Malá vzpomínka na Blavu

Dušan Polanský

Vzpomínky si občas trochu ohýbáme podle naší současné situace, tedy hlavně podle toho, jak se nám ekonomicky daří nebo jak jsme své myšlení časem transformovali do výhodnější podoby v návaznosti na to, co právě frčí. Možná že to tak nakonec dopadne i s touto vzpomínkou, ačkoliv se pokusím být přesný ani ne tak faktograficky, jako spíš myšlenkově, tedy co jsem v době, na kterou budu vzpomínat, opravdu cítil a jak jsem uvažoval.

Začnu dobovým kontextem. V letech 1967 až 1971 jsem studoval na stavební průmyslovce v Bratislavě. Tehdy jsme Bratislavě říkali slangově Blava. Prý název Bratislava vymysleli Štúrovci a že prý má původ až někde v 10. storočí?! Tento název se začal soustavně používat až za první republiky po roce 1918. Jinak Bratislava sa odjakživa volala Pressburg, Pozsony nebo Prešpurk. Ale zpět k mému středoškolskému studiu. Součástí výuky byla i praktická výuka, tedy prax. To se obvykle chodilo na různé stavby, a tam jsme pracovali nebo občas jsme se šli podívat na nějaké významné či zajímavé staveniště či stavbu. V roce 1969 na jaře jsme vyrazili se podívat na stavbu nového mostu přes Dunaj, který se stavěl v letech 1967 až 1972.

Abychom pochopili, kudy jsme tehdy kráčeli, podíváme se na fragment mapy vydané v roce 1950. Vidíme zde především Židovskou ulici, lokaci Rybného náměstí a fragment ulice Zochova, jež má společný roh s ulicí Pilárikovou. Stavební průmyslovka v době mého studia sídlila na Zochově. Jinak mezi Pilárikovou a Kapucínskou byl tehdy malý parčík (dnes je z něho jenom torzo), kde se každý den mimo neděle, konaly trhy. Lidé z okolí Bratislavy zde prodávali zeleninu, ovoce a víno. No a na to víno jsme pak chodil s jedním spolužákem o velké přestávce, ale až v čtvrťáku, to nám již bylo 18. Ale nepředstavujte si nějaké veliké popíjení, vždy jenom decko červeného, vypili bychom asi i více, ale jednak nebyli love a usínat při výuce se také moc nesluší. Trasa zmíněné exkurze vedla po Pilárikové, Židovské, přes Rybné náměstí k nábřeží Dunaje; takže vzdálenost od školy k Dunaji byla, co by kamenem dohodil.

Pohlednice prošlá poštou v roce 1934. Budovy v popředí již nestojí. Těsně před Katedrálou svatého Martina, viz vpravo, kolmo na řečiště Dunaje, povede příští radiála, která bude napojena na Most SNP v tomto úseku nábřeží Dunaje.

Co jsme tehdy viděli? Stručně řečeno hodně stavebních dělníků, tedy přesněji bouračů, a jednu obrovskou bouračku Židovské ulice a Rybného náměstí. Na Židovské, v ose příští radiály napojené na nový most, nadzemní části všech obytných domov byly již zbourány, v době naší exkurze bylo vidět především do sklepů, které byly právě rozebírány. Na Rybném náměstí jsme viděli stavební trosky po synagoze a vzpomínám si i na kameníky, kteří opracovávali veliké kamenné bloky k zabezpečení Katedrály svatého Martina. V té době jsem byl přesvědčen, že pokrok nezastavíš, a že nový most Bratislava nezbytně potřebuje, protože nebylo žádným tajemstvím, že na druhé straně Dunaje, tedy na rakouské, přesněji v Petržalce se bude stavět obrovské sídliště, což se nakonec i stalo. A když je sídliště, musíte vyřešit i přesun tisíců obyvatel přes Dunaj do města v krátkém čase. Jenom dodám, že starý most postavený krátce po 2. světové válce již nevyhovoval pro tento účel jak lokací, tak i po stránce stavebně provozní. Mimo myšlenky o pokroku, mi tehdy hlavou probleskla myšlenka, že možná se mohlo najít i jiné místo pro lokaci nového mostu a teď již málem zbouraná část židovského města mohla být zachráněna pro budoucnost. Ale na druhé straně jsem si uvědomoval, že se hledalo nejpřímočařejší řešení, tedy i ekonomicky nejlevnější. Znáte to, účel světí prostředky. Na stavební bouračku jsem se pak ještě několikrát šel podívat. Dnes mě mrzí, že jsem v té době neměl foťák a focení jsem se nevěnoval. Škoda přeškoda.

Ovšem čas šel a já po skončení průmyslovky jsem odešel studovat do Žiliny. Po skončení vysoké jsem profesně zakotvil v Česku, a nějak vzpomínky a úvahy k Bratislavě jsem vypustil z hlavy. Pochopitelně několikrát jsem se pak do Bratislavy dostal, či už služebně nebo jako návštěvník a nikdy jsem neopomněl se jít na Most SNP podívat a projít se po zbytku Židovského města. Ani nevím proč, ale stále více a více jsem smutnil po staré Bratislavě, možná jenom proto, že jsem člověk dost konzervativní, a možná, že je to tím, že čím je člověk starší, tím se k určitým událostem z minulosti vrací častěji než k jiným. A nechci se již příliš zmiňovat o tom, že kdyby veliký fragment Židovského města neskončil, jak skončil, že Bratislava by byla jedním z nejnavštěvovanějších měst světa. Jak praví chamtivci, byla by to jedna veliká fabrika na peníze, a vůbec již nemluvě o kulturně-historickém kontextu, jelikož ten by byl zcela jedinečný.

Po revoluci 1989 se v Brně opět začalo diskutovat o postavení nového hlavního železničního nádraží. Principiálně s tím nemám problém, spíš mi jde o to, aby stávající hlavní nádraží nešlo k zemi, podobně jako kdysi veliký fragment Židovské ulice, ale aby bylo rozumně využito jako např. v Paříži Musée d’Orsay. V roce 2004 k problematice bourání starých staveb na svých stránkách napsal malé povídání doprovázené i několika pohlednicemi. Přiznám se, že jsem je napsal úmyslně trochu přehnaně, abych zdůraznil, že žádné radikální divočení, tedy ani urbanistické, k ničemu dobrému ve finále nepovede. Při psaní zmíněného textu jsem byl silně ovlivněn právě vzpomínkou na jaro roku 1969, šlo mi hlavně o to, a jde mi o to i dnes, aby se jednou v Brně nedivočilo nějak podobně jako kdysi v Bratislavě. Ovšem nemoralizujme až příliš a nevykřikujme hesla o kulturním barbarství. Po roce 1989 restituční zákony jak na Slovensku, tak v Česku vůbec nezohlednily vyvraždění Židů za holokaustu. Pro Židy byly vychytrale nastaveny stejné podmínky jako pro ostatní restituenty, což je v demokracii historicky neomluvitelné.

Vím dobře, že co se stalo, se již neodstane a v mém věku na veliké moralizování si již nepotrpím. Jelikož jsem filatelista a občas zajdu i na nějaké setkání filatelistů, a když vidím tam nabízet i pohlednice, podívám se, zda se tam nenajde i nějaká pohlednice související s bratislavským Židovským městem. Obvykle ne, ale několik jsem jich přece jenom za ty roky koupil. V brněnském antikvariátu Alfa jsem narazil na dvě signované grafiky (dřevoryty) od Jaroslava Dobrovolského (1895 Lužice – 1942 koncentrační tábor Mautahausen). Jsou z cyklu Bratislava, vydaného Stan, Břeclav, 1929. Na vše se můžete podívat. Hned zjistíte, že jedno místo jsem si obzvlášť zamiloval, ale nejen fotografové a já, často je zachytili na plátno či papír i výtvarníci, studenti stavebních oborů. Je to místo na Židovská ulici, kde na ni navazují zámecké schody. A to je vše. No a pokud ještě nějaký další materiál se mi podaří získat, tak jej zde doplním. Jenže čas neúprosně běží ...