Dušan Polanský
V pátek navečer jsem si byl vyzvednout na poště v nákupním centru Akát v Brně Bystrci balík. Při cestě domů se často zastavím na lávce pro pěší nad čtyřproudovou silnicí z Bystrce směrem na Troubsko, která je zatím torzem a končí před dálnicí z Brna do Prahy, známé jako D1. Brňáci této asi pětikilometrové silnici občas říkají Hitlerova dálnice. Za války se totiž u Brněnské přehrady opravdu začala budovat dálnice, která měla sledovat osu zmíněné silnice. Dodnes zachovalou vzpomínkou na tento projekt je mohutná vysoká železobetonová podpěra mostu, který měl překlenout řeku Svratku těsně pod tělesem Brněnské přehrady.
Na lávce se opřu o zábradlí a asi tak pět minut se rád a přitom i smutně dívám na auta ujíždějící do dálky směrem k Troubsku. Rád proto, že mě uchvacuje jejich rychlost a přímočarost s jakou sledují svůj mně neznámý cíl, smutně proto, že jsem nikdy řízení auta nezvládl, takže jsem si sám na vlastní kůži nemohl vychutnat pocit řidiče, který řídí rychle jedoucí auto kamsi do tajemné dálky. Nejinak tomu bylo včera, leč s malou výjimkou.
„Pane, nemáte pět korun? Jsem bezdomovec,“ promluvil kdosi za mnou docela příjemným hlasem krátce poté, co jsem se opřel o zábradlí a začal sledovat ujíždějící auta. Otočiv se, na první pohled jsem poznal, že je to bezdomovec; zatím jsem jej v Bystrci nikdy nepotkal. Odhadnul jsem jej na můj věk, tak šedesát. Bylo na něm poznat, že je to slušný člověk a možná, že kdysi dělal i kvalifikovanou práci. Přiznám se, že k bezdomovcům nejsem nijak štědrý, ale tentokrát zapracovalo svědomí. Balík, který jsem si byl vyzvednul na poště, měl cenu 4 600 Kč. Tolik jsem uvalil za zajímavou filatelistickou grafickou publikaci vydanou pouze v nákladu 150 kusů. Je pravda, že jsem se rozhodoval dlouho, ale nakonec jsem neodolal. A nedejte bezdomovci pětikorunu, když si můžete dovolit takový finanční rozmar a když vás navíc s touto knihou načapá! V peněžence jsem měl dvě kovovky, desetikorunu a dvacetikorunu. Dal jsem mu desetikorunu, jaképak copak, přece chtěl jenom pětikorunu! Slušně poděkoval a já jsem se opět pokusil soustředit na ujíždějící auta. Najednou spíš cítím než vidím, že chlápek se kousek ode mne také opřel o zábradlí a věnoval se stejné činnosti jako já. Za chvíli jeho přítomnot zaregistroval i můj čich, ale měl jsem pocit, že muž je umytý, ani vlasy neměl mastné, asi na něm páchly delší dobu nevyprané šaty nebo spodní prádlo. „Určitě chce ode mne ještě vylákat další peníze,“ pomyslel jsem si a chystal jsem se odpoutat od zábradlí a pokračovat znechuceně v cestě domů: Člověk se již nemůže v klidu dívat pět minut na auta! „Já měl také kdysi auto, dokonce dvě,“ zcela klidně promluvil chlápek. Nevím přesně ani proč - možná v tom byl i kousek vzteku a lítosti v jednom nad tím, že tenhle chlápek zvládnul hravě něco, co já jsem nikdy nedokázal -, ale něco mi zabránilo odpoutat se od zábradlí a nechat jej tam čumákovat samotného, aby si hezky pozoroval auta, na které beztak již nikdy nebude mít dost peněz. A tak jsem zůstal a pokračoval v pozorování svištících autíček.
„Jak se člověk stane bezdomovcem?“ opáčil jsem jenom tak, bez větší zvědavosti. „Pane, někdy jednoduše, někdy složitě ,“ a začal vyprávět docela hezky plynule svůj příběh, asi jej nevypravoval poprvé. Manželka si našla jiného, mladšího než já, vdovce, měl dvě nedospělé děti. Chtěla, abychom se rozvedli. Žijte se ženskou, která má jiného a o vás již nestojí! A tak jsem s rozvodem bez cavyků souhlasil. Přesvědčila mě, abych ji přenechal svoji polovinu bytu, že ten její bydlí s dětmi v nájmu, a ten je vysoký. Manželka v té době byla bez práce, řekl jsem si, zasloužíš si to, žili jsme dlouhá léta spolu, já to nějak zvládnu a možná si ještě najdu i šikovnou ženskou. Chtěl jsem být vůči ní velkorysý, koneckonců ani ona ani on neměli na to, aby mi moji polovinu bytu vyplatili, takže soudit se nemělo valný smysl. Kdybychom byli byt prodali a šábli se na polovinu, za to by si vlastní bydlení nepořídila ani ona ani já. Nechal jsem si pouze auto, Favorita. Před ním jsem měl embéčko, teď tyhle auta již na silnicích málem nevidíte. Auta mě vždy bavili, pečlivě jsem se o ně staral; dokonce jsem si nechal u obou vyladit motor na maximální výkon od kámoše, který byl na to machr. Škoda, že jsem se v mládí nedostal za automechanika, nevyšlo to. Chvíli se smutně odmlčel; asi myslel na nenaplněný klukovský sen. Já jsem zase myslel na to, jak málokdy naše sny a plány jsou v souladu s božím záměrem. Možná jsme málo křesťanští. Po chvilce mlčení ještě smutněji pokračoval. Dělal jsem u soukromé firmy jako zámečník, to bylo koncem devadesátých letech, kdy se malí podnikatelé občas vymlouvali, že nemají na mzdy a zaměstnancům neplatili. Zákon byl k tomuto darebáctví v té době shovívavý, a tak se stalo, že jsem nedostal mzdu za dva měsíce. V té době jsem si našel levný podnájem, ale platit jsem jej dokázal jenom tři měsíce, pak již nebylo z čeho. Majitel neměl pochopení, doslova mě z baráku vyhodil, že má nového nájemníka, který rád zaplatí. Opět chvíli mlčel, jako by sbíral energii k tomu, abys svůj smutný příběh dokončil. Ale již ani nemusel, málem vše se dalo odhadnout. Pohádal se zaměstnavatelem, který mu nechtěl zaplatit; ten, byl to prý ranař, jej jednoduše vyrazil. Chlápek nebyl typ, který by se uměl rvát za své, slušný člověk, určitě si řekl, když mě nechceš, co se budu vnucovat. Podobně jako v příběhu s manželkou. Práce se mu nedařila najít, neměl se kde vyspat, hrdost mu nedovolila poprosit manželku, aby dočasně mohl bydlet v jejím bytě, a tak spával v autě. Nějakou dobu bral podporu v nezaměstnanosti, ale nebylo to nic moc. Potřeboval peníze, a tak auto prodal. Levně, jako vždy, když je prodávající pod tlakem nedostatku. Možná, že pak byl v tom i trochu alkohol, a již se ze své životní šlamastiky nikdy nedostal. Jak někdy v životě dokáže být jemně nastavena hranice mezi štěstím a smůlou. Stejně jako mezi láskou a nenávistí či životem a smrtí.
Ještě chvíli jsme se spolu dívali na auta. „A máte se alespoň občas kde vyspat?“ zeptal jsem se tentokrát spíš ze zvědavosti než zcela upřímné lítosti. „Ale jo, mám fajn kámoša, má chatku na zahrádce, občas se tam vyspím. Je tam i dešťová voda, takže se tam mohu večer a ráno umýt. Ale teď v létě to jde, dá se vykoupat i na přehradě.“ Ani jsem již moc nepřemýšlel, vytáhl jsem z peněženky i druhou kovovku, dvacetikorunu, a dal mu jí. Chtěl mi opět poděkovat, ale jsem jej doslova ustřihl: „Ne!“ Také jsem mu mravokárně neřekl, aby si za moje peníze koupil nějaké jídlo. Být v jeho situaci, dal bych si určitě pivo, teď v horkém jaru chutná převelice. A také zažene kousek smutku, jídlo nikdy.
Doraziv domů balík jsem neotevřený dal do skříně. Chyběla zvědavost a radost z jeho otevření. Otevřu jej až zítra, je sobota, dopoledne budu doma sám, budu mít na to klid. Vychutnám si to. Snad něco smutného zase do toho nevleze.
V Brně v pondělí 4. června 2012.