Dušan Polanský
Určitě to znáte, jsou dny, kdy se člověku lepí smůla na paty. Nemyslím teď na veliké rány od předem nalinkovaného, a tam kdesi nahoře oficiálně schváleného nejvyšším úředníkem, osudu života. Myslím na malé nepříjemnosti, svízele, které život s sebou nese jaksi automaticky a přitom náhodně a člověk se jim nevyhne, ať se snaží sebevíce. Obvykle si tyhle problémy natropí člověk nechtěně sám, ale popravdě nakonec je to jedno, zda je jejich původcem on či někdo jiný, výsledek vyjde na stejno.
Naposled jsem měl takový blbý den letos 3. října. Ráno jsem zjistil, že mi zloděj 2. října odpoledne šlohnul mobil a stihnul ještě ten den provolat hravě 3 000 Kč, a to jenom proto, že to byl maximální limit. Nejsem veliký mobilista, obvykle se vlezu do měsíčního paušálu 60 Kč, a přitom jeho možnosti nevyčerpám ani zdaleka. Po práci jsem zašel na policii, ne kvůli mobilu, ten má tak hodnotu 200 Kč, byla to Nokia 3210 z roku ein zwei, tedy 200 Kč když nepočítám zánovní značkovou baterii, ani ne kvůli těm třem tisícům, ale kvůli nebezpečí zneužití čísla. Zápis se mnou sepsala mladá, sympatická, uniformovaná policajtka. Má hezký obličej s nádherně vykrojenými rty, ani ne moc, ani ne málo, tak akurát. Ještě to chtělo kapánek více zabarvený hlas a bylo by jí docela škoda na sepisování oznámení o krádeži všeho možného, vyloupení bytů a podobných lumpáren. Stejně se z toho skoro nic nevyšetří. A nakonec podle toho jak jsem vše poctivě vysvětlil, se prý v mém případě jedná jenom o přestupek, jakápak lumpárna. Podobný přestupek, jako když kouříte na zastávce MHD.
Možná se divíte, že krádež mobilu jsem zjistil až ráno na druhý den, třetího. Ale to není náhoda. Mobil používám výjimečně, někdy jej zapomenu v práci, a i proto, když jsem před odjezdem na houby zjistil, že jej v tašce nemám, byl jsem přesvědčen, že leží v práci někde pod papírem. Tentokráte jsem se netrefil. Starší dcera, která je správcem jakéhosi benefitu pro volání mobilem pro zdravotnické pracovníky a jejich rodinné příslušníky, mi ráno třetího sdělila, že včera odpoledne někdo provolal z mého účtu 3 000 Kč.
Jsa si jist, že mi nějaký hajzlík šlohl mobil, opět jsem se utvrdil o veliké roli náhody v našich životech. Nemyslím takové mrňavé náhody jako např., že moje služební telefonní číslo končí čtyřčíslím 2652; zbývající předchozí číslice jsou u celé organizace stejné. Táta se narodil v roce 26, já v roce 52, navíc 26 krát 2 je 52. Myslím spíš řetězec náhod, které se transformují v něco, co nás reálně postihne, někdy v dobrém, obvykle ale ve zlém. Takže zde je můj řetězec malých náhod před krádeží mého mobilu a také po ní.
Na houby mě od určité doby, jsou to tak tři roky, nebaví moc chodit. Nevím ani pořádně proč, ale jednoduše nebaví. Na druhé straně pobyt na čerstvém vzduchu mám rád. Zeť mi volal v pondělí, že bychom ve středu vyrazili na houby. Já, že raději ve čtvrtek, ať stihnou po víkendu dorůst. Nakonec přece jenom to vyhrála středa, že jeho tátovi to více vyhovuje. Budiž. Z práce jsem vyrazil o dvě hodiny dříve. Potřeboval jsem se dostat tramvají k Semilasu a odtud pak autobusovou linkou na Lesnou, odkud byl naplánovaný odjezd autem do lesa kdesi na Blanensku. Do přecpaných tramvají se necpu kvůli zlodějům, raději si počkám na další. Tentokráte jsem ale více než na zloděje myslel na vnoučata, s nimiž jsem si chtěl alespoň čtvrt hodiny před odjezdem pohrát, takže jsem honil čas, a dost atypicky jsem se nacpal do přeplněné tramvaje. V jedné ruce koš na houby a v druhé taška. Co budu povídat, ideální objekt pro zloděje. Vyšlo mu to. A co houby? Moc jsem toho v lese nenašel; všude hodně vysbíráno, všude stopy po sběračích, ale na smaženici to bylo. Je zvláštní, že mi ani moc nechutnala. Ne snad proto, že nebyla dobrá, byla, ale prostě nechutnala. Asi také náhoda, jelikož obvykle mi chutná. Vlastně náhoda je i ten zatracený veliký koš. Původně povídám manželce, že zavolám na Lesnou, zda tam nemají nějaké zbytečné umělohmotné vědro, co se budu tahat do práce a pak z práce na Lesnou s košem. Ale mi to vymluvila, že koš je na sbírání hub přece jenom lepší. Což o to, je, ale ...
V každém případě filozofie existencionalismu vzorně v našich životech funguje. Když ráno vyrážíme do práce, nikdo z nás si nemůže být jist, že se z ní ještě vrátíme. Jsme odsouzeni k bytí, v němž náhoda hraje velikou roli. Jenomže abychom vůbec mohli existovat, většina z nás umí tyhle pesimistické úvahy odsunout na vedlejší kolej a věříme, že dnes jako včera se nic zvláštní nestane, co by ohrozilo naši existenci, a zítra tomu nebude jinak. Přesto mnozí z nás hledají v tomto světě náhod pevný bod, nezpochybnitelnou jistotu, ta sice existuje, ale ne pro každého je akceptovatelná, je to víra v Boha.
Maje kopii Úředního záznamu o podání vysvětlení, tak se oficiálně dokument o nahlášení krádeže zove, v aktovce, zašel jsem na poštu si vyzvednout dvě zásilky ze zahraničí, vydražené položky na aukčním portálu ebay; pohlednici z roku 1893 a nějaké známky Monaka. Spolu vše za 1 400 Kč. V pasáži, kde je pošta, je i vinotéka. Nemaje náladu, povídám si, chtělo by to koupit domů burčák, chce to smůlu zapít něčím nasládlým. Ale už u vchodu do vinotéky mi prodavačka hlásí, že dnes burčák za moc nestojí, že je to ale jenom náhoda, že zítra dovezou čerstvý, ten bude výborný. Ví dobře, že burčák vždy koštuji, takže dnes by mým atestem neprošel. Takže nic, dnes burčák nebude. Také malá náhoda, ještě se mi ani jednou nestalo, že by jej v této vinotéce měli takový, že za nic nestojí. Přesněji: možná měli, ale já u toho nebyl.
Doraziv domů, dívám se na materiál vyzvednutý z pošty, a jde mě málem čert vzít. Pohlednice je shora a na levé straně ustřižena, což vám cenu sune málem na nulu, známky Monaka mají skoro všechny na zadní straně nálepku, což sráží cenu známek na 50 %. Vztekám se, cítím se podveden, minimálně 700 Kč vyhozeno ven oknem. Zapínám PC. Teď vám ukáži, darebáci, dám vám negativní hodnocení! Jestliže to nevíte, každou transakci na aukčních portálech může jak kupující, tak i prodávající hodnotit: pozitivně, průměrně, nebo negativně. No a pokud schytáte několik negativních hodnocení, ztrácíte důvěru komunity a je zle nedobře. Jsem sice napružen a připraven oběma prodejcům dát negativní hodnocení, ale někoho jenom tak pohanit, není můj styl, chci mít naprostou jistotu. Ještě jednou si pozorně na internetu prohlížím nabízené položky a jejich popis. Tím blbcem jsem dnes opět já. K pohlednici je dolu v textové části uveden text, že pohlednice je shora a dolu ustřižena, geschnitten, hezké německé slovo. Pokud jde o známky, prohlížím si obrázky rubových stran známek, sice kvalita obrázků nic moc, ale když se člověk pozorně dívá, nálepky jsou jakžtakž vidět. Pak si dle zvyku zanadávám do blbců a oběma prodejcům dávám pozitivní hodnocení a že se těším na příští obchody.
Posléze se ještě dívám na elektronickou poštu. Dcera mi píše, že se mě nemohli dovolat z hematologie v bohunické nemocnici. Je to logické, číslo jsem dal hned ráno po zjištění krádeže až do výměny čipové karty zablokovat. Náhoda je, že mě volali vůbec poprvé v životě z nemocnice, a to si vyberou dobu, kdy mám číslo zablokované asi na šest hodin. Že se mám ihned zítra ráno dostavit na odběr krve, že moje výsledky nic moc, a že chtějí mít jistotu, zda to není jenom náhoda. To si pište, že se potvrdí, že to není náhoda. Přesto všechno vám v životě přeji jenom hezké náhody.
V Brně 6. října 2013.
Dovětek z 9. října. Ozval se naprogramovaný hovor z Vodafonu kvůli vyhodnocení reklamačního řízení k záhadnému nastavení limitu na 3 000 Kč, což je ale nedokazatelné. Vyhodnocení jsem ukončil přerušením hovoru. Ne ze vzteku, ale z drzosti Vodafonu. Nechápu, jak mě může někdo otravovat s vyhodnocením reklamačního řízení, které pro mne dopadlo naprosto negativně, přičemž v 95% po celé roky u Vodafonu nečerpám ani možnosti měsíčního paušálu za 60 Kč, a najednou během několika hodin je provoláno 3000 Kč, což je 50 až 100 násobek mého běžného měsíčního volání. Když dám negativní hodnocení, tak možná postihnu mladou dámu, která se mnou reklamci řešila, ale v rámci svých možností postupovala velice slušně a korektně. Přece za to, že Vodafone nesleduje programovým vybavením, což je triviální, atypický nárůst volání o 50 až 100 násobek ona jistě nemůže. To je jenom důsledek politiky majitelů, jimž, jak se zdá, jde jen a jen o zisk.