Agenti
Dušan Polanský
Agenty až na dvě výjimky nemám rád. Než se k výjimkám dostanu, alespoň krátká vzpomínka na jiné dva agenty, na které jsem v životě kdysi dávno narazil. Sice žádné hvězdy to nebyli, ale k státem placených agentů v té době patřili.
První agent mě v roce 1976 coby čerstvě nastoupivšího mladého poručíka do praxe prověřoval, zda mohu mít přístup k materiálům a skutečnostem charakteru PT, to jest přísně tajným. Byl to zkušený a mazaný agent. Před vydáním definitivního rozhodnutí šel na mne flignou. Nechal si mě předvolat do minikanceláře, kde osobní kontakt byl velice těsný. Chvíli upřeně na mne hleděl očima připomínající trny kaktusu, a pak uhodil jako boxer direktem na odkrytý obličej: „Proč jste mi utajil informace o tom, že máte v kapitalistické cizině příbuzenstvo!“ Znejistěl jsem více než dost, v té době totiž v Anglii žila jedna sestřenka, která emigrovala v roce 1968. Ovšem ve formuláři se druhé koleno příbuzenstva neuvádělo a na pracovišti jsem se o této sestřenici nikomu nezmínil. V klidu, s dostatkem času na rozmyšlení, by asi každý z nás věděl, jak asertivně odpovědět, ale já byl v té době v těchhle věcech naprosto nezkušené a naivní ucho, takže se nedivte, že jsem pod psychickým tlakem zkušeného padesátníka ze sebe vyrazil: „To, co jsem uvedl ve formulářích, je pravda.“ Hned nato mi došlo, že moje odpověď nebyla správnou trefou, ale co dělat, již byla venku. „Já se neptám na údaje ve formulářích, ale na celé vaše příbuzenstvo,“ gradoval psychologický atak tmavovlasý agent s tmavými očima. Jistý jsem tím, zda o sestřence ví nebo neví, nebyl, ale nakonec jsem to risknul: „Možné to je, mám dohromady kolem třiceti bratranců a sestřenic, ale nevím o nich nic takového, co vás zajímá, kdybych takovou informaci měl, tak bych vám ji sdělil. Agent mne ještě chvíli upřeně pozoroval, nevěřícně zakroutil hlavou a se mne zeptal, zda to myslím s tím počtem příbuzenstva vážně. Když jsem mu řekl, že ano, asi rezignoval a pochopil, že ze mně nic nevydoluje, že žádné body k jeho dobru nebudou. Aby situaci alespoň zachránil, tak mne ještě chvíli dusil, abych pochopil, že on je ten, kdo má moc nad moji maličkostí. Ale to jsem se již jakž takž uklidnil, a dokonce jsem našel odvahu, dlouho se mu dívat do očí. Možná i to byl důvod, že jej hra na schovávanou přestala nakonec úplně bavit a mě bez dalšího komentáře propustil. Prověření na PT jsem zakrátko obdržel.
Po setkání s prvním agentem uplynulo několik let a já jsem již byl zkušenější, tedy myslím si to. Setkání s druhým agentem bylo podstatně zajímavější a hlavně uvolněnější než s tím prvním. V době, o které mluvím, jsme bydleli v minibytě a čekali jsme druhý přírůstek do rodiny. Měl jsem podanou žádost na větší byt. Agent – můj bývalý kolega používal výraz klifton, podle příběhů neohroženého agenta Cliftona –, který měl naše pracoviště na starosti z hlediska utajení, se jednou začal se mnou ve službě velice familiárně, kamarádsky bavit. Informaci o tom, že mám podanou žádost na větší byt měl, byl to je ho trumf. Projevil naoko veliké pochopení pro situaci mé rodiny. Otevřeně mi řekl, že pořadí žádostí na byty není žádný status quo, že lze za určitých podmínek pořadím žadatelů zamíchat. O tom jsem nikdy nepochyboval, tak naivní jsem nebyl, koneckonců praxe to bohatě dokládala. Leč jeho nabídku jsem rozhodně odmítl, že si na byt počkám. Doma jsem se o nabídce zmínil manželce. Pro mé rozhodnutí měla pochopení a považovala jej za správné. V práci mě čekalo za tři dny malé překvapení. Kolega, který měl rovněž podanou žádost na byt, ale asi půl roku po mně, mi sdělil, že se dostal do pořadníku a že v nejbližší době si půjde pro dekret na byt...
Ale nechme nepříjemné kliftony svému osudu, teď raději ke dvěma agentům, které mám rád. První je agent Bob Saint-Clair z filmu Muž z Acapulca. Film byl natočen v roce 1973 a agenta a současně průměrného pisálka, který agentovi vdechnul život plný nástrah, nebezpečí a dobrodružství hraje Jean Paul Belmondo. Jenom doplním, že jeho skvělý výkon neméně skvěle doplňuje půvabná a přirozeně hrající herečka francouzské národnosti Jacqueline Bisset. Nebudu vám zde vypisovat, co se mi na Bob Saint-Clairovi líbí, pokud jste film neviděli, jednoduše se naň podívejte. Druhého mého milovaného agenta můžete vidět na fotografii, kterou nebylo až tak jednoduché pořídit, což je ale u agentů běžné. Popravdě tenhle agent má ještě více manýrů než Bob Saint-Clair, což by divák, jenž film viděl, řekl, že je to přímo nemožné. Hlavní rozdíl mezi ním a Bob Saint-Clairem je ten, že druhý agent je dáma. Jiné podstatné rozdíly mezi nima ani nevidím. I můj druhý milovaný agent mi připomíná malé dítě, které neví, co by chtělo. Jindy zase koumáka, kterému nestačí, že něco funguje, ale chce svéhlavě vědět, proč to tak funguje. Podruhé zase rozmazlenou mediální hvězdu, která si myslí, že celý svět se musí podřídit jejím vrtochům a požadavkům. Je pravda, že jsou i chvíle, kdy člověk má pocit, že se baví s velice uvážlivou a rozumnou dámou. V těchhle přirovnáních bych mohl pokračovat ještě dlouho, raději uvedu několik agentských manýrů, které jsou pro tuhle dámu typické.
Začnu řízením vozidla. Jak můžete vidět, je tak suverenní, že občas jen tak z frajeřiny volant nedrží rukama, ale nohama. Kladem je, že je čistotná, a tak si alespoň předem zuje boty, aby se volant neušpinil. Zásadně používá vozidlo s odklápěcí střechou. Bohužel výrobce kvalitně nevyřešil sklápění střechy, což zase agentka vyřešila přímo geniálně: k zajištění polohy střechy používá robustnější kolíčky na prádlo. Jediný problém je v tom, že když si vzpomene na tohle šlendriánství výrobce, tak se vzteku kolíčky z vodidla vyhazuje, doleva, doprava, prostě jak ji napadne. Pokud se jedná o konzumaci jídla, je to podobné jako s řízením vozidla, ráda jí s nohama na stole. Když je okolím upozorněna, že, co je moc, to je moc, postaví se na protest na židly a bimbajíc se jako panáček se závažím ve velikém bříšku jídlo konzumuje v stoje, což je někdy pro spolustolovníky zážitek o nervy. Jenomže nakonec si každý z nich řekne: „Ať se konečně nají a bude klid.“ To, že již dojedla, dá sice najevo také nevychovaně, symbolickým vyplivnutím jídla, ale to již nikomu nepřijde, hlavní věc, že se nezřítila ze židle. Ale abychom nebyly jenom kritický, pro objektivnost je slušné uvést, že některých zvláštních zlozvyků se časem i zbavila, např. kopání nohama v poloze ležmo rychlým tempem do čehokoliv pevného nebo rozhazováním všeho, co vykazuje jakoukoliv uspořádanost. Pokud jde o rozhazování předmětů, můžeme jí připočíst k dobru, že dobře zná jeden ze základních zákonu fyziky o růstu entropie neboli populárně řečeno: neuspořádanost je přírodě daleko bližší než pořádek. To, že agenti jsou často i volnomyšlenkáři potvrzuje tím, že všude tam, kde to jenom trochu jde, vše ze sebe svléká a nejraději se válí nahá po podlaze, prý postel je na to malá. Většina agentů má pozitivní vztah k technice, také naše agentka není žádnou výjimkou, vždy má u sebe všechny ovládače zvukových a obrazových médií a zuřivě přepíná z jednoho kanálu na druhý. O mobilech a telefonním sluchátku raději ani nemluvě. A vůbec, když se jí dostane do rukou cokoli, co vykazuje prvek rozebratelnosti, neváhá a snaží se předmět přímo rukama otevřít. Když se nedaří, s tichou prosbou v očích se obrátí na někoho znalejšího, aby jí s rozebráním pomohl. Jejím velikým plusem je velkorysost, pojem vlastnictví je jí málem cizí. Cokoliv jí patří, může si kdokoliv bez optání vzít, pochopitelně stejný přístup očekává od ostatních, jenomže často naráží na nepochopení, většina osob z jejího okolí má totiž již od útlého věku svými rodiči vypěstovaný silný vlastnický instinkt. Ale opět z důvodu objektivnosti uveďme, že zmíněná velkorysost neplatí pro tužky a fixy. Tyhle kreslící pomůcky si nedá vzít nikým, je připravena si je bránit zuby nehty. Zlí jazykové tvrdí, že to má po dědovi, ten byl pisálkem a bez tužky ani rána, vždy musel mít nějakou při sobě, aby zachytil svoje ne moc valné literární nápady. Ale pravda to není, děda si nikdy nic nepoznačil, proto i většina jeho dobrých nápadů skončila ve věčném zapomnění. Takhle bych mohl ve výčtu vrtochů naší agentky pokračovat ještě dlouho, ale jistě pochopíte, že příliš informací může odhalit její identitu, což je pro každého agenta největším nebezpečím při plnění jeho ušlechtilých i neušlechtilých úkolů.
V Brně 6. října 2012.