Azurové sbohem

Dušan Polanský

Do schůzky na louce chybělo patnáct minut. Schválně přišel dříve, protože chtěl být tam první a chvíli zcela sám. Posadil se do trávy mezi luční kvítí a lehce se napil z malé PET láhve vlažné vody. Chvíli se nezúčastněně díval do zeleného rovinatého údolí a směrem na panelákovou zástavbu v dáli. Pak se rozhlédl kolem sebe po rozkvetlé louce. Teď, uprostřed léta, tu bylo nádherně. Jeho zrak se zcela mechanicky zastavil na zahradě položené v mírném svahu po pravé straně. Vždy se mu líbila. „Bylo by krásné mít právě tuhle zahradu s tak krásným výhledem,“ pomyslel si pokaždé, když byl na téhle louce. Povahou byl ale realista, a proto tohle přání obratem zasunul kamsi do světa nerealistických snů, třebaže věděl, že v podvědomí mu zůstane ještě pěkně dlouho.

Vzhlédnul k obloze. Byla bez jediného obláčku, malíř by řekl, že má málem barvu azure blue. Málem proto, že modř byla trocha vybledlá. Takové nebe neměl rád. Azuro v něm vždy vyvolalo představu, že je voják, který to smrtelně schytal na louce, leží na zádech a dobře ví, že mu zbývají poslední okamžiky života. A to by měl hledět do mrtvého nebe bez jakéhokoliv pohybu?! Na konci pozemského života by měly po obloze plout oblaka všech odstínů, louka by měla vonět nepokosenou trávou a polním kvítím, umírající by měl být pln bolesti, že opouští tak krásný svět. Ještě jednou se škaredě podíval na oblohu tuše, že je znamením něčeho nedobrého.

„Ahoj,“ ozvalo se mu smutně za zády. Její jindy svěže sametový hlas ho vždy okouzloval, miloval jej stejně jako ji. Někdy mu bylo zcela jedno, co povídala, hlavně, že slyšel její hlas. Když si ještě dnes po ránu představoval, že žijí spolu, tak se viděl sedět vedle ní a ona mu povídá o každém detailu prožitého dne a on jenom poslouchá, občas lehce přikývne, aby si nemyslela, že ji vůbec neposlouchá. Ovšem ani tak neposlouchá to, co mu chtěla sdělit, jako spíš každou slabiku, větu, intonací, úsměv, případně i artikulaci řeči protějšku, s nímž se dostala do křížku nebo si jen tak s ním povídala. S úsměvem si vzpomněl, že mu jednou navrhla, že se spolu budou dívat na film. Málem ho omylo, s ní by se nikdy nedíval na film, už jenom její hlas mu vydal za všechny filmy světa.

Její dnešní ahoj vůbec neznělo svěže s doprovodným úsměvem. Navíc začala lehce pobrekávat, rozetřela si šminky, krátce nato se vysmrkala do papírového kapesníku, ten ale nemusel, vždy ho rozčilovalo u kohokoliv smrkání do papíru, osobně dbal vždy na to, aby měl s sebou veliký bavlněný kapesník. Dnes je ale docela problém, sehnat kvalitní bavlněný kapesník, prodávají se hlavně šmejdy. Nechtěl, aby brečíc mluvila, to z jejího hlasu neměl nic, a tak to raději řekl za ní. „Já vím, je mladší, šikovnější, více vydělává a hlavně je volný.“

„Dobře víš, že to není tak jednoduché,“ odpověděla mu již trochu uklidněná nedívajíc se mu do očí. Nakonec vždy byla ráda, když se mohla s ním přít, přitom bylo jedno o co, jenomže teď dobře věděla, že on mluví holou pravdu. Ovšem alespoň náznak nesouhlasu si neodpustila. „Nechci být sama, a ty nebudeš nikdy zcela volný.“ „To máš pravdu,“ jenom potvrdil to, co věděli oba. Tady nemohl kontrovat ničím, jednoduše již byl v životě nějak zakotven, dokonce již dávno předtím než se poznali. Nabídl jí láhev s vlažnou vodou. Trochu si lokla. „Vždy je příjemné pít s někým blízkým z jedné láhve,“ pomyslel si jen tak pro sebe. Měl to za intimnější než když se dva drží za ruce. Málem mechanicky jí odrhnul pramínek tmavých vlasů z čela. Dělal to rád, vždyť byla tak krásná. Jenomže teď věděl, že je to již naposled. Chtěl ji ještě jednou políbit, ale dopadlo to neslavně, sice pusou neuhnula, ale rty s lehce otevřenou pusou mu nenabídla, a přitom se moc ráda líbala s otevřenou pusou. Marná sláva, její intimní polibky patří již někomu jinému.

Nechtělo se mu pouštět do složitých úvah, raději vše zkoncentroval do krátkého proslovu: „Je známo, že když se dva lidé milují, nikdy se nemilují stejné, jeden miluje více, druhý méně. Ten, co více, je v nevýhodě, trpí ... a pěkně dlouze. Bohužel ten, co více, jsem tentokráte já. Půjdeme, škoda času. Ty jej věnuješ novému příteli a já si dám u řeky pivo.“

Neprotestovala, možná byla ráda, že rozchod mají bez většího trápení za sebou. Ještě před chvíli si namlouvala, že zůstanou kamarády, ale teď pochopila, že on o takový vztah nestojí. Byl by pro něj utrpením. Možná na počátku jejich vztahu ho milovala o kousek více než on ji, ale teď to již nebyla pravda. Byl to on, kdo ji miloval více. Rozchod si pro sebe již stihla ospravedlnit: „Vždyť se nic hrozného nestalo, byla to jenom krátká láska předem odsouzená ke krachu. Možná to s tím jeho trpěním po rozchodu přehání. Určitě se z toho dostane rychle a z jejich krátkého vztahu mu nakonec zůstane hezká vzpomínka.“ Sice moc tomu nevěřila, spíš si to namlouvala, ale co, přece se tím nebude trápit po zbytek života. Vždyť on ty její kopačky časem nějak rozchodí. Jí to nakonec netrvalo dlouho. Přece život jde dál nejen bez ohledu na nějakou tu osobní prohru v lásce, ale nevadí mu ani miliony nevinných zabitých darebáky různého kalibru.

Nečekaně se postavil a vyrazil poměrně rychlým krokem směrem k polní cestě mezi zahradami. Chtěla ho oslovit, aby neblbnul, přece se takhle nerozejdou. Ale co, když to chce takhle, budiž! Kráčela těsně za ním. Najednou začal dost sprostě mluvit a proklínat ženy. Nic na to neříkala, také proč, znala ho a rozuměla mu. Ventil nadávek je určitě lepší, než dusit vztek z prohry v sobě. Vzpomněla si na jeho zákon. S oblibou opakoval, že když se jeden směje, druhý musí plakat, to proto, aby rovnováha v mezilidských vztazích byla zachována. Neměla tento zákon ráda, třebaže věděla, že většinou vzorně funguje. Sice teď naoko plakala ona, ale uvnitř byla ráda, že to takhle skončilo. Neprohrála ona, prohrál on.

Cesta na konci zahrad se rozdvojovala, ona musela vlevo, on vpravo. Věděla, že je na ní, aby mu řekla: „Sbohem.“ Také to udělala. On jí neodpověděl, jenom pokračoval v sprostém nadávání a spěchal směrem do údolí směrem k řece. Byl to definitivní konec, přesto že tajně doufala, že se rozejdou v dobrém. Až teď jí došlo, že on jí miloval až příliš.

U řeky v Občerstvení u lávky si dal pivo. Chuťově neměl z něho nic, jenom si uhasil žízeň. Malinkatou míru klidu mu dodal teprve pohled na kostelík za řekou a vyzvánění tramvají. Přestal nadávat. Nemělo to smyslu, protože od Boha byl, jaký byl, a od toho se odvíjely i jeho malé úspěchy či větší neúspěchy v životě. Zvednul se vydal se přes lávku směrem k zastávce městské dopravy. Uprostřed lávky se zastavil, naklonil se přes zábradlí a v stojaté vodě řeky pozoroval ryby. Plavaly těsně pod hladinou, nedostávalo se jim kyslíku, určitě žádostivě čekaly na chvíli, kdy začnou z přehrady vypouštět vodu. Bezděčně se podíval vzhůru k nebi, od Vysočiny se směrem k němu pomalu plížily dva malé obláčky. Nepatrně ho to potěšilo a nahlas pronesl směrem k obláčkům: „A teď díky vám může jeden smrtelně zraněný voják alespoň pro dnešek vypustit duši.“

V Brně 4. srpna 2019.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky