Jak je to s vírou v Boha?

Dušan Polanský

Hned v úvodu upřesním, že se jedná o našeho křesťanského boha, tedy boha, kterého píšeme správně s velikým počátečním písmenem B. Nebudu se pouštět do filozofických úvah o tom, zda Bůh je, nebo není, a když je, vůbec jaký je a co dovede. O těchhle otázkách bylo již napsáno a vysloveno toho tolik, že to někdy není až pěkné a hlavně laikovi to dává občas i zabrat, aby vůbec pochopil, o čem řeč je. Holt z křesťanské věrouky se nejednou stává filozofie.

Položil jsem si raději zdánlivě jednodušší otázku: Má, nebo nemá víra v křesťanského Boha v současné společnosti ještě nějaký zásadnější smysl pro život a další vývoj společnosti? Pokud jde o život, ten právě je, jaký je. Ovšem vývoj může být všelijaký, nám půjde hlavně o vývoj, v němž převládá vzájemné porozumění, vzájemná tolerance a je hlavně světem bez válek. Když už jsme zmínili víru, tak většinou platí, že když nevěříte nábožensky, obvykle věříte v něco jiné. Pokud převažuje u většiny lidí jakákoliv víra, má pro vývoj společnosti docela zásadní význam. Takže jakže to s těmi některými jinými vírami je?

Pokud jste na tom majetkové dobře, tudíž nemáte žádné existenční starosti, spíš si života užíváte, třebaže vaše bohatství může být (ale nemusí) podloženo tvrdou prací, obvykle odpovíte: Já věřím v sama sebe, což ovšem vůbec nemusí znamenat, že jste sobec, a jiné máte na háku. Jednoduše jste, jak se říká, za vodou, a nepociťujete žádnou potřebu víry v Boha. Z vašeho pohledu, proč také? Otázkou je, co byste odpověděl, kdyby jste byl na tom majetkově bídně a měl byste dlouhodobě základní existenční starosti. Stejně? Tím chci jenom naznačit, že naše odpovědi na naší otázku se hodně odvíjí od našeho ekonomického postavení. Sice můžete argumentovat, že jsou přece i bohatí věřící v křesťanské Boha. Jistě, máte pravdu, ale já si dovoluji uvažovat v jakémsi statistickém průměru, tedy jak by se zachovala většina z nás za zmíněné situace.

S vírou v sama sebe ruka v rukou jde často i názor, někdy spíš přesvědčení, že pokud si pomůže člověk sám, že mu pomůže i Bůh. Pravda to obvykle je, ale opatrně. Sice si konkrétní člověk pomohl, ale najednou se může stát, že se dostane do složité situace, nemusí být jenom ekonomická, do té se nemusí dostat, ale např. může souviset s vysokým věkem, těžkou nemocí jeho nebo někoho blízkého či jinou neočekávanou tragédií, myslíte, že i za takové situace si pomůže dotyčný vždy sám? Popravdě si myslím, že většinou ne, ale možná se mýlím.

Další možnost je, že věříte v jiné bohy, například pohanské. Proč ne, jenomže tihle bohové, pokud nás dějiny učí a nelžou, obětovali svým bohům i živé tvory, nemluvě o nejhorší variantě, tedy i živé lidské bytosti. Nevím, nevím, jak tuhle víru dotáhnete k něčemu rozumnému a životaschopnému a vůbec v čem vám bude nápomocná. Opravdová víra má totiž smysl pouze tehdy, když nám duchovně pomáhá, dodává nám vnitřní sílu a motivuje nás k dobrým skutkům vůči svému okolí, tedy především k lidem. Koneckonců pokus s návratem pohanského boha byl již uskutečněn, a není tomu až tak dávno. V Německu za Hitlera byla založeno Německé hnutí za víru, což byla kombinace pohanství, okultismu a esoteriky, v němž milosrdný Bůh křesťanství byl nahrazen gótským kristem meče. Jak to dopadlo, všichni víme.

S touto možností nelze nezmínit i jiná náboženství, a těch je docela požehnaně. Jistě proč ne, ale zase se ptám, proč věřící v tyto jiná náboženství tak systematicky usilují o usídlení v křesťanské Evropě? Proč si nevybudovali ekonomicky úspěšnou a duševně vyspělou společnost tam u nich, když to jejich náboženství je lepší? Odpovědi se nedočkáš, když už nějaké, tak jsou to obvykle jenom kličky.

Velice atraktivní možností, zajímavou hlavně pro mladé lidi, je víra v lásku, někdy dokonce lásku romantickou, která tak frčela v ranném středověku mezi rytířstvem. O lásce koneckonců bylo napsáno určitě více literárních děl všeho druhu, natočeno filmů, složeno písniček než o prospěšnosti křesťanské víry. Sice z hlediska atraktivnosti námětu, navíc když se k tomu ještě přidá příslušná dávka sexu, to lidsky chápu, jenom bohužel statistiky moc pro tuhle možnost nemluví. Počty rozvodů manželství či rozchodů u těch, jimž chybí odvaha k uzavření manželství, z důvodu neochoty převzít odpovědnost za fungování rodiny či neochoty sdílet svůj majetek s někým jiným, jsou více než přesvědčivé, bohužel spíš negativně pro tuhle variantu víry. Jistě obsah slova láska má v sobě obrovský potenciál, vždyť jejím cílem kromě lidské bytosti může být např. i vlast, národ, zvíře, politické hnutí, sebeláska k sobě samému. Problém opět je, že se nám vytrácí u těchto jiných typů lásky pojem univerzality, tedy akceptovatelnosti většinou lidstva. A připomeňme si to nejdůležitější: křesťanský Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu!

Mnozí věří v ohromnou sílu demokracie a v prosazení sekularismu, tedy že státní moc, státní instituce a stát sám mají být nezávislé na náboženství a náboženském uvažování, a v dalším se předpokládá, že náboženství se postupně stane jen a jen osobní záležitostí každého jednotlivce. Jsou to bezesporu silné myšlenky, kdyby … Těch kdyby je několik. Především ne všechna náboženství jsou mírumilovná, jakým je např. křesťanství, tím ovšem netvrdím, že v praxi v minulosti vždy tomu tak bylo, ovšem respektuji současný stav, kdy tomu tak většinou je, a navíc některá ne právě mírumilovná náboženství jsou pevně zakomponovaná do politické orientace krajiny. V těchto krajinách to obvykle křesťané nemají jednoduché, dokonce někdy jde křesťanům o holou existenci. Bohužel i demokracie má svoje vady na kráse. Nechtěně vytváří dobré podmínky pro poměrně široké a pestré fungování zločinu, jako je např. vydírání, korupce v státní správě, prostituce, často nedobrovolná, obchod s drogami, neodpovědné nakládání s obecnými prostředky pro vlastní prospěch politiků a jim blízkých osob, ani nájemné vraždy nejsou ničím neobvyklým atd. Nakonec co si budeme povídat, i demokracie umí být pokrytecká, zastírá trvalý boj o moc a postavení ve společenské hierarchii či se nás snaží přesvědčit o ušlechtilosti cílů politických vůdců. Jistě by se ještě několik nepřátel demokracie našlo, a ti se jen tak lehce nevzdají už jenom proto, že demokracie chtě nechtě je málem automaticky sama generuje.

Možná bychom si společně ještě na nějakou víru vzpomněli, ale myslím, že pro ilustraci toho, o co mi jde, to snad stačilo. Tedy nám jde spíš o univerzální víru, která je schopná zcela nezištně a z čisté lásky k bližnímu nabídnout všem, bez akcentu na rasu, politické přesvědčení, osobnostní a povahové předpoklady, zdravotní stav, majetkovou situaci atd., tak morálně jednoduché a snadno pochopitelné pravidlo, jako je ono známé z Kázání na hoře Ježíše Krista: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Pak je tu křesťanské přikázání s kterým má popravdě asi každý z nás alespoň malý problém: Miluj svého bližního jako sám sebe! Otázkou totiž je, kdo je myšlen tím bližním. Partner, děti, rodiče, příbuzenstvo? Přece milovat tyhle lidi, obvykle není až takový problém. Ovšem křesťanství pojem bližního chápe daleko šířeji, protože znamená všechny lidské bytosti. Ovšem pokud jde o mírumilovnost, i křesťanství má rozumné praktické hranice. Kristus nám připomíná, že i když máme milovat, stále platí starobiblické: Oko za oko, zub za zub. Tahle právní zásada již z dob Chamurappiho, má v křesťanství poměrně jasnou interpretaci. V žádném případě nevyjadřuje jenom známou skutečnost, že míra odplaty (pomsty) má být stejná jako škoda způsobená poškozenému, jak se často uvádí, ale jasně nám říká, že pokud se někde děje křivda, nespravedlnost, útočná válka apod. je naší křesťanskou povinností se tomu postavit. Ale i přeto všechno, každý z nás by si měl uvědomit, že i naší nepřátelé jsou lidé, a že radost z jejich porážky nemá a nesmí být slepá, protože síla křesťanství se projevuje právě v schopnosti odpouštět. A tahle interpretace, tedy povinnost bojovat se zlem, ale následně umět zlo i odpouštět, nám již není až tak příjemná. Stačí si vzpomenout, jak nejednou vykřikujeme a bušíme se do prsou při doslechu, že někde byl spáchán ošklivý zločin: Kdybych já byl soudcem, tak bych ...

A pak je tu problém etiky, tedy teorie morálky. Etika by nám měla nabídnout jasná a pochopitelná pravidla morálního žití. Pokud si myslíte, že je v nějaké učebnici etiky najdete, tak jste na omylu, tam se nejspíš dozvíte, že pojem morálky je velice složitý, protože je závislý na tom či onom. Budiž, ale přesto v Bibli nalezneme přikázání, známá jako Desatero, která jsou naprosto jasná a pochopitelná, takže nemáme žádnou větší šanci se na něco vymlouvat. Jenom pro trochu nepříjemné připomenutí:

  1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
  2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
  3. Pomni, abys den sváteční světil.
  4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
  5. Nezabiješ.
  6. Nesesmilníš.
  7. Nepokradeš.
  8. Nepromluvíš křivého svědectví.
  9. Nepožádáš manželky bližního svého.
  10. Nepožádáš statku bližního svého.

Možná, že jsem vás alespoň částečně přesvědčil, že křesťanství jako univerzální víra se docela hodí i do současného světa. Pokud jsem vás nepřesvědčil, nevadí, bohatě stačí když budete dodržovat již výše zmíněné pravidlo: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim! No a pokud máte problém s akceptací Ježíše Krista, jako jedné ze třech Osob trojjediného Boha, také to až tak nevadí. Když zmíněné pravidlo budeme ctít všichni, věřte mi, že Ježíš Kristus bude s námi moc spokojen a hlavně svět bude o pořádný kus lepší. A přitom je to tak jednoduché.

Léta Páně 26. června 2024 v Brně.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky