze své výhody automaticky zajištěno vítězství, je naivní.
Dnešní svět je silně propojen informačně, ekonomický, dopravně, politicky a kulturně. Přitom není žádným tajemstvím, že v životní úrovni jsou obrovské rozdíly v rámci jednotlivých světových destinací. Mnozí si nechtějí uvědomit, že tohle dynamickému a dravému kapitalismu nevyhovuje, jelikož ke svému komplexnímu rozvoji potřebuje kromě svobodného prostředí silné zázemí vysoce kvalifikované pracovní síly a dobře fungující tržní ekonomiky. Ovšem tyhle předpoklady se nemohou dobře a spolehlivě naplnit ve světě, kde někdo má v domě tři splachovací záchody a koupelny a domorodec kdesi v Africe ani neví, že takové něco bylo již kdysi dávno vymyšleno. Máme docela oprávněnou obavu, že právě podobní imigranti rozboří či rozloží naši vyspělou civilizaci a uvrhnou ji kamsi zpět. Jenomže si je dobré uvědomit, že kdyby nebyla rozbořena Západořímská říše primitivními barbarskými kmeny, nebylo by ani moderní Evropy. A odkud se tyhle barbarské kmeny valily do tehdejšího civilizovaného světa? Hlavně ze severu, právě odtud, kde dnes v Evropě leží nejvyspělejší státy.
U mnohých funguje klamný efekt hodnocení ústního projevu. Kdo mluví hezky, uhlazeně, vzletně, obvykle toho moc obsahově významného neřekne. Často to vidíme např. u politiků či lidí humanitně vzdělaných. Naopak ti, kteří se usilují sdělit hodně významného obsahu a chtějí být faktický a neutíkat od problému, nejednou mluví trhaně, jako by měli neuspořádané myšlenky, takže posluchač se často i nechytá a říká si: To je tedy pěkný vůl (pěkná kráva). Z toho je jasné, že síla potlesku je nejednou inverzní kvalitě obsahu.
Nemá valného smyslu se opětovně pokoušet o něco, co člověku vyloženě nejde, ne zbytečně se říká: Třikrát a dost. Řeči o tom, že pílí a pracovitostí se dá mnohé dohonit, jsou sice pěkné a částečně i pravdivé, ale i když něco málo takto dohoníme, přesto nám bude chybět ona neopakovatelná lehkost, s kterou to něco, co nám nejde, činí ti, co mají k tomu od Boha nadání a talent. Ať je každému z nás bez talentu a nadání k něčemu útěchou alespoň to, že neefektivně vynaložená energie na zdolání zmíněného nedostatku přispěje k zkrácení našeho života, z čehož plyne, že se příliš dlouho nebudeme muset tímto problémem zabývat a trápit.
Když nejsme na tom zdravotně dobře, s veškerou vážností a útrpností v očích říkáme, že nejdůležitější je zdraví. Ovšem nějak často na to zapomínáme, když jsme fit. Většina lumpáren, podrazů, pomluv, závistí a podobných nehezkostí je páchána právě v době, když jsme na tom zdravotně dobře. Tak, jak je to vlastně s úctou k našemu zdraví?
Láska se rodí často rychle, náhle, nato tata. Ovšem když člověk není splachovací typ a pokud mu partner, kterého vroucně miluje, dá kopačky, tak v nejednom případě vyrovnání se s touto skutečností trvá velice dlouho, někdy až do konce života. To ale stále není to nejhorší, nejhorší na tom je, že je to proces mučivě bolestný.
Úředníci a politici jsou od toho, aby vydávali zakázy a příkazy. Právníci zase od toho, aby nás podle těchto zákazů a příkazů řídili a dělali z nás nesvéprávné bytosti. No a dělníci, řemeslníci, zemědělci a technici od toho, aby navzdory těmto dvěma skupinám parazitů, oni i prostí lidé mohli fungovat a žít jakž takž normální život.
Pokud jde o myšlení, nejhorší věc, která může člověka potkat, je, že si začne namlouvat, že je něco víc, než ostatní lidé, že je moudřejší a zkušenější. Háček je totiž v tom, že to může být pouze částečná pravda, ale nikdy ne pravda univerzální, jelikož nikdo nemůže být moudřejší a zkušenější ve všem, ale pouze v něčem. A namlouvat si, že v čem jsem moudřejší a zkušenější, je důležitější než vše ostatní, je obyčejná domýšlivost. A domýšlivost jistě není projevem moudrosti.
Je známo, že hlupák si své hlupáctví neuvědomuje, jinak by asi nebyl hlupákem. Co z toho ale plyne? Fakt, že proto mu ani nelze rozměr jeho hlupáctví vysvětlit, tudíž rozumným lidem nezbývá nic jiného, než jej odklidit tam, odkud již dále nemůže škodit. Ovšem tenhle čin předpokládá použití síly v té či oné formě. A hned vám vyskočí další problém: Kde je svoboda slova a myšlenek pro všechny?
Člověk by měl kafrat jenom do toho, čemu opravdu rozumí. Nakonec tak nám to velí slušnost a skromnost. Jenomže dnes kafre kde kdo do kde čeho, pak to také tak vypadá. Představa chápání svobody, že mohu mluvit do čehokoliv, třebas bez jakékoliv znalosti o dané skutečnosti, je, slušně řečeno, typický projev nekritické nafoukanosti, ale určitě ne svobodného ducha.
Karel Marx může málem za vše, co je levicové nebo se tak alespoň tváří, a přitom je známo, že sám si rád užíval života bohatých, viz např. pobyty v lázních; také že to jeho přítele, podnikatele Friedricha Engelse, docela hodně stálo. Ve Francii se občas říká těm, kteří sami žijí v bohatství, tudíž na rozdíl od Karle Marxe bohatí jsou, a přitom se tváří, že bojují za práva sociálně slabých, kaviároví socialisté. Tenhle výraz se mi zdá daleko výstižnější než neomarxisté. Kdo dnes z mladých četl Marxe? U těch starších to asi moc jiné nebude. Kdežto pravý, velice drahý, kaviár si většina lidí umí alespoň představit podle toho levného umělého, a také si umí představit myšlení těch, kteří hlásají nesmysly kolem bezbřehého rozdávání cizích peněz, a přitom sami žijí v bohatství.
Západ sice Rusko nechce vojensky napadnout, ovšem je zde všeobecný problém nedostatku surovin, podívejte se, jak jejich ceny neustále rostou, a Rusko suroviny má. Za divného prezidentování Jelcina to vypadalo dobře, čekal se postupný rozpad Ruska na další státy, které by již lehce ovládly ekonomicky silné koncerny. Současný vládce Ruska Putin a jeho věrní to dobře ví, a také ví, že k stejnému nebo podobnému vývoji by vedla demokratizace Ruska. Nakonec především proto Západ podporuje jakýkoliv pokus o jeho demokratizaci, ať protagonisté demokratizace jsou už makoví nebo takoví.
Mnozí se rozčilují, že pokud jde o covidovou pandemii, že naše civilizace selhala, třebaže já si to zrovna v tomto případě nemyslím, ale pokud to pravda je, což nevylučuji, jelikož nemám k dispozici všechny informace, není to nic nového, žádná zvláštnost, civilizace i v minulosti málem pokaždé selhaly, pokud šlo o vážné události, viz např. dvě světové války.
Nestrannost, objektivní pohled na věc apod., to je něco jako reálná sci-fi. Není nad názor, postoj, v němž dotyčný jednoznačně a upřímně někomu nebo něčemu straní.
Proč tak mnozí touží po prezidentovi spojovateli? Mně stačí, když nás budou spojovat rozumné jednotné zákony a jednotné vymáhání odpovědnosti, tedy ne podle míry bohatství a postavení toho kterého pachatele.
Politici by rádi řídili i směry vývoje a rozvoje techniky a technologií. Proč to však nenechat na přirozeném evolučním vývoji?! Byli koně a nikdo nenařizoval páru, ale nakonec se pára prosadila. Podobné to bylo s elektřinou. Proč ta neustálá touha politiků být v technickém a technologickém pokroku revoluční? Nemluvě o tom, že většina z nich má humanitní vzdělání a vůbec technice a technologiím nerozumí.
Holt není nad přirozený evoluční vývoj ve všech oblastech života společnosti, jenomže stále slyším o různých transformacích, ekonomických balíčcích, dotacích, nových zásadních přístupech k řešení problémů, nových strategiích a koncepcích, dlouhodobých plánech apod. Prostě netržní přístupy. A je jich více a více. Za komunistů se na sjezdech komunistických stran plánovalo na 5 let, teď lítají celá desetiletí a lidé s humanitním vzděláním se samozvaně pasují na odborníky na vše.
Mnozí se rozčilují, že politici docela zásadní a dost citlivé otázky neřeší, raději jim z opatrnosti nechávají volný průběh a řeší méně důležité věci. Je to pravda, i přestože je často z toho hodně pláče a lidského utrpení, ale s tím se nedá téměř nic dělat, svět totiž je, jaký je.
Každý středoškolák ví, že kapitalismus má přirozený hospodářský cyklus: dno, expanze, vrchol a pokles neboli recese. Tenhle cyklus je nástrojem celkové efektivnosti a prosperity kapitalismu. Jenomže současné vlády, vysocí úředníci, politici, ekonomové apod. mají s tím problém, chtějí kapitalismus bez cyklů ať to stojí, co to stojí. A také že to stojí hodně, a beztak se cyklí! Důsledkem je nejen pokles hospodářské efektivity kapitalismu, celková inflace, ale i zmatek v hlavách lidí, protože mnozí věří jakémukoliv nesmyslu hlásanému odkudsi shora.
Mnohým vadí, že Andrej Babiš, bývalý premiér české vlády, se moc chválí za dosažené úspěchy za jeho vlády. Leč i Václav Klaus považuje velkou privatizaci za velice úspěšnou, vždyť obratem ruky jeho vláda vyrobila stovky multimilionářů a dokonce i nějaké miliardáře. Sice většina z nich pak už ekonomicky nic moc, maximálně co ještě mohli z privatizovaného majetku rozprodali, a my ostatní jsme se pak hezky společně odrazili od ekonomického dna. A to jaksi už tak nevadí.
Hlavní problém dneška je celosvětové nerovnoměrné rozdělení majetku. Několik miliard lidí nemá doslova nic, maximálně tak plechovou boudu a ranec nejnutnějších věcí. Tenhle stav je dlouhodobě neudržitelný, což cítí asi většina z nás. Bohatý Západ to dobře ví také, a proto různí vůdcové a vysocí úředníci vymýšlí různé ptákoviny, aby tenhle hlavní ekonomický problém světa zastřeli. Ovšem máme pouze dvě volby: tvářit se, že je to sekundární problém a že změny v chudých státech, odkud migranti většinou přichází, nějak vyřeší tamní společenské změny a vědeckotechnický pokrok, nebo se alespoň pokusit něco zásadnějšího s tím dělat. Při první volbě to dopadne jistojistě nedobře, při druhé je jakás takás šance na obrat k lepšímu.
Je to až dětsky naivní, jak se mnozí naši občané ohledně migrace uklidňuji tím, že migranti k nám nechtějí, že raději se chtějí usadit v jiných, hlavně bohatších, zemích. Jenomže těch migrantů časem nebudou tisíce, ale miliony a nakonec jim bude dobré i Česko. A ještě jak dobré!
Politici jsou zde především od toho, aby všemi možnými prostředky zabránili přirozenému vývoji společnosti.
Bankovky sice již dávno nejsou kryty zlatem, ale rozumný člověk si myslí, že by mohly být kryty alespoň prací. Když už nejsou kryty ani prací, pak se už jenom tisknou podle míry šílenství vlády, která je u moci. Ovšem naštěstí trh si poradí inflací. A pak analytici a experti (na cokoliv) se již jenom diví, protože ani nic jiného neumí.
Společnost se v první řadě dělí na bohaté, střední stav a chudé. Jakékoliv jiné rozdělení, např. na levičáky, pravičáky, středolevicové, středopravicové, konzervativce, liberály apod., je již jenom politický folklór. Naše názory a myšlení jsou totiž utvářeny především velikostí osobního bohatství.
Vymysleli jsme si pohodlný sekularismus a hle nám křesťanům se přestává nějak ve světě dařit. Nepomáhá nám ani super moderní vojenská či jiná technika a moderní technologie. Sekularista nechce bojovat, chce si jenom užívat a při tom vykřikuje hesla, popravdě spíš fráze, o bezbřehé svobodě bez ohledu na cokoliv, a je hluboce přesvědčen, že na boj jsou tu přece vycvičení profíci. A hle, tohle schéma nefunguje! Sekularisté, jak to?
Hodně se teď kritizuje porážka celého NATO, tedy i naše, v Afghánistánu. Ovšem měli bychom z historie vědět, že žádná armáda světa neporazí jednoho velice silného vnitřního nepřítele: vlastní neschopné politiky. Nemluvě o tom, že politici často lidem lžou. V Afghánistánu ve skutečnosti přece šlo o suroviny a jeho strategickou polohu, přičemž jeho okupace s pokusem o nastolení prozápadního režimu byla jenom nástrojem, jak se k těmto cílům dopracovat.
Ukrajina není na tom dobře i proto, že je dost vytunelovaná. Důsledkem toho je, že statisíce pracovitých Ukrajinců musí za prací do ciziny, místo toho, aby budovali svoji vlast. Pak se nejen Ukrajinci, ale i lidé z jiných ekonomicky slabých zemí diví, že Západ více a více bohatne a oni jsou chudší a chudší. Paradoxem je, že podobná vytunelování se obvykle dějou skrze vlastní elity, které revoluce, plné hesel o demokracii, svobodě a prosperitě, vynesou k moci.
Diskuze o významu klasického manželství (muž a žena) a odporu k neklasickému manželství (mezi LGBT) jsou nejednou bouřlivé až mravokárné, ale zase to tak nebude horké, vždyť polovina klasických manželství se rozvádí, úspěšní muži upgrajdují časem své opotřebované a zestárlé manželky, a nemluvě už vůbec o tom, že hodně, hlavně mladých, rodin žije na divoko, tedy bez úředního papíru. O nevěrách v klasickém manželství raději pomlčet. Význam klasického manželství, kromě snadné dostupnosti sexu, je hlavně v ekonomické rovině, větší schopnosti přežít zlé časy, aspektu dědictví a v neposlední řadě radosti z výchovy dětí. Ptám se, proč tyhle výhody a radosti nedopřát i neklasickým manželstvím?
Významnější posun v myšlení směrem doleva u nás nastal hlavně po velké privatizaci po revoluci v roce 1989, tedy umělé výrobě milionářů a dokonce miliardářů, poté následným tunelováním zprivatizovaných firem a rovněž často k tomu založených bank. Také zvláštností nebylo nevyplácení mezd zaměstancům či neodvádění za ně sociálního a zdravotního pojištění. Tehdy zaměstnanci soukromých firem zbystřili a začali si uvědomovat, že vše není až tak hezké, jak jim to pravicoví politici vykládají. Nemluvě už vůbec o směšné nastavené minimální mzdě. Je pravda, že od té doby se hodně změnilo, přesněji muselo se změnit, jelikož by to tak dál nešlo, ale i přesto bych levicové voliče až tolik nepodceňoval a respektoval jejich občasný pesimistický pohled na tržní realitu.
Nevím proč někoho trápí tzv. Zelený úděl (Green Deal), protože když se tak rozhlížím po světě, nevidím nic jiného než spotřebu, spotřebu a opět spotřebu, a hodně kontejnerů na odpad, veliké skládky odpadu, černé skládky, pohozený odpad v lesích a všude tam, kde to jenom jde, nemluvě o exhalátech stoupajících z komínů a odpadu ve vodách, řekách a mořích.
Nikdy jsem nepochopil, proč Bůh, který vidí dále do budoucnosti než my smrtelníci, nepřidal Mojžíšovi k desateru ještě jedno přikázání: Neznásilníš ani sexuálně nezneužiješ žádného člověka! A přitom sedmé přikázání nesesmilníš (nezcizoložíš) je určitě menším hříchem než by bylo to jedenácté.
Kde kdo se v Palestině za doby vlády Říma vydával za pravého mesiáše. Římané se s podobnými samozvanci moc nepárali, jednoduše je po krátkém soudním procesu fyzicky zlikvidovali, obvykle ukřižováním. Pouze jednou jedinkrát se zmýlili, a to když ukřižovali pravého Mesiáše. Jenomže kdyby ho neukřižovali, uvěřili bychom, že je ten pravý?
Pokud vás glosy zaujali, zde je pokračování.