Dušan Polanský
Ve vinotéce na Leitnerově, je to kousek od Nemocnice U svaté Anny, se zvyknu zastavit po chvilce loudání městem dva až třikrát v týdnu na dvě deci bílého, obvykle si dám Pálavu. Víno je průměrné, ale tomu odpovídá i cena, což je pak v pořádku. Kvůli levnému vínu sem ale nechodím, doma mám vždy několik lahví kvalitního vína, spíš pro atmosféru, pach stáří a hlavně neopakovatelnou klientelu. Ta se zde téměř nemění, vesměs jsou to starší lidé. Za ty roky, co sem chodím, jsem zde viděl zestárnout a umřít již několik známých tváří. Známých myslím většinou z vidění. Obvykle popíjím sám, jen někdy se dám s někým do řeči. Skutečná jména neznám, nejzajímavější štamgasti mají moje přezdívky. Dívám se a klidně pozoruji. I to je znak svobody, když se člověk může v klidu dívat na lidi kolem; tvář, gestikulace, mluvení, mlčení, zamyšlení, nálada, projevené city. Každý člověk je zde krajina, kterou si můžu v klidu prohlédnout a pokusit se dohlédnout na konec jejího horizontu.
Pokud sem zabloudí, většinou náhodou nebo omylem, nějací mladí lidé, obvykle se již nevrátí. Nemají důvod, pohled na staré lidi a jejich řeči nejsou asi pro ně nic příjemného. V mládí jsem byl možná stejný.
Občas se na skleněné stěně z chodby objeví černobíle parte. Několik dnů pak uvnitř vládne smutné napětí. Všichni se zde znají, na nebožtíka nebo nebožku vzpomínají opatrně, jako baletky stojící na špičkách prstů. Všudepřítomná otázka je jediná: Kdy já? Po pohřbu parte konečně zmizí a opět zde zavládne na několik týdnů klid a nepřesvědčivá víra v dlouhé neumírání.
Docent je jeden ze stálých návštěvníků. Je to opravdový docent, učil kdysi na vysoké zemědělské. Několikrát jsme se spolu bavili; o životě, o filatelii, byl totiž také předsedou již zaniknuvšího klubu filatelistů. Má nadhled, ale je trochu ješitný na svůj titul a to, čím kdysi byl. Přednášel, zkoušel, měl vážnost, jako všichni učitelé. Občas v řeči svůj titul okolí nenápadně připomene, aby náhodou nezapomněli, že je trochu víc než oni. Dobře ale ví, že zde tituly již neplatí, jejich platnost zde vypršela, tady platí pouze jakés takés zdraví a finanční jistota.
Včera vcházeje do vinotéky jsem si všimnul, že docent bez pozdravení, což se občas stává, je kapánek roztržitý, kolem mě rychle odchazel pryč. Byl napružený, což se také občas stává, jak jsem již řekl, má o sobě trochu vyšší mínění, a tak stačí malá narážka okolí na jeho osobu a je oheň na střeše. Tohle ale moc nevnímám, ani včera. Patří to jaksi k zdejšímu milieu. Jako desítky dalších detailů, o nichž bych mohl napsat tlustou povídku. V stoje popíjím své dvě deci. Najednou se rozřeční ten, který sem často nechodí; není mi vůbec sympatický, když si trochu vypije je nepříjemně hlučný, hloupě sebevědomý, nepříjemný. Stejně jako dnes. U stolu nafoukaně vysvětluje, že řekl po malé hádce tomu, o němž vyprávím: Akademiku, jdi domů! Další štamgast, sportovec – kdysi skákal dálku, dokonce byl v širším kádru pro olympijské hry v Moskvě –, chce jeho chvástání uvést na pravou míru, vysvětluje: On není akademik, je to docent. Pan Arogantní s přiopilým vítězným úsměvem halasně odpoví: No, vidíš, já jsem mu vlastně neublížil, já jsem mu dokonce titul přidal, tak co! Jsem udiven. Arogantní se význa v titulech, za socialismu byl opravdu akademik vysoce ceněný nepedagogický titul, jehož držitelů nebylo moc. Arogantního jsem zatím pokaždé viděl jenom vyhrát, možná že až Smrt mu dá poznat pocit prohry. Nebude první ani poslední. Boží mlyny pro někoho za života jednoduše nemelou.
V Brně 2. prosince 2011.