Dušan Polanský
Nepatřím k návštěvníkům kaváren. Dnes je ale jedna z mála výjimek, neboť známého, filatelistu, jsem pozval do kavárny. Důvod schůzky je prostý, známý nakupuje pro mne novinky známek motýlů, a dnes si odeberu novinky za uplynule pololetí. Trochu atypicky v kavárně, běžně si je odebírám na sběratelské burze, ale nějak mi termín burzy nesedl. Ničil jsem si neplánovaně nohy chůzí po Vídni. Můj výběr kavárny je zcela náhodný. Na Kounicově kousek, směrem do města, od hotelu Continental, jsou dvě cukrárny, jedna má v suterénu i kavárnu. Má i veliké boční stoly, to je pro nás důležité, bude místo na rozložení zásobníků.
Servírka je dost nervózní, bez úsměvu. Proč někdo, kdo je nervózní, dělá servírku? Tady se nemilosrdně vyžaduje úsměv za každé situace. I kdyby zemřel milovaný muž. Objednávám si čokoládu, servírka se mě ptá, zda horkou. Koukám nechápavě, asi jsou i jiné čokolády. Jo, tak jo, přihlouple přikyvuji. Čekám, že mi přinese něco podobného jako nosí v kelímku v žlutém autobusu do Prahy. Jsem ale udiven, je to hustá sladká kaše a navrchu šlehačka. To neskončí dobře. Není moc dobrá, příliš sladká, ale poslušně jako malé dítě pod taktovkou maminky polykám. Sleduji naši servírku, určitě něco rozbije. Nedomyslím, podšálek se na podlaze promění v střepy pro štěstí. Pozoruji dvě pokročilé důchodkyně sedící do kříže u stejného stolu jako je náš. Druhá servírka jim přináší po deci vína ve velikých baňatých sklenicích. Bože, tak se víno přece běžně neservíruje, člověk pak musí více myslet na to, jak víno pít, než si jej vychutnat. Pozoruji těžké roztřesené ruce důchodkyň jak neodvolatelné sklenice sunou k sobě třaslavým pohybem, to neskončí dobře, tyhle typy sklenic mají velmi tenké sklo. Ťuknutí na zdraví a je to, v jedné sklenici zůstává díra jako otevřená pusa u zubaře. Obě návštěvnice si ji s údivem prohlížejí, osahávají. Já nejsem udiven, spíš smutně spokojen se svoji trefou.
Na úvod si povídáme o všem možném, pak si odebírám novinky, cena mě nepříjemně překvapí. Vysvětluje mi, že podle výnosu Bruselu, každá zásilka z ciziny nad 22 Eur se musí po novém zdanit. No jo, zase ten Brusel. Výhodou je, že naň mohou nadávat i Pražáci. Doteď každý nadával jenom na ně. Z čokolády mám žízeň jako blázen, dávám si přinést sklenici vody. Je ve mně na jeden hlt, ale množství nestačí, proto odcházím na toaletu a chlastám pořádnou dávku z vodovodního kohoutku. Můj známý začíná být také nervózní, důvod je ale zcela jiný. U našich typů stolů je dost těsno. Sedíme na měkkých, bílých, polstrovaných pohovkách, moje se opírá o zeď, ta jeho o pohovku dalšího stolu. Za zády mu sedí korpulentní mladá dáma, která neustále poposedává, také nemá dost místa, tím ovšem tlačí její opěradlo do zad mého známého, a ten je z toho celý nervózní. Kavárny považuje za místa klidu a pohody. Stručně hodnotí: tak tady již nikdy ne. Zaplatím a odcházíme. Hezké Vánoce a šťastný Nový rok. Také vám.
Okamžitě, dnes mimo plán, vyrážím na Leitnerovu do vinotéky. Objednávám si dvě deci tvrdého Thurgau Müllera - atypicky, obvykle piju Pálavu -, abych přebil chuť čokolády a šlehačky. Trochu to pomůže. Teď hlavně nedostat průjem. Bože, to jsou hloupé starosti.
V tramvaji si prohlížím dvě holčičky a jejich zimní čepice. Nelíbí se mi, tedy čepice, holčičky jsou půvabné. Za mého mládí se nosily pletené čepice s kšiltem, také jsem je rád nosil. Minulou zimu jsem viděl přesně takovou čepici v tmavě rudé barvě na jedné mladé ženě, kšiltovka z ní udělala dítě a ani nepotřebovala kouzelnou hůlku jako Harry Potter. Takovou kouzelnou kšiltovku bych přál mé vnučce, ale takovou neseženu a na upletení bych musel sehnat návod. Škoda, že takovou nebude mít. Dnes samé malé smutnosti. Ale již se těším na motýlky na zoubkovaných papírcích. Alespoň takové, vždyť jaro je daleko. Jejich pravidelné nádherně zbarvené tvary milovala nejen secese, ale miluji je i já.
V Brně 9. prosince 2011.