Tak si představ, ten blb se do mě zabouchl

Dušan Polanský

Tuhle větu jsem uslyšel z úst asi třicetileté docela hezké ženy. Patřila mladé ženě, která s ní čekala na zastávce hromadné dopravy. Další pokračování úvahy o domnělém blbovi a jeho milostném vzplanutí jsem neslyšel, jelikož poslouchat cizí řeči se nesluší. Sedl jsem si na lavičku, a jelikož trolejbus měl odjezd až za pět minut, chvíli jsem rozjímal nad sdělením mladé ženy. A málem okamžitě se mi vybavily tři asociace spojené se zamilovanými muži, kteří byli po duševní stránce trochu mimo, ovšem v žádném případě si nemyslím že byli blbové. Třebaže ani dotyčný, o němž mladá žena mluvila, nemusel být na tom až tak duševně zle, možná že byl blb jenom z pohledu mladé ženy. A nakonec slova jako blbec, blb, pitomec jsou používaná tak často, a v tak v širokém kontextu, že si dovolím málem tvrdit, že dotyčný neznámý byl blbem právě v tomto kontextu.

Dvě asociace jsou literární. Prvního podivína, hodně fyzicky znetvořeného, Quasimoda, známe asi všichni. Hlavní protagonista románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži se zamiluje do krásné mladičké pasáčky koz Esmeraldy. Bohužel jejich láska končí pro oba tragicky.

Druhý literární nešťastník, který tak známý jako Quasimodo určitě není, je Lulu. Je to literární postava z tenounkého románu francouzské spisovatelky Régine Deforges s názvem Bouře (L’orage). Lulu je hrobník a ukájí se při pozorování mladé a krásné vdovy Marie nad hrobem vroucně a vášnivě milovaného manžela, kterého ztratila po půl roce manželství kvůli rakovině. A protože se z této ztráty nedokáže vzpamatovat, chodí se na hrob svého zesnulého manžela nejenom dívat a rozjímat, ale se i ukájet, ale popravdě nejen tam. Nakonec se Marie v dvaceti šesti letech rozhodne dobrovolně odejít za manželem do říše věčnosti. Její tragický osud zpečetí i osud Lulův. Oběsí se, aby někde tam kdesi nahoře mohl opět pozorovat krásnou Marii a ukájet pohledem na její erotické řádění svoji erotickou touhu.

Román je napsán v sadovském stylu (sexualita okořeněna fyzickým násilím, ponižováním atd.), z toho titulu mnozí čtenáři u nás mohou na román nahlížet jako na běžný erotický brak. Problém je možná v tom, že román vyšel v češtině (v nakladatelství EUROMEDIA v roce 1998) bez úvodního autorčina slova. Nedalo mi to a koupil jsem si francouzský originál, tedy L’orage, viz obrázek. Autorka v prologu vysvětluje, oč jí tímto románem šlo. Především o pochopení myšlení těch žen, které zcela brzy a neočekávaně ztratily milované partnery a snaží se s tímto faktem nějak vyrovnat. Některé z nich to řeší tím, že se oddávají sexu s těmi muži, kteří byli jim a jejich manželům blízcí. Marie v tomto není výjimkou, ovšem jak je vidět na jejím příběhu ne vždy to musí být správné řešení. Autorka v závěru svého úvodního slova uvádí příklad mladé elegantní ženy, která se jí přiznala, že činila něco podobného jako Marie, ale teprve její román jí pomohl se vyrovnat se ztrátou milovaného manžela. Pokud by tomu tak opravdu bylo, co by i v tomto jednom jediném případu, tak určitě román Bouře nebyl napsán zbytečně.

Třetí asociace je smutná a je bohužel skutečná. Je tomu snad málem čtyřicet let, co jsem přišel na čistě zdvořilostní návštěvu rodičů do Malacek. Proč jenom zdvořilostní by bylo na delší povídání a v kontextu toho, o čem si povídáme, to vůbec není důležité. Po vstupu do silně zakouřeného obyváku jsem našel u stolu sedět mého druhého mladšího bratra Peťa, který od 18 let trpěl těžkou schizofrenii, pak tam s ním seděl další mladík v jeho letech a ještě dívka, co já vím, mohla mít tak dvacet let. Dost rychle jsem pochopil, že mladík má podobné problémy jako Peťo. Dívka se mi jevila být normální, řekl bych, že to byla prostá upřímná dívka. Po mém příchodu jejich rozhovor na chvíli ustal. Sedl jsem si klidně na postel, vzal do rukou jakýsi časopis a dělal jsem, že čtu. Přerušený rozhovor za chvíli za spokojeného kouření obou mladíků družně pokračoval, aniž by společnost rušila moje přítomnost. Jistě nebyl to žádný intelektuální hovor s ohledem na jeho protagonisty, ale nechyběla mu zaujatost a upřímnost. Nebylo těžké pochopit, že Peťův kamarád chodí s dívkou. Po několika minutách kuřácký sedánek ukončila máma, že šlus, že se bude obědvat. Mladík s dívkou odešli. Peťa jsem při jídle oťuknul, co a jak, ale moc jsem z něho nedostal. Máma mi jenom řekla, že zná kamarádovu mámu, a že mladík je postižen podobně jako Peťo a že chodí s dívkou, co s nimi seděla u stolu.

Do Malacek jsem opět dorazil, opět jenom ze slušnosti, asi po třech měsících. Peťo mi suše sdělil, že jeho kamarád si nedávno vzal život. Víc jsem z něho nedostal, ačkoliv jsem se o to dost snažil. Máma mi pak vysvětlila, že mladík a dívka se chtěli vzít, ale že rodiče (nevím, zda ti i ti) byli proti, protože měli obavy, že kdyby měli děti, nedokázali by se o ně postarat. Další detaily jsem se již nedozvěděl. Jsem ale přesvědčen, že Peťův kamarád dívku vroucně miloval. Láska už taková je, její kvalita a opravdovost není závislá na duševní a zdravotní kvalitě obou protagonistů, nakonec viz statistiky rozvodovosti a rozchodů partnerů. Quasimodo, Lulu i výše zmíněný mladík, a nakonec i Marie, milovali tak hlubokou a vášnivou láskou, že život pro ně bez milované bytosti ztratil jakýkoliv smysl. Z pohledu mého brášku nejhorší bylo to, že ztratil jediného opravdového kamaráda. Až do odchodu na věčnost již s nikým nekamarádil.

Ovšem asi by nebylo správné dávat tento přístup k životu po ztrátě či odchodu milovaného partnera za vzor, protože my křesťané dar života považujeme za posvátný. Vím, že vyrovnat se se ztrátou či odchodem milovaného partnera nemusí být vůbec jednoduché, může to trvat dlouho, někdy se to může protáhnout až do konce života, a teprve řádný křesťanský konec života se stane definitivním koncem duševního utrpení. Jistě jsou i tací, co s podobnou situací nemají větší problém. Oklepou se, přijde další partner a život pokračuje dál. Jak já říkám, lidí je mnoho a nelze očekávat, že všichni budou stejně myslet, stejně se rozhodovat a stejně konat. V každém případě vám přeji, abyste žádné bolestivé dilema v životě řešit nemuseli, bez ohledu na to, zda bude milostné nebo nějaké jiné. A to je vše.

V Brně 9. listopadu 2021.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky