O absurdnosti nejen mé tvorby
Dušan Polanský
Nemám rád, když si někdo předem něco nastuduje, má to čerstvě v hlavě, a pak vás málem z toho zkouší jako ve škole. Také nemusím ty, kdo okázale své znalosti ventilují. Před čtrnácti dny jsem v antikvariátu sháněl pro malou Jindru Pipi dlouhou punčochu. Jistě uznáte, že pro malou dívenku dílko veledůležité. No a náhodou jsem tam potkal „vzdělance“, který pokud nečtete Heideggera, Camuse, Sartra, Nietzscheho apod. vás považuje za plevel. Něco jsem od těchto filozofů kdysi také četl, ale popravdě, že bych z jejich četby vyprodukoval něco užitečného a využitelného pro můj život, tak to bych lhal, třebaže netvrdím, že v mnohém nemají pravdu. Jenomže to jsou podle mne pravdy typu: 1 + 1 = 2. Možná, že můj zjednodušený postoj k těmto otázkám je dán i tím, že moje IQ nepostačuje na pochopení celé hloubky jejich filozofické tvorby.
Vzdělanec“ mi při mém bloumání kolem regálů plných knih položil zdánlivě sofistikovanou otázku. „Jaký je váš názor na absurdnost umělecké tvorby?“ Odpověděl jsem bez dlouhého přemýšlení asertivně: „Má celá tvorba je absurdní. A pokud chcete o absurdnosti tvorby vědět více, přečtěte si Alberta Camuse, jeho eseje o absurdní tvorbě, absurdním člověku či uvažování a hlavně Mýtus o Sisyfovi.“ Bylo mi jasné, že zmíněné eseje četl. Efekt se dostavil, "vzdělanec" se zarazil a znejistěl. Možná si pomyslel, že asi nebudu úplný blbec, třebaže jsem se ptal na Pipi dlouhou punčochu, dokonce, že klidně mohu být nějaký tvůrce, a že by se mohl octnout na tenkém ledě. Sice pak již mlčel, ale po celou dobu bloumání v antikvariátě mě podezíravě sledoval. Nezdál jsem se mu. On mě také, protože považuji podobné lidi za obyčejné nafoukané blby, kteří si neváží lidi práce. Lidi, kteří musí produkovat hodnoty, aby intelektuálové nepomřeli hlady. Nakonec mnozí intelektuálové pěstují absurdnost jenom módně, v reálném životě jsou velice praktičtí a chovají se velice racionálně a myslí především na svůj současný a budoucí blahobyt.
Určitě bych tuhle epizodu takhle pracně nepopisoval - sami uznáte, že nestojí za zmínku -, kdyby se krátce nato neodehrála jiná epizoda, která mi absurdnost tvůrčí tvorby připomněla. 13. února odpoledne v Bystrci na řece Svratce otužilci soutěžili v plavání. Vůbec mě to nezajímá, protože jsem člověk teplomilný, často smrkající, ale vnoučatům je potřeba denní program vyplnit aktivitami, aby se nenudila, takže se vyrazilo na procházku. Brňané dobře ví, že kolem Brněnské přehrady a podél Svratky pod přehradní hrází směrem po proudu stojí dřevěné sochy. Výtvarník dílo vytvoří, natře, aby nějakou dobu vydrželo, osadí jej, ale tím péče o něj končí. Obvykle přibližně po deseti až patnácti letech sochy vlivem počasí zchátrají. Poté se instalují sochy nové, a tak to jde stále dokola. Takhle stavět a bourat rodinné domy by asi nešlo.
Za zmíněné akce jsem podél Svratky vozil v kočárku spícího nejmenšího vnoučka a nudě se, prohlížel jsem si pečlivě volně stojící dřevěné skulptury. Zastavil jsem se i u jedné sochy před dožitím; vidíte ji na obrázku, včetně popisného štítku. Odhaduji, že ještě vydrží cca 5let. Přitom je to docela nápadité a zajímavé dílo. „Proč ty sochy občas nenatřou, takhle i tahle za několik let pojde, vždyť je to škoda! Barák si každý vzorně udržuje, ale na tohle se kašle,“ promluvil za mnou starší hlas. Otočil jsem se. Kritikem byl pán přibližně v mém věku. Dal jsem mu za pravdu několika neučesanými větami. Tím ale naše povídání muselo skončit, jelikož diváci začali pokřikem povzbuzovat plavce, z čehož plynulo nebezpečí, že mi vnoučka probudí. A tak jsem s kočárkem pelášil směrem k fotbalovému hřišti, abych větší vzdáleností od plavců eliminoval dopad diváckého hulákání. Nakonec vše dobře dopadlo, neprobudil se.
Pak v klidu a dívaje se na spícího vnoučka jsem si uvědomil, že s mými webovými stránkami je to horší než se skulpturou na obrázku. Kolem sochy chodí lidé, někteří se zastaví, sochu si prohlédnou, podívají se na štítek, co tím umělec vlastně chtěl říct. Kdežto z mých všech stránek – už jich je docela požehnaně – se obvykle chodí jenom na zcela určité stránky, přitom jich není moc, možná deset, když nepočítám barbarismus, jakým jsou recepty. Obvykle si je čtenář dle klíčového slova vyhledá přes službu google. Stačí ale velice málo, aby najednou moje stránky nebyly. Když již zde nebudu a doběhne předem zaplacená roční – prý zaplatit více let předen nejde – doba podpory, stránky definitivně skončí. Není i v tom kus absurdnosti? Do něčeho vložíte stovky a stovky hodin úsilí a najednou je to pryč. Tvrdit, že o stránky bude pečovat někdo z blízkých, je zcela naivní. Stránky je nezajímají, což není lamenatce, jenom konstatování skutečnosti. Je to např. jako s hokejem, někdo na hokej chodí, někdo nechodí. Řada filatelistů mi takové smutné konce sděluje často: Nikdo z rodiny nechce v sbírání pokračovat, tak co, sbírku prodám. Zájemci o utržené peníze se pak již hlásí sami.
Leč přes tuhle absurdní skutečnost stránky tvořím furt pryč. Třebaže se musím přiznat, že počátkem minulého léta na mě padla hluboka depka, chtěl jsem s tím seknout. Ale nešlo to. Určitě nejsem žádnou výjimkou, takových jako já je jistě více. Tvoříme – pochopitelně je jedno, co to je – jednoduše proto, že tvořit musíme, ač dobře víme, že efekt je prabídný. Jenomže kdybychom netvořili, náš život by se z našeho pohledu – ten pohled může být z pohledu někoho jiného zcela mylný – zredukoval na pouhou fyziologickou konzumaci života, a tak jednoduše neumíme žít, to by byl náš konec. Obvykle se argumentuje pocitem radosti z tvorby. Osobně netvořím pro pocit radosti či spokojenosti, pouze a pouze z pocitu nezbytnosti tvořit. Tvorba bez cíle je absurdní tvorba. Při takové tvorbě nemůže myslet na budoucnost, kdybyste tak mysleli, již to nebude absurdní tvorba, ale tvorba s jasným cílem. Z toho rovněž plyne, že při absurdní tvorbě myslíte více na minulost než na současnost nebo budoucnost. Nejen na minulé události, ale i na lidi z minulosti, přitom je jedno, zda to byli lidé milí nebo protivníci. Proto není náhoda, že i já se ve svých textech tak často vracím do svého mládí a vzpomínám.
Možná, že nějaký sečtělý filozof by namítl, že na mých stránkách se často zmiňuji či odvolávám na Boha, přitom absurdní člověk by měl žít mimo (křesťanského) Boha, jelikož víra v Boha je víra v posmrtný život a to je již myšlení na budoucnost nebo dokonce jakýsi racionální kalkul. Což o to, pravda to je, jenomže já nejsem absurdní člověk, pouze říkám, že má tvorba je absurdní. Budu ještě otevřenější, kdybych dokázal tvořit smysluplněji, tak bych tak tvořil. Jenomže k tomu nemám vlohy, proto tvořím absurdně, víceméně bez smyslu a cíle. Ovšem i taková tvorba mi dává něco, co mi nemůže nabídnout jiná netvořivá racionální činnost, třebaže by byla sebesmysluplnější. Tím vůbec netvrdím, že u mnohých jiných – popravdě dokonce drtivé většiny lidí – to není přesně opačně. Holt někteří jsme výjimkou.
Pochopitelně s absurdními situacemi se potkáváme občas i v běžném životě. Kdo z nás alespoň jednou v životě nevyslovil větu: "To snad není možné!"? Jenomže pokud domnělá nemožnost souvisí s negativním chováním a jednáním někoho vůči nám, obvykle se nejedna o absurdnost, ale o obyčejnou vykutálenost, obyčejný egoismus nebo obyčejnou racionálnost za každou cenu, bez ohledu na utrpení toho druhého. Ale to jsme již od našeho tématu odbočili. Přeji vám, abyste se ve svém Já cítili, co nejlépe, bez ohledu na to, jaké to vaše Já je.
V Brně 18. února 2016.