Alej neboli pf 2013
Dušan Polanský
K digitálnímu věku patří rozesílání přání elektronickou poštou ve formě barevných obrázků. Asi jako většina lidí, i já dostal několik těch vánočních a novoročních. Většina z nich byla od kolegů v práci, kteří je často rozesílají ve velikém. Nejvíce mě ovšem potěšila přání, jež byla směrována cíleně na mě nebo lidi mi blízké. Co bych lhal, bylo jich pramálo, to ale vůbec nevadí, neboť mezi nimi bylo jedno, které mě potěšilo obzvláště. Tady je:
Spoza mohutného kmene stromu rostoucího v aleji na mě vykukuje štěstí v podobě milovaného prcka, vnučky. Kdyby vnučka vykukovala spoza nějakého auta, rohu domu, kusu nábytku nebo veliké skály, to by nebylo ono. Třebaže mi R + V + J přejí, aby štěstí na mně vykukovalo odevšad, přesto jsem rád, že vykukuje právě spoza stromu v aleji. Proč? Důvody jsou dva.
První. Miluji dlouhé aleje a chůzi nimi, třebaže vím, že tohle tvrzení působí v dnešní době dost okázale a nedůvěryhodně, vždyť mohutných alejí již téměř není, za posledních čtyřicet let jich ubylo více než hodně. Alej vzrostlých stromů má pro mne hlubokou symboliku. Na jedné straně mohutné stromy rostoucí do nebe nám připomínají pomíjivost lidského života a věčnou slávu Boží, na straně druhé alej nás cíleně směřuje tam, kde očekáváme jistotu, teplo, pocit bezpečí a vůbec cosi, co neumíme přesně popsat a přesto je to pro smysl života každého z nás moc důležité, cosi, co každý lidský život obohacuje jakýmsi vyšším duchovním rozměrem bez ohledu na délku života každého z nás. Alej je společným dílem člověka a přírody. Aleje rostou podél cest, cestiček v parcích, vedou nás k sakrálním křesťanským stavbám, místům věčného fyzického odpočinku. Nemluvě o tom, že není tomu dávno, co aleje byly povinné podél cest. Důvod byl prostý, všichni chodili pěšky nebo jezdili na koních. Aleje, tedy stromy, zde byly kvůli klimatu. Dnes mnozí lidé ani neví, že strom chladí a zadržuje vodu.
Neznám člověka, který by neměl rád aleje, tedy pokud nejsou nebezpečím při jízdě dopravními prostředky, na kole apod. Za to ale aleje nemohou, za to může malá lidská velkorysost, která jim nedokázala ve své lakotě a nepředvídavosti nabídnout dostatečnou šíři pro růst přes životy a dílo mnohých lidských pokolení. Leč abych o alejích z minulosti jenom nebásnil, ukázka jedné takové aleje, zde břízové, je na pohlednici prošlé poštou v roce 1902.
Druhý důvod je, že tohle přání oživilo vzpomínku z mého dětství. Ale protože nemám rád bohapustou faktičnost, přidám poněkud delší prolog, i když v něm nakonec faktů bude až až.
Když se mým rodičům koncem roku 1959 narodil v Sládečkovcích (tehdy Sládečkovce, dnes Močenok) na Slovensku můj druhý nejmenší bratříček Peter, Peťko, Petrík – ten první Peter, Peťko, Petrík se dožil totiž pouze 364 dnů –, bylo jasné, že v malém domečku bez sociálního zařízení a vodovodu se nemůže tísnit spolu sedm lidí (když počítám i babičku). Táta v té době již byl čerstvým zemědělským inženýrem, a tak se není co divit, že si začal hledat místo s větším bytem. A protože dělal na okrese v Seredi, nebylo pro něj až takovým problémem si takové místo najít. A tak v roce 1960, hned poté, co jsem obdržel v druhé třídě pololetní vysvědčení (tři mladší sourozenci ještě do školy nechodili), jsme se odstěhovali od babičky do Dolného Majera (slovenské místopisní názvy většinou ponechávám i při skloňování) u vesnice Báb, dnes se tento konec světa zove moderně Alexandrov dvor. Kde to je? V pohádce bych napsal, že na konci světa, ale pomohu vám ten konec světa najít. Jestli vyrazíme autem po nové silnici ze Seredi do Nitry a mineme po levé straně vesnici Pata, tak asi po sedmi kilometrech jízdy uvidíme po pravé straně těžko definovatelný komplex budov; za mého mládí zde fungovala veliká sušička tabáku, který se v okolí Dolného Majera hodně pěstoval. Kousek za tímto komplexem budov, cca 200 metrů, nás čeká malý dopravní rébus, doleva je odbočka do vesnice Báb, tam zatím nepojedeme, budeme pokračovat ještě kousek, tak cca 150 metrů, směrem na Nitru, pak nás čeká prudká točka o 180 stupňů do protisměru, tj. pojedemee zpět směrem do Seredě, asi tak 150 metrů. Pak odbočítme doleva. Po krátkém úseku narazíme na vidlici, na ní se dáme doprava, a po kousku jízdy, opět tak po 150 metrech, pro změnu odbočíme doleva, a tím jsme se octli na silnici, kterou se asi po 700 metrech dostaneme do Dolného Majera, dnes dolní části Alexandrova Dvora. Ta druhá, horní, část je ve směru jízdy do vesnice Báb; od již zmíněného dopravního rébusu je to asi 250 m. Kdysi se táhle výše položená část Alexandrova Dvora jmenovala logicky Horný Majer. Ten je známý tím, že byl zde velmi pěkný zámeček (po slovensky kaštieľ) s vzorně udržovaným lesoparkem. Dnes je zámeček i park v hrozném stavu. Že tomu tak vždy nebylo, lze vidět v starším slovenském filmu Jerguš Lapin (námět je podle románu Ľudo Ondrejova: Zbojnícká mladosť), v němž stejnojmenný hrdina naštvaný na majitele továren kamenem rozbije okno na rodinném sídle továrníka, což ve filmu je zmíněný zámeček. Za mého mládí v zámečku byly hlavně kanceláře Výzkumného ústavu tabákového priemyslu. Ten vznikl za časů protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu. Za války se nedostávalo tabáku na výrobu cigaret, tak se začal pěstovat právě zde. A dařilo se mu tu slušně, ještě za dob socialismu se zde pěstoval poměrně kvalitní tabák. Proč vás ale tolik unavuji zeměpisnou polohou Alexandrova Dvora? Důvod je ten, že v Hornom Majeri byla jednotřídka pro první až pátý ročník - počet žáků býval celkem 10 až 15, takže 2 až 3 žáci na jeden ročník - a v Dolnom Majeri jsme bydleli. Pro představu, počet obyvatel obou majerů činil cca 140 lidiček. V Dolnom Majeri nebyl ani obchod.
No a konečně se teď mohu rozpovídat o mé vzpomínce evokované přáním s vnučkou. Představte si, že se píše rok 1960, je začátek února, takže jsme uprostřed zimy, krajinu pokrývá čerstvě napadlý sníh, je vám sedm a půl roku, táta vás zavede poprvé do místní školy v zmíněném Hornom Majeri a na rozloučenou vám řekne: „Dušane, jsi již veliký kluk, domů to jistě zvládneš sám, drž se kamarádů!“ Jenomže já ještě žádné kamarády neměl a navíc po škole se vypařili jako pára nad hrncem. Smutně jsem stál s taškou na zádech u školy a koukal se bezradně kolem. Netušil jsem, kterým směrem se mám vydat domů. Konečně si mne všimnul jeden pán z výzkumného ústavu a zeptal se mě, čí jsem. Vzorně jsem mu řekl celé své jméno. „Aha, tak ty jsi syn našeho nového správce a bydlíš v Dolnom Majeri. Ničeho se neboj, já ti vysvětlím, jak se lehce dostaneš domů. Podívej, nejprve půjdeš touhle aleji stromů, na jejím konci narazíš na křižovatku, na té odbočíš doprava … vidíš tam, jak jezdí hodně aut. Dej na sebe pozor, to je silnic první třídy a těch aut po ní jezdí opravdu moc! Takže půjdeš podél té cesty, kde jezdí tak hodně aut, nemůžeš zabloudit, povede tě alej mohutných stromů … víš, to jsou vesměs třešně, bývají výborné, sladké, srdcovky, v letě na ně budeš s kamarády chodit … no a pak narazíš na odbočku doleva, tou se dáš. Pak již nemůžeš zabloudit, budeš pokračovat stále dolu mírným kopcem, drž se stále stromů, budeš je mít po obou stranách, je to velice dlouhá alej mírně vzrostlých stromů. No a když již stromy podél cesty neuvidíš, tak jsi doma.“ Ještě mě nezapomněl pochválit, jakýže jsem to šikovný a odvážný kluk, že půjdu sám domů a popostrčil mně správným směrem, abych konečně vyrazil na cestu. A tak jsem vyrazil. Docela sám. To, že jsem poprvé slyšel slovo alej mi věřit nemusíte, ale tam, kde jsme bydleli předtím, stromů moc nebylo; ovšem to, že se mi pletly směry doleva a doprava na to se můžete spolehnout. Domů jsem dorazil, po patřičném bloudění, asi po hodině a půl, za což jsem byl dokonce pochválen.
Později jsem dokázal stejnou cestu urazit, pokud jsem se nikde nezastavoval, za půl hodiny. Tři zmíněné aleje stromů jsem si ale vryl pevně do paměti. I dnes, když z nich nezůstalo skoro nic, je vidím před sebou v celé kráse. Po celých šest let, co jsme v Dolnom Majeri bydleli, to byly spolehlivé majáky ukazující mi cestu do bezpečí: ráno do skromné přízemné malé budovy školy s velikými kamny na uhlí; po škole zase k našemu domovu, tam, kde mně čekala pokaždé máma s teplým obědem. Je jasné, že další dny jsem začal chodil do školy i ze školy s kamarády. Každá společná zpáteční cesta domů byla vždy malým svátkem, který končíval bučením krav, kvikotem prasat a vrcholil zastavením se u ohrady s výběhem koní a obdivným pozorováním překrásných tažných tátošů. A když jsem se již pustil do těchto sentimentálních popisů nemohu nevzpomenout, že za mého mládí okolí Dolného Majera na jaře a v létě bylo rájem motýlů, roháčů, chroustů a všelijakého hmyzu. Doslova houfy admirálů, bělásků, otakárků fenyklových člověk mohl vidět doslova všude. Najít ráno na zdi nebo kmenu stromu přilepeného obrovského nočního motýla nebylo ničím neobvyklým.
Drahá čtenářko, drahý čtenáři, snad jsi teď alespoň kouskem citu pochopila či pochopil proč mě obrázkové přání k roku 2013 se sněhem a alejí stromů tolik potěšilo. Takže i já Vám přeji, aby štěstí na Vás vykukovalo opravdu odevšad, nějak tak a podobně, jak vykuje malá Jindra spoza kmene mohutného stromu. Rovněž Vám přeji, aby jednou, i když tu již nebudu, v krajině kolem Vás vyrostly krásné aleje stromů, kterými se budete nejčastěji procházet jen tak pro radost, ale které Vám budou nápomocny i při hledání správného směru v složitých životních situacích. Nějak tak a podobně, jak byly nápomocny kdysi mně.
V Brně 28. prosince Léta Páně 2012.