Vojtíškův bacil
Dušan Polanský
Máte pocit, že se to dnes s čistotou někdy až přehání? Pokud ano, váš názor je podobný mému. Podle dnešních teorií o hygieně – o stravování ani nemluvě, ale o tom snad někdy jindy – bych již málem neměl žít. Coby malé dítě, od mého příchodu na svět v roce 1952 až do začátku roku 1960, jsem s rodiči a babičkou žil v Močenku (tehdy to ještě byly Sládečkovce). Veřejný vodovod ještě ve vesnici nebyl, což v té době nebylo nic neobvyklého, studnu jsme neměli, takže každý litr vody museli rodiče donést ve vědrech z artézské studny vzdálené od našeho domku asi 250 metrů. Když si uvědomíte, že nás v malém domku do začátku roku 1960 bydlelo sedm: rodiče, babička z otcovy strany a my čtyři děti, tak jistě uvěříte, že udržet hygienu jenom na základní úrovni nebylo vůbec jednoduché. O koupelně nemohla být ani řeč. Záchod stál volně na malém dvorku, což v té době nebylo na vesnici také nic mimořádného. V zimě za mínusových teplot si každý pěkně pospíšil, aby již měl dotyčný úkon za sebou. V létě to v něm pro změnu pěkně smrdělo a much všude kolem bylo požehnaně, mucholapky jenom pomáhaly udržovat jejich počet na rozumné míře, navíc kousek od záchodu stál chlév s pašíkem.
Kdybychom dnes žili v takových podmínkách, což je dnes v našich civilizovaných evropských podmínkách sci-fistická úvaha, tak sociálka by nás děti rodičům odebrala a časem by nás rozdala jako reklamní plakáty lépe situovaným lidem. Jistě, kdysi v takových (ne)hygienických podmínkách, jak jsem je popsal výše, žilo hlavně na vesnicích poměrně dost lidí, takže tehdejší sociálky se symbolickým počtem zaměstnanců z toho vědu nedělaly. Dnes je ale vše kolem péče o děti jiné. Více se moralizuje, stát více hlídá rodiče, a také se více dbá na hygienu, tedy nejen u dětí. Někteří z nás si ruce umývají za den snad padesátkrát, trochu se zpotí a již lamentují, že se nemohou vysprchovat. Většina z nás civilizovaných si umývá velice pečlivě i to jablíčko utržené přímo ze stromu na zahradě daleko od silnice či fabriky, koupeme se často každý den, důkladná hygiena rukou po návštěvě toalety je jaksi pro většinu z nás samozřejmostí. Jsou rodinné domy, kde jsou dvě, tři koupelny a záchody. Aby toho nebylo málo, mnozí z nás nosí stále s sebou různé dezinfekce, hygienické ubrousky, mýdlo atd. Pochopitelně jako vždy, když se něco přehání, dějí se i věci, které jsou v rozporu s elementární hygienou. Na sídlišti si musíte dávat dobrý pozor, abyste nešlápli do psích exkrementů (často i po pejscích těch, kteří vášnivě dbají o svou osobní hygienu); v dopravních prostředcích MHD je často příšerný smrad po bezdomovcích; někteří rodiče posílají děti do školky, třebaže ví, že mají vši; kontroloři v restauracích či supermarktech odhalí zcela zásadní nedodržování hygienických předpisů ohledně uskladnění a úpravy potravin atd.
Ale vše je beztak i v hygieně relativní, když je zle, může být ještě hůře. Po válce, po propuštění z vojenského lágru v tehdejším SSSR, se v Močenku u tatínkových rodičů zastavil na cestě domů německý důstojník, který za války (za Slovenského štátu) u nich krátce bydlel. Pohled na něj nebyl hezký, byl vyhublý, špinavý, měl na sobě silně obnošené šaty. Babička s dědou jej nakrmili a hlavně vykoupali (správně bych měl napsat zdezinfikovali) na dvorku ve veliké zinkové vaně. Při válení ve vaně kouřil a pochvaloval si, že tak dobře se ve vězení nikdy neměl. Na cestu do Německa mu děda s babičkou dali lepší šaty a hlavně boty, ty jeho totiž už jenom boty připomínaly, a nějaké to jídlo na cestu. Slíbil, že napíše, ale dopis nikdy nedorazil. Bohužel lístek s jeho jménem a adresou se časem někam založil a již se nenašel.
Zda či tak nebo onak, do našeho současného zhýčkaného přehygienizovaného světa vstoupil zcela odvážně a rozhodně můj čerstvě čtyřletý vnouček Vojtíšek a vše pojal zcela jinak. Zkušený rodič ví, že malé děti je potřeba večer včas vykoupat, protože když na ně padne únava, začnou být s nimi problémy. Již se jim nechce do vody, začnou plakat či křičet, vymýšlí si a je zle nedobře. Minule se něco takového stalo kvůli mě. Přesvědčil jsem dceru, že ať se vnoučata jdou koupat až po Večerníčku. Jenomže po Večerníčku začal Vojtíšek stávkovat, že koupat se nebude. Všelijak rafinovaně jsem ho přesvědčoval v různých obměnách, že se je potřeba zbavit bacilů, protože takový bacil je pěkný dareba, štípne nás a máme nemoc. Dokonce jsem byl i vůči sobě silně sebekritický, důkladně jsem mu vykreslil své vážné zdravotní potíže s játry asi před sedmi roky, že kvůli bacilům již mám za sebou žloutenku typu A a další jakéhosi neznámého typu, která se mnou pořádně zacvičila, až jsem málem pošel. Důkladně jsem mu popsal své tehdejší zdravotní problémy, pochopitelně jsem mu na citrónu ukázal, jak jsem byl z té žloutenky žlutý. Byl jsem přesvědčen, že není možné, aby Vojtíšek mému herecky názornému povídání doprovázeného bohatou gestikulací odolal. Nemohu tvrdit, že by si mě Vojtíšek se zájmem nevyslechnul, dokonce i barva citrónu jej zaujala, dokonce jsme měl pocit, že jeho zaujetí dosahuje stejného stupně, jako když mu vyprávím o jeho oblíbených dinosaurech. Již jsem začal mít dobrý pocit, že vše je na nejlepší cestě k jeho dobrovolnému vykoupání se, jenomže chyba lávky. Po chvilce přemýšlení mi s matematickou lakoničností sdělil, že NE, že se koupat nebude. Je jasné, že rodičům nakonec došla trpělivost, milého Vojtíška strčili do vaně a alespoň jej osprchovali.
Ani nevím proč, ale jak Vojtíšek kladl odpor i při sprchování, vzpomněl jsme si na experimenty Stanleyho Milgrama ze začátku šedesátých let o poslušnosti vůči autoritám. Experimentálně dokázal, že přibližně 65 % z nás bez ohledu na své vzdělání, výchovu, sociální původ je připraveno páchat i největší zlo, pokud k tomu dostane příkaz od autority. Najednou jsem měl příjemný pocit, že Vojtíšek by velice pravděpodobně patřil k těm zbývajícím 35 %, který by příkazu autority páchat zlo, odolali. Třebaže mi bylo jasné, že mezi kladením odporu rodičům a cizím autoritám je jistě veliký rozdíl, přesto jsem zmíněný pocit měl. A najednou jsem si přál, aby Vojtíšek můj pocit utvrdil ještě dalším důkazem, byť i sebemenším. A jakýsi nepřímý důkaz k potvrzení mého pocitu přišel jako na zavolání.
Laik neznalý povahy Vojtíška by si mohl myslet, že Vojtíšek tuhle hygienickou bitvu prohrál. Ale kdepak, nic nevzdal. Ještě stále nahý, odmítnul se obléct do pyžama, a začal se dožadovat, aby byl uveden do stavu před sprchováním, tj. aby měl na sobě bacila. Šel jsem na něj rafinovaně, ukazuje mu vše názorně, povídám: „Vojtíšku, dáme si spolu ruce nad záchodovou mísu, bacil jistě z mísy vyskočí na naše čisté ruce, ty on totiž moc nemusí. Nemá je tak rád, asi jak já špagety. Pak si spolu ruce umyjeme a bacil skončí v umyvadle. Pak už mu nic nepomůže, kanalizací se dostane do čističky, a tam již s ním chemie pěkně zatočí.“ Vojtíšek si mě opět pozorně vyslechl, ale do léčky nechytil, tentokráte mi nesdělil ani své lakonické NE, vytušil, že jej chci oblafnout, jednoduše vyrazil směrem ke kuchyňskému koutu. Tam vytáhl z kuchyňské linky zasouvací box s odpadkovým košem a začal z něj vyhazovat veškerý obsah, aby mohl do koše vlézt a čapnout nějakého zlého bacila. Pochopitelně v téhle nehygienické činnosti mu bylo zabráněno, což ho ale pěkně vytočilo. Důsledně se dožadoval možnosti vlézt do odpadkáče. Tenhle požadavek zapakoval s patřičným křikem a pláčem několikrát. Rozhodli jsme se nechat jej tak, dokud se sám neuklidní. Ale to jsem již měl po náladě, ač tu byl důkaz, jejž jsem si přál, začalo mě moc mrzet, že se již tak dlouho trápí. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, jak jej uklidnit. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak je psychologie složitá disciplína.
V mém již nedobrém rozpoložení vstoupil na scénu nový aktér, přesněji aktérka: malá Jindra. Přitáhla z dětského pokoje odpadkový umělohmotný koš. Postavila ho doprostřed obyváku a ukazujíc na něj pravila zcela vážně: „Vojto, vlez si do tohoto odpadkáče, nemysli si, že jsou v něm jenom papíry, ale i posmrkané papírové kapesníky a v těch jsou bacily. Hodně bacilů.“ Vojtíšek hleděl chvíli zamyšleně na Jindru, chvíli na odpadkáč stojící uprostřed obýváků, najednou opět začal v jednom plakat a trochu křičet a opět se vydal směrem do kuchyňského koutu. Rodiče jej dost důrazně upozornili, že ať odpadkáč nechá tak, jak je, tedy zasunutý, jenomže Vojtíšek byl rozhodnut dosáhnout svého: vlézt si do kuchyňského odpadkáče. A již se chystal začít vysouvat z kuchyňské linky ten správný odpadkáč. Tušíte, že mu v tom bylo zabráněno pedagogicko symbolickým plácnutím na holý zadeček. Pochopitelně začal ještě více plakat. Necítil jsem se dobře, jelikož jsem měl veliký podíl na vzniklé situaci. Co s tím, když nezabralo ani Jindřino řešení?
Tonoucí se i stébla slámy chytá, se mnou to nebylo jiné. „Jindřiško, víš co, namaluj Vojtíškovi bacila, Vojtíšek si jej vezme k sobě do postýlky, bude s ním spinkat, a tím také toho bacila chytne.“ Jindřiška nezaváhala: „Dobře, namaluji bacila!“ A obratem utíkala do dětského pokoje. Bylo mi jasné, že tento večer jsem Vojtíškovi i jeho rodičům dost pokazil a že tady spíš zavazím, a tak jsem se začal oblékat k odchodu. Ještě jsem se nestačil ani obléct, když dorazila Jindra s rychle namalovaným obrázkem bacila; že pořádně fofrovala je na první pohled vidět. Vrazila jej do rukou Vojtíškovi se slovy: „Vojtíšku, tady máš pěkně velikého bacila.“ Vojtíšek si bacila pozorně prohlédl, a pak jej jednoduše mrsknul na zem a opět se s pláčem vydal směrem ke kuchyňskému koutu. Ovšem jeho pláči již chyběla energie, byl unavený. Já jsem obrázek bacila zvednul z podlahy, stočil jej do ruličky, abych si ho vzal s sebou a rozloučil se se všemi nenápadným: „Ahojte, ahoj, Vojtíšku.“
Ten večer jsem vypustil z programu i vinotéku, kterou jsem měl původně v plánu, jelikož přes den jsem nestihnul se zastavit v jiné, abych vypil obligátní denní zdravotní dávku dvou deci bílého. Nebyla k tomu nálada. Na druhý den mi dcera sdělila, že Vojtíšek krátce po mém odchodu si vlezl do své postýlky, přitulil se k oblíbenému plyšákovi a po chvilce usnul. Abych alespoň trochu odčinil, co jsem zapříčinil, hned na druhý den jsem si koupil časopis Týden Historie, který zrovna vyšel a byl celý o dinosaurech, a předsevzal jsem si, že zase si něco o nich nastuduji, abych Vojtíškovy mohl o nich vyprávět. Na dinosaury nedá totiž dopustit, musím mu o nich stále něco nové vyprávět. Závěrem vám přeji, abyste složité situace s malými dětmi zvládli alespoň o něco lépe, než já v ten odpadkáčový večer.
V Brně 14. března 2017.