Dušan Polanský
Je pravda, že časy se mění, ale ne stejným tempem a intenzitou pro každého. My starší pamatujeme toho více, a z toho titulu registrujeme i více změn. Ti vyloženě mladí mají pocit, že se nic nemění, že by to dokonce chtělo kolem trochu rozhýbat, aby se něco vůbec dělo, a proto často i rebelují či volají po změnách. Po jakých, to se člověk obvykle už nedozví. Až s odstupem času historici už něco vymyslí, proč se tak dělo. Tak nějak to proběhlo např. u studentských nepokojů na jaře v roce 1968 ve Francii.
V tomto textu se nechci pouštět do úvah o změnách politických a celospolečenských, o těchto máme habaděj knižních, vědeckých a dokumentárně filmových titulů. Také se vyhnu popisu změn v přírodních a dalších vědách a v technologiích. To by byl běh na pěkně dlouhou trať! A nakonec, hoho to vůbec zajímá? Platí to, co je! Spíš mi půjde jenom o několik osobních postřehů, dokonce se otevřeně přiznám, že občas i jízlivých. Ale znáte někoho, kdo by si občas do někoho nebo do něčeho nerýpnul? Já ne.
Začnu mým oblíbeným fotbalem. Jeho fandové ví, že letos německá Bundes liga, nejvyšší fotbalová soutěž v Německu, slaví 60 let od založení. A víte, že v počátcích této ligy i jeden z tehdejších nejlepších hráčů Uwe Seeler (1936 – 2022) musel kromě fotbalu i pracovat, protože fotbal jej neuživil? Dovedete si představit, že by dnes nějaká fotbalová hvězda ráno valila do rachoty a odpoledne po práci na trénink?
Teď něco ze zdravotnictví. Všude slyším, že je málo lékařů a dalšího zdravotnického personálu. V roce 2004 starší dcera ukončila studium medicíny s červeným indexem, ovšem žádné místo v Brně nemohla sehnat, všude slyšela to stejné: Volné místo nemáme, lékařů je dost. Napsala několika okresním nemocnicím, že hledá jakékoliv místo, pochopitelně nenápadně zmínila i červený index. Odepsala jí pouze jedna nemocnice, že bohužel volné místo nemají, ostatní se ani nenamáhaly. Naštěstí její kamarádka, kolegyně ze studií, se rozhodla následovat manžela do ciziny a propustila dceři již předem domluvené místo. Nastoupila s úvazkem 10 % (nejedná se o překlep) a pochopitelně pracovala jako na plný úvazek. Takže i nadále jsme ji museli nějakou dobu živit. K plně placenému úvazku se dopracovala až po několika letech postupného navyšování procent, což nám slavnostně sdělila. Naštěstí po nástupu do nemocnice využila možnost si udělat interně Ph.D., což trvalo 3 roky, sice moc placeno to nebylo, podobně jako dnes, ale měla dobrý pocit, že na chléb vezdejší alespoň pro sebe si konečně vydělá i sama. Umíte si představit, že by dnes absolvent medicíny s červeným indexem zoufale hledal místo, a kdyby jej i dostal, musel by pracovat na plný úvazek za 10 % mzdy?
A ještě k nedostatku antibiotik. Nevím, zda víte, ale před rokem 1989 jsme byli na počet obyvatel největším výrobcem antibiotik na světě, ale na just nebyly běžně k dostání banány, občas se s oblibou zmiňuje i toaletní papír. Dnes banány i toaletní papír jsou k dostání zcela běžně, ale nejsou bez problémů antibiotika. Holt i takové jsou někdy změny.
Něco z školství. Asi nejvíce diskutovanou změnou posledních let je inkluze, tedy změna přístupu k dětem, tedy hlavně k těm co trpí nějakou vrozenou poruchou. Jedni inkluzi zatracují, potají nejvíce mnozí samotní učitelé, oficiálně pochopitelně ne, a pak rodiče nadaných dětí. Právě tihle rodiče mají pocit, že jejich dítě by mohlo rychleji postupovat vpřed, že právě inkluze brzdí jeho rozvoj. Osobně inkluzi vnímám kladně, ovšem problém mám se zmíněným postupováním vpřed u talentovaných dětí. Stále máme vžitou představu, že hlavním, a z pohledu mnohých rodičů dokonce jediným místem pro zmíněný rozvoj nadaných dětí je škola. Není to ani zdaleka úplná pravda! Nemáme vůbec propracovaný systém práce s nadanými dětmi hlavně v oblasti přírodních a technických věd! Bez kvalitní materiální základny, kroužků vedených skutečnými odborníky, hlavně z řad vědců, kvalitní odborné literatury ze zmíněných oborů pro nadané děti, můžeme nadávat na inkluzi kolik chceme, ovšem bude to stále jenom zoufalá a někdy až směšná snaha hodit tenhle problém na děti, kterým to ve škole většinou z objektivních důvodů až tak nejde. Ale tohle slušný člověk přece nedělá!
Teď něco k daním a bydlení. Začalo to sice typicky u vína, ale atypicky dopoledne, byla to opravdu výjimka, na víno chodím většinou pozdě odpoledne. Bylo plno, a tak jsem si přisedl k chlápkovi cca 60. Byl docela od povídání. Že bydlí v jakési, už si nepamatuji v jaké vesnici na jih od Brna, a že se stavil u sestry, která bydlí v našem sídlišti. Po chvilce začal nadávat na plánované zvýšení daně z nemovitostí. Ptám se, zda dostal dotaci na kotel, že jo, že jako každý, ptám se na zateplení, že také dostal, ptám se na nová okna, že také jo. A než jsem mohl položit další dotaz, už mi sdělil, že na fotovoltaiku ještě nečerpal. Já zase: Ale teď mají dávat 1 milion na starší domy. Že když to půjde, určitě by to bral. Ptám se, kolik platí v současnosti daň z nemovitosti, ale to mi již neodpověděl, došlo mu, že jej chci nahnat do kouta, tedy k porovnání směšné částky za daň z nemovitosti vůči tomu, co od ostatních daňových poplatníků dostal gratis. I v tom je změna, že dnes se dává hlavně těm, co již něco mají, ti co nemají, nedostanou pro změnu nic. To kvůli celkové rovnováze. Ale jak občas sarkasticky prohodím: Bohatí nemají nikdy dost, kdežto chudí se rádi uskromní. Ovšem už bez sarkasmu: Moc bych každé rodině přál, aby měla svoje trvalé vlastní bydlení, a nemusela bydlet v nájmu, tedy, aby poznala opravdový pocit svobody. Snad jednou taková změna nastane, když už politici slibují všem hory doly. Závěrečný soud je ale v současnosti pro mnohé smutný: Rozdávají jenom vyvoleným.
Nelze se nezmínit o změně přístupu k otázkám životního prostředí. Dnes se o tom mluví o hodně více než kdysi. Ovšem ani kdysi ani teď praktické výsledky nejsou moc vidět. Když o něco málo poklesne prodej aut, je z toho málem ekonomická tragédie. Jako kdyby těch aut nebylo v provozu víc než dost, vždyť už nemají ani kde parkovat! Poklesne maloobchodní prodej o 1 či 2 % už je z toho málem další ekonomická tragédie. Jako kdyby se vyrábělo stále málo zbytečností a nepřibývalo lidí s nadváhou! Místo abychom se z toho těšili, smutníme. Po revoluci 1989 se hodně moralizovalo, že před tímto rokem vládl čistý materialismus, ovšem co vládne teď? Když už jsme u materialismu, jsou jeho projevy hezky vidět při opatrném uzavírání, případně neuzavírání, manželství. Intelektuálové před příchodem tohoto tisíciletí viděli jeho první století jako století duchovních revolucí. Kdepak! Vypadá to spíš na století válek, a když se moc válčit nebude, tak na století konzumu.
Snad největší mediálně viditelná změna oproti minulosti je, že se otevřeně mluví o LGBT. Za mých mladých časů jsme ani netušili, co to vůbec např. taková transgender osoba je. S LGBT problém nemám. Proč bych taky měl mít? Neubližují mi a nevšímají si mně, podobně jako já je. Ovšem co mi vadí, je celospolečenský cirkus kolem toho. Málem mám z toho všeho dění kolem LGBT pocit, že je to nejdůležitější změna, co se teď v společnosti děje. Určitě není. Problém migrace a pozdějších negativních dopadů na křesťanství je tisíc krát důležitější. Když se nebude řešit, jak je tomu v současnosti, pak to odnese nejen zmíněné křesťanství, ale tutově i LGBT.
Budu končit lehkým šťouchnutím do nové snahy změnit hranici volebního věku. Ten je, jak známo, 18 let, což se mi jeví tak akorát. Sice v té době mladý člověk nemá ještě ve všem, co se děje ve společnosti jasno, koneckonců to nemá ani hodně dospělých, o politicích ani nemluvě, ti mají v tom spíš chaos než jasno. Před posledními nedávnými volbami, náš teď nově zvolený prezident populisticky hodil do placu volební věk 16 let. Důvody takového populistického kroku jsou nabíledni, takže si jejich vysvětlení odpustím. Osobně si velice dobře pamatuji, jak jsem v tomto věku na tom s celkovým rozhledem byl, přitom otec byl člověk dost všeobecně vzdělaný, slušně znal politické dějiny, ale např. i Písmo svaté, takže jsem od něj co to pochytil. Ale přesto s odstupem času si dobře uvědomuji, jaká to byla se mnou duchovní bída. Že by to dnes bylo až tak jinak, se mi nechce věřit, když navíc přes internet se na mladé, tedy nejen na ně, valí spousta nesmyslů, polopravd nebo vyložených lží, které výrazně ovlivňují názor a pohled mladých na svět. Z tohoto titulu bych si dovolil považovat zmíněný návrh na změnu za velice nedobrý nápad. Jen tak, trochu bokem, uvedu malou historickou zajímavost, která snad dokreslí nezbytnou opatrnost při prosazování rozšiřování voličské základny. V Uhersku (bez Sedmihradska) bylo v roce 1840 spolu 544 372 příslušníků šlechtických rodů, což je počet šílený, ovšem voličů v Uhersku bez zmíněného Sedmihradska bylo jenom 136 000, což jistě nebylo správné, ale dokazuje to, že i kdysi tento problém byl posuzován se zvýšenou opatrností! Pochopitelně důvody tehdy byly jiné, než je tomu dnes. Pokud by vás zajímalo, jak takové volby tehdy probíhaly, doporučuji k přečtení ne moc tlustý román Jána Kalinčiaka (1822 – 1871) Reštavrácia. Jinak podle tohoto románu byl v roce 1957 natočen i film Zemianska česť. Dovolil bych si tvrdit, že prvek nadčasovosti tomu filmu určitě nechybí. Dnes se sice před volbami nepodává volební guláš a víno, ale slibuje se o to více. V případě voleb se tedy časy v průměru nemění.
Tady bych s několika příklady, jak je přináší a odnáší nemilosrdně postupující čas, skončil. Určitě by se daly uvést další a další změny, které přinesl či odnesl čas, což ale není účelem tohoto krátkého povídání. Ten je jiný, jde o to, abychom se sami dokázali kriticky, s patřičným nadhledem na základě svých osobních zkušeností, zamyslet nad tím, jak se časy mění.
V Brně 13. září 2023.