Dušan Polanský
Leč i sexem, erotikou a někdy i pornografií. Moc moralizovat asi smysl nemá, protože bez těchto člověčích radovánek biologický svět fungovat nebude. V případě některých jednotlivců ano, ale v globálu ani pomyslet. Samogenerujícího robota, natož člověka jsme zatím nevymysleli a také pocity prožívané při erotických hrátkách neumíme věrohodně nasimulovat. Nemluvě o nabažení se očima krásy živého objektu lásky nebo jenom pouhého sexuálního ukojení. Je ale také pravda, že s těmito komoditami jsou spojené nejen radosti, ale občas i nepříjemnosti.
I mně se stala nedávno malá nepříjemnost spojená právě s vizuálními radostmi života, i když ne v reálu, ale pouze na fotografiích. Známý fotograf mi poslal Českou poštou na dobírku objednané fotoakty za několik uplynulých měsíců v docela pevném tubusu, tedy v pevném podle mě laika. Zatím s žádnou zásilkou od fotografa problémy nebyly. Tentokráte se ale pověstné ucho džbánu s vodou utrhlo, doma tubus otevřu a posléze zjistím, že část fotek je mechanicky poškozena. Prohlížím si plášť tubusu a objevím v něm asi centimetrovou díru. Jistě vznikla v důsledku neopatrnosti některého zaměstnance pošty při manipulaci s přepravovanými zásilkami. Na druhý den jsem vyrazil na poštu poškození zásilky reklamovat. Některé zaměstnankyně pošty znám, abychom si rozuměli, pouze jako vzorný zákazník pošty, tedy podle názoru vedoucí pošty. Důvody proč jsem vzorňák jsou minimálně tři. Primum. Kdysi mi nesprávným napsáním adresy příjemce došel větší obnos peněz. Obratem jsem „reklamoval“ tenhle nepořádek; že prý se jim ještě nestalo, aby někdo z vlastní iniciativy na nesprávné doručení peněz upozornil a velice ochotně peníze vrátil. Ale tomu moc nevěřím, jistě nejsem jediný, chtěli mě jenom pochválit. Secundo. Jsou tomu čtyři roky, těsně před Vánocemi, čekám na stejné poště na vyzvednutí dobírky. Konečně po hodině došla na mě podle čísla na lístečku řada; nervózní jako zoufalý zloděj před tunovým trezorem se složitým zámkem jdu k přepážce a chci zaplatit kartou. Pracovnice u přepážky mi ale sděluje, že bohužel to nejde, protože u této přepážky není čtečka karet, že již o ní několikrát žádali, ale zatím nic. Že mě přesměruje k jiné přepážce, kde sice čtečka je, ale v každém případě musím ještě chvíli počkat. Schytala to. Je jasné, že neoprávněně. Nemám rád levný vztek, a tak jsem o tomhle nepořádku napsal generálnímu řediteli České pošty. Asi stylisticky docela dobře, protože čtečka byla na zmíněnou přepážku nainstalována do dvou týdnů. Tertius. Nikdy se nerozčiluji, když mi pošta zásilku nedoručí domů, třebaže doma někdo je. Naopak na poště říkám, ať vůbec poštu pro mne zbytečně nevozí, stačí hodit oznámení, že si zásilku sám v pohodě a rád vyzvednu na poště. Tak tomu věřím, že jsem opravdu jediný, dokonce v republice. No a najednou tenhle vzorný zákazník reklamuje akty žen na černobílých fotografiích 36 x 36 cm. Dvěma úřednicím, které jsou v kanceláři, to nějak nezapadá do názoru o mně. Dívají se na mě jemně pohoršeně. Ptám se, zda se jim akty nelíbí. Po chvíli rozpačitosti mi váhavě a trochu stydlivě odpovídají, „Ne, ne... , jsou docela zajímavé...“ „Víte,“ povídám, „vadí mi dost vyholené klíny… škoda, fota mohly vypadat hned o něco lépe. Tedy nejen fota, ale i modelky. Jenomže to máte dnes těžké, kdybych čekal na modelky s přirozeně zarostlým klínem, to se asi již nedočkám... Pitomá móda! Přitom neznám chlapa, jemuž by se vyholený klín líbil…“ Na obličejích rozpaky, neutrální úsměvy, na rtech nevyslovený názor: „Hraje si to na slušňáka, přitom je to obyčejný chlípník.“ Reklamační komise, prý až kdesi v Praze, moji reklamaci uznala. Kdo ví, co si mysleli, když si fota prohlíželi? Asi záleželo na složení komise, zda byli v ní chlípníci nebo moralisté.
Druhá malá, leč již historická, nepříjemnost. Pro Svět namodro, to byl kdysi dávno výborný a velice pestrý internetový portál článků ze všech oblastí života, jsem napsal malé povídání o tvorbě nejznámější francouzské režisérky Catherine Breilatt. Důvod byl prostý. Její dílo není ani dodnes u nás „odtajněno“. Její filmy provokují svými silně erotickými záběry na hranici pornografie. Jedna dáma mi napsala k mému článku moralistický e-mail, že jsem jeden z těch chlípníků, co pod praporem umění propagují pornografii. Že mi přeje, abych měl zdravotní a jiné potíže všeho druhu, abych si sexu v životě moc neužil. Musím přiznat, že z větší části se její přání naplnilo, asi dáma umí čarovat, ale já jí přesto odepsal jinak, že jí přeji přesný opak. Nevím jak to s ní dopadlo, jelikož mi za těch dvanáct uplynulých let ještě neodpověděla, ale věřím, že dobře. Ale od nepřejícné dámy raději k zmíněné režisérce, abyste posoudili rozměr mé chlípnosti v oblasti kinematografie a míru oprávněnosti zmíněné kritiky.
Netradiční pohled Catherine Breilatt na pornografii pramení z jejího názoru, že muži si pornografii představují jako výstavu těl, přesně jako když se dívají do výlohy prodejny s masem a uzeninou. Filmy téhle francouzské režisérky, spisovatelky a scenáristky provokují a bourají nejedno tabu ze světa sexu. V centru námětů jejích filmů stojí sexualita v moderní společnosti vnímaná pohledem ženy, tedy ne pohledem nás mužů. Svět erotiky je v jejích dílech na hony vzdálen naivnosti červených knihoven či romantice milostných filmů, leč i drsnosti a někdy až surovosti prezentované v pornočasopisech a tvrdých pornofilmech. Na první pohled její filmy působí pornograficky, alespoň pokud se jedná o zcela otevřenou a upřímnou prezentaci pohlavního styku či detailní záběry pohlavních orgánů muže i ženy. Režisérka se ale důsledně brání těm názorům, které její filmy považují za pornografické v tom smyslu, jak je chápe pornoprůmysl. Zcela otevřeně říká: „V mých filmech jde přece naprosto o něco jiného, jde mi především o to, aby moderní filmová tvorba to, čemu říkáme pornografie, zcela nepřenechala pornoprůmyslu. Chci ukázat přesně opačný pohled na to, co se tak často prezentuje divákovi jako tzv. postelová scéna.“ Při vší kritice erotické scény v jejích filmech působí podle většiny diváků zcela přirozeně a hravě.
Ve filmu Romance (1999), stejně jako v ostatních filmech, režisérka staví, zdánlivě nelogicky, lásku coby hráz mezi dvěmi lidskými bytostmi toužícími po silné, vášnivé fyzické lásce. Otevřeně a provokativně se ptá, zda sex není naopak právě tím, co ještě více vzdaluje muže a ženu. V tomto filmu, podobně jako i v jejích ostatních filmech, se snesla na hlavu režisérky ostrá kritika a výčitky. Prý se nejedná o nic jiného než o pornofilm.
Pro dokreslení názoru čtenáře alespoň stručně děj Romance. Pod drobnohledem sledujeme vztah dvou mladých lidí, Paula a Marie. Paul pracuje jako fotomodel a Marie je učitelkou na základní škole. Milují se a spolu žijí, ale dochází ke krizi jejich sexuálního vztahu a Paul nechce již s Marií dál spávat. Paul ale Marii nadále miluje, ovšem jenom tehdy, když se mezi nimi nachází stůl v některé restauraci. Marie reaguje zcela nepochopitelně, ale podle Catherine Breilatt zcela žensky: chová se poníženě a hledá chybu u sebe. Ovšem umělkyně nechává Marii reagovat při hledání východiska z krize nakonec zcela nežensky. Marie se nesnaží prožít novou romantickou lásku, ale kompensovat nezájem Paula tím, že se vrhá do sexuálních dobrodružství s náhodnými známostmi. Při úniku z frustrace a hledání své identity se Marie odváží jít až na samou hranici svých možností. Seznamuje se s Paolem, pak s jeho sadomasochisticky založeným šéfem Robertem a nakonec se zcela neznámým mužem, jenž ji dokonce znásilní. Po složité cestě hledání východiska z krize s Paulem vychází z tohoto kolotoče vztahů Marie nakonec silnější a sebevědomější. Chladný Paul sice o ní opět projeví zájem, ale nyní zralejší a svobodnější Marie o něho již nestojí. Možná že vám teď, jako mě, přijde na mysl příběh o lásce Evžena Oněgina a Taťány. Holt materiální svět, technika kolem nás se mění, ale my lidé máme stejné problémy, city, vášně, touhy jako generace před námi, a určitě tomu nebude jinak ani po nás.
Efektu hravosti a přirozenosti erotických scén dosahuje režisérka zdánlivě velmi překvapujíce, ale přitom zcela lidsky přirozeně. Tak například v zmíněné Romance zkušená pornohvězda Rocco Siffredi si v detailním záběru zcela nenuceně natahuje kondom. Režisérka se rozhodla svěřit jednu z hlavních rolí této pornohvězdě právě proto, že nemá žádné zábrany před realitou pohlavního aktu, a tím také pomáhá ostatním hercům zbavit se ostychu a zábran při točení erotických scén. I filmová Marie Caroline Duceys působí půvabně. Ztvárnila svou roli citlivě bez jakýchkoliv náznaků levné obscénnosti.
Již ve svém prvním filmu Une vraie jeune fille (Pravdivá mladá dívka) z roku 1976 režisérka šokovala publikum i kritiky. Film je o šestnáctileté dívce, která objevuje svou sexuální touhu. Že film doopravdy šokoval, dokazuje skutečnost, že ve Francii mohl být veřejně promítán až v roce 1999.
Pro získání přehledu o rozsáhlosti filmové tvorby Catherine Breilatt si uveďme výčet jejích dalších filmů. Z roku 1979 je Tapage Nocturno (Noční rámus), film 36 Fillete (36 děvčátek) byl natočen v roce 1987, v roce 1991 točí Sale comme un unge (Ošklivá jako anděl), v roce 1995 je to dílo Aux Niçois qui mal y pensent, dans À propos de Nice, la suite (O Nicanech, kteří to mysleli špatně, v díle Kvůli Nice, pokračování), v dalším roce, 1996, Parfait Amour! (Dokonalá láska!), po již zmíněném filmu Romance (1999) následují v roce 2001 dva filmy: À ma soeur! (Na moji sestru!) a Brève Traversée (Krátký přechod), v roce 2002 Sex is Comedy (Sex je komedie), v roce 2004 točí Anatomie de l’enfer (Anatomie pekla), v roce 2006 Une vieille maîtresse (Stará milenka), v roce 2008 televizní film La belle endormie (Spící kráska neboli Šípková Růženka), v roce 2009 Barbe Bleue (Modrovous) a poslední její film Abus de faiblesse (Zneužití slabosti) je z tohoto roku, tj. 2013. Jistě vám neušlo, že, mimo jiné, umělkyně se nechává inspirovat i pohádkami Charlese Perraulta.
Catherine Brailatt je dnes bezesporu nejznámější francouzskou režisérkou. O tom se lze jednoduše přesvědčit zadáním jejího jména např. do vyhledávače www.google.fr nebo na známém francouzském rozcestníku www.voila.fr. Zkuste do www.google.fr napsat Catherine Breilatt Romance a podívejte se na obrázky k filmu, jehož děj jsme si stručně řekli. Bohatost odkazů na její dílo, řada článků, interview atd. možná nejednoho českého milovníka filmů či čtenáře překvapí. Věřme, že dílo této vynikající režisérky bude i u nás jednou k vidění. Český divák by tak dostal možnost porovnat ženský pohled Catheriny Brailatt na sex se stereotypem na jedné straně až příliš naivních a stydlivých, na druhé straně primitivně vulgárních erotických filmů české produkce.
Snad věc nepřeženu a také nezjednoduším, když řeknu, že Catherině Breilatt jde o spojení umění a pornografie. Osobně si myslím, že je to málem cesta do pekel, ale proč by se o to neměla pokusit na filmovém plátně právě žena? Muž by neměl sebemenší šanci!
V úplném závěru se sluší uvést alespoň něco na obranu mé chlípnosti. I přes roky trvající můj obdiv ke Catherině Breilatt jsem přesvědčen, že krása a smysl erotiky nemůže – jak ve filmu, tak i v životě – vyniknout bez patřičné dávky něhy a stydlivosti, bez vzájemného pochopení partnerů pro nedostatky toho druhého a především bez poctivého žití příběhu lásky s jeho klady a zápory v běžném, někdy i smutném či tragickém, životě.
V Brně 26. listopadu 2013.