Edvard Beneš obráceně
Dušan Polanský
Filatelie není jenom o známkách, celistvostech, celinách a dalších dokladech poštovního provozu či tvorby a výroby známek. Velice často je i o historii. Abychom si historický aspekt filatelie přiblížili alespoň na malém příkladu, budeme si povídat o adresní straně obálky (filatelisticky se jedná o celistvost), která byla odeslána z Trenčína 14. 2. 1939 a v prezidentské kanceláři bylo psaní zaregistrováno 15. 2. 1939 pod číslem, které je uvedeno v červeném rámečku vlevo. Pokud mají na Hradě pořádek, psaní by mělo být v archívu k dohledání ještě dnes. Ale až tak daleko nepůjdeme, soukromí odesilatele (je uveden na druhé straně obálky i s adresou) budeme ctít. Ovšem jedna část adresy obsahuje jednu nepřesnost, místo Československej republiky správně má být Česko-Slovenskej republiky, vysvětlení viz v dalším textu.
Prvně se podívejme na celistvost čistě filatelistickým pohledem. Popravdě nic moc. Odeslaná byla v VI. tarifním období (trvalo od 1. 3. 1937 do 15. 3. 39). Za psaní ostatní (ještě bylo místní) do 50 g se platila 1 Kč, příplatek za doporučeně byl 2 Kč, tedy celkem 3 Kč. Vidíme, že celistvost je správně vyfrankovaná dvěma známkami Pofis č. 314 a jednou známkou Pofis č. 307. U známky Edvarda Beneše (v té době již nebyl prezidentem, ale známky s jeho vyobrazením se mohly v poštovním provozu používat na Slovensku až do 31. 7. 1940) rozeznáváme podle oválu v uchu dva typy. V našem případě se jedná o II. typ. Samotná ražená známka má katalogovou cenu 0,50 Kč. Popravdě faktická cena je tak 10 haléřů za kus, tedy možná. Neražená svěží stojí podle katalogu 5 Kč, reálně opět méně. R nálepka pošty v Trenčíně je běžná, ale je v hezkém stavu.
Teď se zkusme podívat na celistvost po stránce historické, možná, že tento pohled bude o něco zajímavější. Určitě zajímavý je adresát, tím je tehdejší československý prezident Emil Hácha (byl zvolen 30. 11. 1938) a také nám neujde, že dvě 50 halířové známky s vyobrazením bývalého prezidenta E. Beneše (abdikoval 5. 10. 1938) jsou nalepené obráceně. Náhoda nebo úmysl? Dříve než se pokusíme odpovědět na tuhle otázku, přibližme si dobu, v níž tahle celistvost ze Slovenska do Prahy byla odeslaná. Pro starší čtenáře uvedená fakta budou většinou známá, leč u mladších čtenářů tomu tak být nemusí. Popravdě text píšu hlavně pro ně.
Dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově, podepsána byla až po půlnoci, tedy 30. září 1938. Zástupci zmíněných čtyř zemí se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Dále bylo československé vládě uloženo, aby do tří měsíců na okleštěném území vyřešila problém maďarské a polské menšiny.
Je až s podivem, že všechny předmnichovské vlády až do léta 1938 odmítaly řešit slovenskou otázku. Do té doby ji jednoduše ignorovaly, jako kdyby nebyla. To, že se slovenská otázka začala řešit až v létě 1938, je důsledkem tehdejší složité politické situace. Kdyby byla situace jiná, centralistická vláda v Praze by nic neřešila. Přitom nešlo jenom o nedodržení slibu daného při vzniku Československa ohledně samosprávy Slovenska, ale především o nedocenění zeměpisné polohy Slovenska. Území Slovenka a přímo navazující území Zakarpatské Ukrajiny vytvářely alespoň teoreticky z vojenskostrategického pohledu most na východ. Tenhle most bylo možné považovat za jakousi únikovou cestu v případě napadení nejen Německem, ale i Maďarskem a Polskem, které se vůbec netajily svými územními nároky vůči Československu. Pochopitelně, jak by to v reálu dopadlo, o tom dnes lze jenom teoretizovat.
Slováci ještě jakž takž akceptovali na postu prezidenta T. G. Masaryka, ale v případě E. Beneše o něčem takovém mluvit, by bylo nekorektní, třebaže nakonec HSĽS (Hlinková slovenská ľudová strana) v čele s Jozefem Tisem při volbě prezidenta kandidaturu E. Beneše podpořila. K neoblíbenosti E. Beneše u Slováků přispíval i zdánlivě nedůležitý psychologický faktor, který nebyl žádným kuloárním tajemstvím: osobní nenávist E. Beneše vůči velice oblíbenému a respektovanému slovenskému politikovi M. R. Štefánikovi. V období bojů, či už vojenských nebo dilomatických, o vznik Československa E. Beneš nebyl ještě moc známý, jeho čas měl teprve přijít. U Štefánika to bylo jiné, byl to uznávaný vědec, diplomat, voják v generálské hodnosti a nakonec i obdivovaný elegán, kdežto Beneš byl spíš nenápadný úřednický typ člověka. Pokud jde o vzájemnou nenávist, vina byla spíš na straně Beneše. Ten totiž tajně podepsal smlouvu s Francii, a co je ještě horší, zpronevěřil dary Slováků v cizině na zabezpečení česko-slovenských légií.
Jevšeobecně je známo, že významnou roli v emancipačních snahách Slovenska sehrál Andrej Hlinka. V důsledku těchto a dalších faktorů, ale především v důsledku složité vojenskopolitické situace postupně sílil na Slovensku nacionalismus a rostla touha po autonomii potažmo plném osamostatnění Slovenska. 6. října 1938 zástupci HSĽS a dalších slovenských politických stran podepsali Žilinskou dohodu, v níž žádali okamžité vytvoření slovenské vlády na čele s Jozefem Tisem. Touto dohodou byla vytvořena Slovenská krajina a Jozef Tiso se stal ministrem pro správu Slovenska. Pražská vláda Žilinskou dohodu obratem akceptovala a 7. 10. 1938 byla jmenovaná první, zatím ještě neautonomní, slovenská vláda v čele s Jozefem Tisem. Od 11. 10. 1938 měla také svoji vládu Podkarpatská Rus, jejímž prvním premiérem byl Andrej Bródy. Tím končí dvacetiletá historie centralistické vlády v Československu.
Československý parlament schválil 19. 11. 1938 ústavní zákon č. 299 o autonomii Slovenska v rámci Česko-Slovenské republiky (stejným zákonem byl změněn i název republiky). V platnost zákon vstoupil 23. 11. 1938. Pokud jde o autonomii Podkarpatskej Rusi ta byla ustanovena zákonem č. 328 rovněž z 19. 11. 1938. V platnost zákon vstoupil 16. 12. 1938. Dne 30. 11. 1938 prezidentem Česko-Slovenska byl zvolen Emil Vácha, i proto adresa na obálce se známkami E. Beneše je formálně nesprávná. 20. 1. 1939 byla ustanovena nová vláda autonomního Slovenska, premiérem se stal Jozef Tiso. 6. 3. 1939 byla ustanovena také vláda autonomní Podkarpatské Rusi, premiérem se stal Augustin Vološin. A do třetice vládu mělo i samotné Česko-Slovensko a České země, jejímž premiérem se stal Rudolf Beran.
18. 1. 1939 byl otevřen Slovenský sněm. Autonomní slovenská pošta vydala u této příležitostní známku (Pofis č. 350), která se prodávala pouze na Slovensku. Není vůbec drahá, svěží má katalogovou hodnotu 4 Kč, ale narazit na hezkou, pokud možno nefilatelistickou, celistvost s touto známkou není až tak jednoduché. Letos se mi podařilo koupit dvě celistvosti s touto známkou. Cena je pochopitelně u nich někde zcela jinde než jsou 4 Kč. První dopis byl odeslán přesně v den vydání známky, proto zobrazená obálka je pro tuto známku obálkou prvního dne, ve zkratce FDC (First Day Cover). Na obálce je zmíněná známka vpravo. Frankování je v pořádku. Do ciziny byl v té době příplatek za doporučeně 2,50 Kč a 2,50 za psaní, což je celkem 5 Kč. V době odelání dopisu bylo Rakousko po jeho anšlusu (připojení) Německem z 12. března 1938 součástí Německé říše. V lidovém hlasování, které proběhlo 10. dubna 1938, vyslovilo 99 % hlasů odevzdaných rakouskými občany souhlas s připojením k Třetí říši.
Na dalším obrázku můžete vidět druhou celistvost s touto známkou. Opět je na ni datum otevření Sněmu Slovenskej krajiny. Známky jsou oražené příležitostním razítkem autopošty. Zásilka byla odeslána z Bratislavy doporučeně a spěšně (expres). Frankování ale nesedí, protože příplatek za doporučeně byl 2 Kč, za spěšně rovněž 2 Kč, za psaní další do 50 g se platila 1 Kč. Takže správně poštovné mělo být 5 Kč, ale hodnota známek na obálce je pouze 4 Kč a 10 haléřů.
Především vnější, ale částečně i vnitřní politickou a mocenskou situací bylo našlápnuto k dvěma velikým národním tragédiím. Dne 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu. 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou, které trvalo až do 11. října 1938. 9. října začaly v Komárně jednání mezi zástupci Slovenska a Maďarska. Maďarské požadavky neznají míru. Dále maďarská strana navrhuje plebiscit na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině. Maďarská strana důsledně odmítá jakékoliv kompromisní návrhy. 2. listopadu 1938 je ve Vídni v podobě arbitrážního rozsudku vytýčená nová československo–maďarská hranice. Roli arbitrů za účasti představitelů Českoslovenka a Maďarska sehrají jenom Německo a Itálie, Velká Británie a Francie neprojeví o problém zájem. Maďarsko okupuje část bratislavského předmostí, Senec, Galantu, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavskou Sobotu, Rožňavu, Košice, Užhorod, Mukačevo, Berehovo. Celkem jde zhruba o 12 000 kilometrů čtverečních s jedním milionem obyvatel. Slovenští radikálové mají o viníkovi jasno: Češi nás obětovali! Leč zlého není nikdy dost, to nejhorší má ještě jenom přijít, protože koncem roku 1938 v Berlíně dozraje rozhodnutí zlikvidovat Česko-Slovensko jako samostatný stát.
V té době již HSĽS i krajinská vláda v Bratislavě připravují osamostatnění Slovenska. Mezi ministry slovenské automní vlády sice převažuje názor, že k samostatnosti by Slovensko mělo dospět bez vnějšího zasahování, jenomže za dané situace je to jenom zbožné přání. 9. března je vyhlášena mobilizace Hlinkovy gardy. Praha zareaguje rozhodně, ještě téhož dne vyhlásí na Slovesnku výjimečný stav. V celách skončí 250 radikálů, policie spolu s armádou obsazuje klíčová místa a prezident Emil Hácha odvolává Tisovu vládu. V noci z 10. na 11. března se odehraje trapný pokus o zvrat, místo Jozefa Tisa se stává předsedou nové slovenské vlády Karol Sidor, který osamostatnění Slovenska důrazně odmítá, jenomže události již mají jasně definovaný směr. 13. března 1939 přiletí Jozef Tiso, pověřen slovenskou vládou, předsednictvím sněmu a HSĽS, německým letadlem do Berlína, kam si jej povolal, oficiálně pozval, Adolf Hitler. Na ministerstvu zahraničních věcí mu Joachim von Ribbentrop bez skrupulí sdělí, co se od něj očekává. Rovněž ho informuje, že A. Hitler je připraven zlikvidovat Česko-Slovensko a že Maďarsko zadrží od obsazení dalšího území Slovenska pouze samostatnost Slovenska. Ještě téhož dne před sedmou hodinou večer J. Tisa přijme A. Hitler. V půl osmé již J. Tiso požádá Emila Háchu – v té době prezidenta Česko-Slovenska – o svolání slovenského sněmu na druhý den v 10 hodin dopoledne. Ribbentrop ještě stihne dát J. Tisovi ultimátum: do 12,00 hodiny 14. března musí Slovensko vyhlásit samostatnost, jinak Německo nebere na sebe odpovědnost za „následky“. 14. března krátce po 10 hodině začne zasedání slovenského sněmu. Před vypršením hodinového ultimáta je zasedání přerušeno. Po krátké přestávce krátce po 12 hodině se sejdou poslanci na tříminutové zasedání. Ti povstáním odhlasují vznik samostatného Slovenského štátu. Po J. Tisovi je pozván do Berlína E. Hácha. V noci ze 14. na 15. března je přinucen podepsat smlouvu o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. 15. března začala okupace zbytku bývalého Česko-slovenska Německem. 16. 3. 1939 je vydán úřední výnos A. Hitelra č. 75/1939 o zřízení protektorátu. Emil Hácha je ustaven do funkce státního prezidenta protektorátu. Tímto definitivně naše země vstoupí do šestiletí nesvobody.
Jenomže Maďarsko je stále nespokojené, jih Slovenska přisouzeny mu vídeňskou arbitráží mu nestačí, má zálusk i na východ Slovenska. Hitler šikovně tyhle požadavky využije a tlačí na slovenskou vládu, aby přijala tzv. Ochrannou smlouvu. Tiso váhá, ale nakonec převáží obavy z maďarské agrese. 18. března 1939 podepisují obě strany ve Vídni Smlouvu o ochranném poměru mezi Německou říší a Slovenským státem. Ale Maďarsko nezastaví ani to. Nad ránem 23. března 1939 překročí východní hranici Slovenska desetitisíce maďarských vojáků. Maďaři žijící na Slvensku vítají své krajany jako osvoboditele. Maďaři tímto rozpoutají konflikt známý jako "malá válka". Slovenská vláda odesílá odesílá do Budapešti protestní nótu a také se obrací na Berlín s odkazem na Ochrannou smlouvu. Hitler ale jenom čeká, jak se situace vyvine. Naštěstí Maďaři takticky operaci nezvládnou, pokazí co mohou. Nakonec slovenská armáda přechází do protiútoku. Dokonce v reakci na bombardování Nové Spišské Vsi si slovenská armáda pohrává s myšlenkou leteckého úderu. Na 25. března je naplanována mohutná slovenská protiofenzíva. Hitler tak houževnatý odpor Slováků nečekal. 24. března dorazí do Bratislavy i Budapešti z Berlína jednoznačná výzva: Okamžitě zastavte boje! Bohužel rokování mezi 27. březnem a 4. dubnem 1939 nedopadne pro samostatné Slovensko dobře. Sice Maďaři uznají samostatnost Slovenska, ale obsazené území Maďarskem v "malé válce" nedostanou zpět. Slovenská válka s Maďarskem skončila 31. 3. 1939. Hitler se ale k Slovensku obrátí zády. 4. dubna 1939 přenechává Bratislavu Maďarsku. Slovensko rovněž přijde o své nejvýchodnější území o rozloze 1700 kilometrů čtvrečních, na kterém žije 70 000 obyvatel, převážně se jedná o Slováky a Rusíny. Když si k tomu připočteme jih Slovenska připojený k Maďarsku vídeňskou arbitráží, tzv. ochrannou zónu vytvořenou Hitlerem na západě Slovenska až po řeku Váh, uloupenou Petržálku a uloupený Děvín Německem díky Mnichovské dohodě, z původního území Slovenska z období Českoslovenké republiky zůstane jenom větší torzo.
Zkusme se teď v kontextu zmíněných historických událostí podívat na obrácené nalepení známek s vyobrazením E. Beneše na výše zobrazené celistvosti. Velice pravděpodobně se nejedná o náhodu, kdyby tomu tak bylo, tak obě známky by asi nebyly nalepené obráceně. Otázkou zůstává, zda si přál takto nalepit známky odesílatel nebo úmyslně tak učinil pracovník pošty u přepážky bez vědomí odesílatele nebo šlo o názorovou shodu mezi odesílatelem a pracovníkem pošty. Tuhle otázku nemáme šanci alespoň jakž takž solidně zodpovědět bez znalosti obsahu dopisu. Pokud by dopis neměl politický obsah, ale byl jiného charakteru, např. správního, znalost obsahu by nám moc nepomohla. Museli bychom znát politické smýšlení a něco z povahy odesílatele a pracovníka pošty.
V každém případě je tahle celistvost dokladem politického smýšlení poměrně významné části Slováků na počátku roku 1939, ale zcela jistě ne všech Slováků. Jeden příklad za všechny. V roce 1929 byl Vojtech Tuka (1880 – popraven 1946) zatčen a odsouzen za špionáž v prospěch Maďarska na 15 let vězení. V důsledku jeho uvěznění opustila HSĽS vládní koalici. Slovenský politik, kněz, také člen HSĽS, Ferdiš Juriga (1874 – 1950) v reakci na Tukův článek Vacuum iuris, který zpochybnil ústavnost trvání československé moci na území Slovenska, uveřejnil stanovisko, v němž se naopak přihlásil k československému státnímu svazku a odmítl Tukovy závěry. V únoru 1929 byl F. Juriga ze strany vyloučen a roce 1930 byl jako kněz suspendován. Pro úplnost dodejme, že Vojtech Tuka se stal premiérem druhej vlády Slovenskej republiky ustavené 27. 10. 1939.
V Brně 9. února 2016.