Zvony z Lauterbrunnenu

Dušan Polanský

Potkali se náhodně u jedné z teras velikého, divoce hučícího vodopádu, jemuž místní říkají Trümmelbach. On v čepici s kšiltem, ona ve fialovém šátku uvázaném na piráta. Slušelo jí to až moc. Lákala. Vodopád u jedné z teras přímo běsní, prudký déšť kapek na terasu dopadá. Ona bez rozmyslu vodopádu běží vstříc a na plné hrdlo křičí: Já tě, ďáble z vod utkaného, porazím. Ledová tříšť ji celou zkropí. Kapkami pokrytou tvář smích zdobí, je šťastná jako malé dítě, když je matka k sobě přivyne a vroucně políbí. Podívejte se na mě, jsem holka malá! On jen tiše závidí, tak se z plna hrdla smát a radovat se již dávno neumí, je spíš racionální, dokonce o něm známí říkají, že i konzervativní. K propadlišti se jenom nesměle přiblíží, chtěl by si Trümmelbach v celé divokosti prohlédnout, nakonec toho ale nechá, chce mít šat suchý, co když se nachladí, pak smrkej a kýchej dalších deset dnů a měj nos červený, vždyť rýmu vždy silnou má.

Od první chvíle je to setkání bez výhledu do budoucna. On je již dlouho ženatý, téměř před důchodem, stále žije v minulém věku, ona lehce po třicítce. Má známost, dotyčný se ale prý nemá k činu. On z toho zatím moudrý není, ale co, jejich problém. Později mu možný důvod náznakem sdělí, ale zdá se mu jenom čistě racionální, láska je přece starost o milovaného, ale i touha plující na hladině moře nejistoty. Co je teď zde dočasně spojuje, je relativní samota příštích několika letních dnů. Relativní proto, že společnost je početná a veselá. Přítel se v horách lehce najde. I oni si nesměle řekli, že na túry spolu vyrazí a vůbec nevadí, když se k nim někdo přidá. Tak se i záhy stalo, byli to mladí manželé, a byl na světě malý tým. Lze jenom získat, ztratit není co. Všude slunce a příjemná únava z dlouhých túr. Krásy se oči nestíhají nabažit. Plíce blaženě vzdychají. Jenom škoda, že jeho nohy již tak neposlouchají jako kdysi.

Stoupají výš a výš. Nohy únavu zatím unesou a dech slovům bránu ještě otevírá. Povídá se smíchem, že všichni muži stejní jsou, že jim jde jenom o jedno. Má to málem za axiom, prý jej má praxí ověřený. Nic před ním netají, má za sebou několik známostí. V tomhle je proti ní nezkušený, proto ani příliš neoponuje, stejně by to smysl nemělo a k čemu slová v téhle výšce krásných hor. Její smích a krásně zbarvený hlas má spoustu podob, nestíhá je všechny vychutnat, k tomu by i společný život podle Hospodina byl krátký. Hned se tváří vážně, jako kdyby na rakev hleděla, po chvilce lehký smích má na očích a rtech, najednou, někdy ani nevíš proč, prudce vybuchne do nevázaného smíchu stoupajícího málem drze k řehotu, pak na dlouhou chvíli opět zvážní, přemýšlí nad jeho slovy, jako kdyby v duchu řešila složitou matematickou rovnici, a z toho zcela nečekaně vyprskne v jásavý dětský smích říkající beze slov, že nesouhlasí, že vše je jinak, že to nebere, a aby svému závěru dodala váhy, prudce zvážní a hledí na něho málem nehybně jako socha. Začíná být nervózní, když cítí, že ho upřeně pozoruje při mluvení. Není na to zvyklý i přesto, že deset let učil na vysoké škole. Jako by ho rozumem a citem každou vteřinu hodnotila: lže, mluví pravdu, jenom si něco vymýšlí, aby nestála řeč? A najednou fialový šátek chce to i ono vysvětlit. Opakuje do omrzení: „Vysvětlete mi to.“ Nestačí něco říct zběžně, odbýt otázku něčím mlhavým. Málem jej nutí, aby přešel k detailům, leč není to jenom pouhá ženská zvědavost, chce znát i důvod a kontext celý. Je tím dost udiven, je přece stále neznámý, ona ještě víc. Tolik náhlé intimity slov je na něho příliš. Uhýbá. Ještě štěstí, že v horách to jde často lehce, stačí přidat při stoupání do kroku. Ale co jí říct, když se opět setkají? Tvářit se, že již na otázky zapomněl? Tady žádná rada nepomůže, jenom se tiše modlit, aby jí přítel zavolal a on tím bez námahy navrch měl. Pak, krásko, s pravdou ven, jak to s tebou vlastně je?! Kdo je vítěz, jenž tvou přízeň a něhu na věky věkův bude mít, kdo poražený, jenž zde jenom pro tvou kratochvíli je a do smrti polykat hořkost bude?

Nedaleký vysoký vodopád, Staubbach, jenž vytváří spíš jemnou mlhu než šumící tok, měl při západu slunce dotvořit romantickou kulisu veselé společnosti mužů a žen při popíjení červeného vína. Pozdní večer na terase měl být klidný, akorát každou hodinu měl tiše vyzvánět nový zvon kostelíka, kterého ses mohl málem dotknout nataženou rukou. Starý prasklý zvon smutně odpočívá vedle kostelíka na zemi v dřevěné kleci a novému jasný hlahol závidí. Jak by ne, vždyť staletí vyzváněl křesťanskou radost, smrt, zval k pobožnostem, až věkem a únavou prasknul. Sundali jej v roce 1952. Tehdy on se narodil zcela v jiné daleké zemi, na rovině, kde vše dřepí u země a kde kopec je málem zázrak Boží.

Vše bylo ale zcela jinak. Jako prudký náraz ptáka do velikého proskleného okna přišla smutná zpráva, že dva členové z jejich řad se zatím nevrátili, že naděje ještě je, ale možná... Velehory jsou krásné, ale kruté, stále nás lákají na nádherné stezky smrti. Ale on tak smutně nepřemýšlí, ještě ne. Nechce myslet na nejhorší, je optimistický, hledá všechny logické a rozumové důvody pro dobrý konec, přece ještě včera se s nimi vezl v lanovce, povídali si příjemně a vzdělaně o všem možném. Proč by již nebyli? Přece nejsou vodní mlhou jejich vodopádu, koneckonců ani tá se neztrácí, jenom mění tvar, dolu se v potůček promění. Proč takové něco člověk neumí? Po pádu z výšiny by se v horách ještěrkou stal. Ona v okamžiku zvážní, již není dítě, smutná zpráva jí přidá léta, její smích kamsi zmizel. Určitě ne nenávratně, ale teď zde není, je někde dobře schován. Kde? To on neví, možná časem tajný úkryt objeví. Je tím vším zcela zaskočen, takový prudký obrat rozumově nechápe, nemá pro člověka milujícího exaktní výpočty žádnou logiku, přece ještě je šance, nic mimo axiomy definitivně neplatí! Odkud se v ní najednou bere tolik pesimismu, vážnosti a tragické intuice? Dítě, vědma, nebo jenom intuice mladé ženy, která již něco prožila a nemá moc důvodů k optimismu? Je ve sklenicích červené víno, nebo krev? Ona cítí krev, on by moc chtěl, aby to byl mok nespoutaného veselí. Kdo má právě teď pravdu? Chce tvrdohlavě zvítězit, aby se mohl před ní blýsknout, že je zkušenější, že hory zná lépe než ona. Je přece stále ještě mládě, když se narodila, on již mnohé slovenské hory v nohách měl.

Druhý den jim vedoucí sdělil, že bohužel ... Právě vyzváněl umíráček na jejich kostelíku. Starý prasklý zvon jenom smutně vzdychá. Po kolikáté? Už ani neví. Ona si již fialový šátek nevzala. On stále nechápe, proč neměl pravdu, vždyť tak si přál slyšet její rozpustilý smích, sametový hlas zurčící radostí. Leč nikdo mu neodpoví, ani krvilačně mlčící hory. Ví jistě jediné: Je to naposled, do hor se již nikdy nevrátí!

Základ napsán v Brně počátkem srpna 2010. Později několikrát nepatrně dolaďováno.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky