Dušan Polanský
Nejhorší chyby pro mne jsou chyby nevědomé nebo učiněné z nedostatku zkušeností, třebaže na druhé straně jsou snadněji omluvitelné a zdůvodnitelné než chyby vědomé nebo ty, jež jsou důsledkem nedostatečné pozornosti. Ty druhé chyby totiž spíš považuji za darebáctví. Příběh o jedné z mých vědomých chyb, který vám chci vyprávět, asi na vás moc nezapůsobí, spíš budete mít pocit, že přeháním, že něco vidím zbytečně důležitější než ve skutečnosti to důležité je. Leč dobrý autor čtenáři svůj názor nevnucuje, ten příběh jenom povypráví a vlastní posouzení nechá na samotném čtenáři. Jenomže má to háček, já jsem jenom autor.
V paneláku, do něhož jsme se na jaře roku 1990 nastěhovali, v patře nad námi, v třetím, bydlela v jednopokojovém bytě drobná starší paní. V té době mohla mít kolem pětašedesáti let. Téměř se neusmívala, její tvář byla většinou poznamenána vážností a smutkem. Důvod jsem brzy zjistil. Ne snad proto, že mám detektivní schopnosti, ale jednoduše proto, že občas mi lidé svoje smutné příběhy vypráví, asi vycítí, že jejich vyprávění trpělivě, s jakous takous mírou pochopení a špetkou soucitu vyslechnu. Šlo o to, že kdysi bydlela na malé vesnici kdesi za Brnem v malém starém domku se zahrádkou. Před domkem měla květinovou předzahrádku, za domkem chovala králíky, slepice a v zahrádce si pěstovala zeleninu, prostě klasická vesnická idylka. V té stejné vesnici se narodila, s mnohými vesničany vyrůstala málem od kolébky, takže důvěrně znala málem celou vesnici. Nikdy se neprovdala, ale přesto se cítila přiměřeně šťastná a spokojená v společenství důvěrně známých lidí. Pevnou oporou v životě jí byla i víra v Našeho Hospodina. Jenomže osud chtěl, aby její domek stál na lukrativním místě a její příbuzenstvo dostalo na pozemek zálusk, a tak začalo s propagandou. Nelze se ani moc divit, že po dlouhém přesvědčování a vysvětlování, že ve městě jí bude lépe, bude mít pohodlný suchý vytápěný byt, lehce se dostane k lékaři, ani s dopravou ve městě nejsou problémy atd., se vytrvalému nesoucitnému tlaku příbuzenstva poddala a skončila v paneláku. To byl začátek jejího smutného konce. V paneláku mezi zcela cizími lidmi jí chybělo povídání s důvěrně známými lidmi, chyběli jí králíci, slepice, kytky na předzahrádce, vlastnoručně vypěstovaná zelenina, chyběl jí důvěrně známý kostel a mše, na nichž kromě Hospodina vnímáte známé tváře a hlasy vesničanů.
Několikrát mi o tom všem smutně vyprávěla. Trpělivě ji vyslechnuv, jsem jí pro útěchu a částečně i ze soucitu vyprávěl několikrát příběh mé maminky. Jak jsme kdysi žili v malé díře na Slovensku, kde jsme rovněž měli zahradu, v chlíve prase, kurník plný slepic a chovali jsme králíků více jako hnoje. Od té doby že králíky nechci ani vidět, natož je jíst. Jenomže tahle pohádka trvala pouhých necelých šest let, pak přišlo přestěhování šestičlenné rodiny do malého, v té době prý na půl roku dočasného, dvoupokojového bytu v škaredém cihláku bez kousku zeleně kolem a navíc do nesympatického maloměsta. Nakonec z prý dočasného bytu se stal byt trvalý. To byl i konec životního optimismu mé maminky. Pak jsem paní sousedce vykreslil maminčin stesk a smutek. Byl jsem přesvědčen, že tímto vyprávěním pomáhám staré ženě lépe snášet její neveselý osud. Rovněž jsem byl svědkem jejich několika neúspěšných pokusů založit si před panelákem jakýsi květinový záhonek, ovšem místní grázlíci jí pokaždé záhonek důkladně a s radostí zničili. Na záhonek nakonec zcela rezignovala. Ke konci jejího života jsem jí vídal málo, většinou se zdržovala v bytě, ven vycházela jenom kvůli nezbytným nákupům a v neděli dopoledne zašla na mši svatou do farního kostelíka v Bystrci. Před její smrtí jsem ji neviděl několik týdnů. Jednoho dne, při obvyklém návratu z práce, jsem viděl že z našeho vchodu vynášejí funebráci nosítka s nebožtíkem k pohřebáku. Věděl jsem, že tím nebožtíkem je ona. Zemřela v smutku a zcela opuštěná.
Od té doby uplynulo nejméně šestnáct let. Na starou paní jsme zcela nezapomněl, neboť její osud mi v mnohém připomínal osud maminky. Už to tak asi bude, vzpomínky na lidi, jejichž osud nás nějak osloví, nosíme trvale v sobě. Neptejte se mne, zda více v srdci nebo mysli či duši anebo je to jenom pouhý projev soucitu. Asi od všeho kousek, takový ten neuchopitelný mix různých pocitů, myšlenek i kritických úvah, zda se člověk k dotyčnému člověku zachoval za jeho života správně. Brzy po její smrti jsem pochopil, že jsem její smutek ještě více jitřil zbytečným vypravováním mých vzpomínek na maminku. Bylo to ode mne nefér, možná dokonce zmíněné darebáctví. Podle zenu, odnože buddhismu, je soucit nejkratší cestou ke štěstí. Tak tomu nevěřím, spíš mám pocit, že když soucítění není cesta do pekla, tak do říše výčitek jistě. Ale budu pokračovat.
Před dvěma týdny jsem se zašel podívat po delší době do jedné brněnské galerie. Důvod je pokaždé prostý, chci si vždy po určitém čase doplnit představu o tom, co je nového v malířských trendech a co současný trh s obrazy nabízí. Pochopitelně tak trochu sleduji i vývoj cen, popularitu jednotlivých malířů a malířek. Takhle to praktikuji již dlouhé roky. Situace v brněnských galeriích mi připadá již dlouho stejná: hodně průměrných věcí za vysoké ceny a chybí opravdová kvalita, o špičkové ani nemluvě. Ne že by někde nebyla, ale v brněnských galeriích na ni jednoduše nenarazíte. Nebo když náhodou narazíte, musí při vás stát štěstěna. Abychom si rozuměli, takové dílo si nemusíte koupit, koneckonců jsou to obvykle pěkně drahé kousky, na které obyčejný člověk nemá, spíš jde o to, alespoň mít možnost se pokochat krásou a obdivovat talent nového umělce, k němuž byl Hospodin velkorysý.
Při tom mém moudrém laickém prohlížení obrazů jsem si všimnul dalšího a jediného druhého zákazníka v galerii. Byla to starší paní, pozorně si prohlížela krajinářské obrazy. Popravdě ty já moc nemusím. Raději do krajiny chodím na procházky. Krajinářské obrazy na zdích působí na mně nějak smutně coby sirotci. Ke krajině patří podle ročního období a počasí čerstvý vzduch, sluníčko, mlha, déšť, sníh, vůně květů, šum listoví, praskot větvoví či tlejícího mokrého listí; zpěv, bzukot a vůbec všelijaké podivné zvuky, co vydává živá havěť či neživá příroda. A vůbec nejkrásnější krajina je, když jste v ní na procházce s někým vám moc blízkým, ale tenhle luxus není každému dopřán. Jestliže je, měl by si jej člověk vážit stejně jako pevného zdraví. Pokud jde o náměty na obrazech, nejraději mám obrazy se ženami, na nich ženy působí na mě více optimističtěji, erotičtěji, slibněji než je tomu v běžném životě, a pak mám rád obrazy se snovými fantaziemi.
Zmíněná starší paní po chvilce opatrného zkoumání mé maličkosti ke mně přistoupila a oslovila mě: „Dobrý den, pane, nezlobte se, že otravuji, ale jak se dívám, vy se v obrazech vyznáte.“ Zatvářil jsem se rozpačitě a tvářil se více skromně než se sluší: „Jenom málo, tak trochu, u obrazů beztak nakonec platí: líbí se, nebo nelíbí. Každý obraz je tak trochu výpovědí o tom, komu se líbí.“ Moje pseudomoudrost ji asi zaujala, neboť se rozpovídala. „Zcela nedávno jsem se přestěhovala z Vysočiny do Brna. Abyste rozuměl, já bych se nestěhovala, na Vysočině se mi moc líbí, narodila jsem se tam, žila až doteď, jenomže nedávno mi zemřel manžel a v Brně bydlí moje dcera s rodinou. Chci jim pomáhat, hlídat děti, občas navařit a tak. Dům na Vysočině jsem prodala a koupila jsem si zcela nový byt v Brně, v sídlišti na Kamechách. Poblíž je Brněnská přehrada a lesy, říkám si, že se mi tam bude líbit. Ale i přesto bych v bytě chtěla mít i kousek milované Vysočiny, a tak jsem se rozhodla koupit si obraz, který by mi Vysočinu připomínal. Neporadil byste mi?“ Lehce jsem znervózněl, vzpomněl jsem si na starou paní z našeho paneláku. Byl tu ale na první pohled veliký rozdíl, tahle paní se stěhovala do Brna s optimistickým výhledem a také vzhledem a oblečením působila světácky, jako opravdová městská žena.
Chvíli jsem přemýšlel, v žádném případě jsem nechtěl být darebákem, jako kdysi u staré paní z našeho paneláku. „Budu k vám upřímný. Já bych si krajinku nekupoval, sama jste řekla, že to máte z bytu kousek do přírody. Jistě si časem najdete přítele nebo přítelkyni a budete spolu vyrážet na procházky do krajiny. Proč mít mrtvou krajinu na obraze. Na obraze má mít člověk něco, co nepotkává v běžném životě.“ Asi ji můj výklad zaujal, neboť hned přišla otázka: „A co byste mi tedy poradil?“ „Kupte si něco moderního, podívejte, tady mají docela hezkou litografii Josefa Lieslera, možná něco takového.“ Pozorně se zahleděla na litografii, kterou jsem jí doporučil. Čekal jsem, že řekne, že je drahá, neboť byla za osm tisíc, kdežto ceny olejů, originálů krajinek se pohybovaly tak kolem tří až pět tisíc. Pak nejistě promluvila: „Přiznám se, že vůbec netuším, co malíř tím, co namaloval, chtěl říct. A dokonce to ani není namalováno olejem. Co je to za techniku?“ Chvíli jsem jí vysvětloval, co je to litografie, kolik kusů se obvykle udělá z jedné předlohy, jak malíři jednotlivé výtisky číslují. Zaujalo jí to. „A myslíte si, že tento umělec věděl přesně, co chce obrazem vyjádřit?“ zeptala se mě zcela přirozeně a upřímně. Usmál jsem se. „To neví hromada takzvaně moderních malířů, ale to vůbec nevadí, když si obraz zakoupíte a pověsíte na zeď, můžete za tvůrce přemýšlet, co vlastně chtěl tím svým výtvorem vám sdělit. A pokud na to nekápnete, netrapte se, je to možná jenom taková snová fantazie. A sny bývají divoké. Ale myslím si, že si nakonec vlastní interpretaci obrazu sama vytvoříte. Někdy to chce čas, silný životní zážitek, novou zkušenost, prožít nepoznanou bolest.“ Na její tváři jsem poznal, že jsem ji koncem poslední věty trochu vyděsil. Ale netrápilo mě to, neboť jsem jí nelhal. Obraz, jenž nás přitahuje, jehož sdělení rozumíme, někdy o nás vypovídá více pravdy než zrcadlo, do něhož se díváme.
Nevím, zda si litografii koupila, nebo ne. Schválně jsem z galerie po mém doporučení zakrátko odešel; nechtěl jsem, aby měla pocit, že ji v rozhodování ovlivňuji. Stačilo by do galerie zajít a zjistit, jak se zákaznice rozhodla. Poznal bych to buď podle stále neprodané litografie, nebo bych informaci zjistil od prodavačky, která si mě jistě ještě pamatovala, vždyť jsem zákaznici doporučil koupi dražšího díla než původně koupit zamýšlela. Ale nezajdu tam, vůbec mě to již nezajímá. Stačí mi, že jsem jí svůj názor sdělil zcela otevřeně.
Pokud jsem chybu udělal opět, tak tentokráte byla opravdu nechtěná. Možná, že prvotní chyba je na straně oné paní, že mě oslovila. Tak to již někdy v životě chodí, setkání s někým, kdo nám je na první pohled sympatický, nám může život pěkně zkomplikovat. Nemoralizujte nad mým názorem! Stačí si přečíst počty oficiálních rozvodů, o těch neoficiálních ani nemluvě. Rozchody tzv. přátel, raději ani nepočítejme. I takový je život. A nic na tom nezmění, že dnes je Štědrý den a zítra nás čeká Narození Páně, Boží hod vánoční.
V Brně na Štědrý den Léta Páně 2012.