Dušan Polanský
Moje stránky nijak zvlášť nepropaguji ani nikomu nedoporučuji ke čtení, i mnozí lidé z mého okolí neví, že mám vlastní nezávislé literární webové stránky. Čtenáři je většinou objeví tak, že něco googlují a prohlížeč jim moje stránky nabídne v rámci vyhledaných odkazů k zadanému výrazu. Nemohu doložit ani jeden případ klasické písemné korespondence s čtenářem, koneckonců na mých stránkách poštovní adresu ani nemám uvedenou. Rovněž elektronická e-mailová korespondence je minimální. Zhruba za tři roky provozu mých stránek jsem obdržel od čtenářů asi 50 e-mailů, tedy když nepočítám odpovědní e-maily čtenářů v případě reakce na moji odpověď. Muži a ženy vychází přibližně napůl.
Nevzpomínám si, že bych na e-mail některého čtenáře neodpověděl. Pokud ano, tak to muselo být nechtěným opomenutím, za což se dodatečně omlouvám. Ovšem přiznávám, že jakmile cítím či tuším, že by se e-mailové dopisování mohlo posunout do jiné roviny než je vztah autor–čtenář anebo když výměna e-mailů sklouzne do formální korespondence, což je častý případ, tak se snažím vzájemné e-mailování ukončit. Rozhodnutí o ukončení e-mailování se snažím sdělit šetrně, taktně, ale přitom dostatečně jasně. Výsledkem téhle mojí, někdo možná řekne, že barbarské důslednosti, jiný že přehnané opatrnosti, je, že se zatím nestalo, abych si s nějakou čtenářkou nebo čtenářem dopisoval déle než dva až tři měsíce. Nechtěl bych aby tyhle řádky vyzněly jako projev apriorního alibismu, opatrnictví, ale jednoduše nerad bych se opakovaně dostával do role chápajícího, trpělivého osobního psychologa či utěšitele nebo toho, co univerzálně chápe problémy každého čtenáře, jenž se na něho obrátí. O rovině citového pochopení s náznaky možného sblížení nebudu raději ani mluvit, jednoduše tyhle jemnosti a příjemnosti života jsem ze svého života navždy zcela vypustil, nerad bych se dočkal i coby jen náznaku nepříjemného překvapení.
Pokud jde o e-maily – je jedno, zda se jedná o přijaté či odeslané –, v poštovní schránce si žádné neponechávám, natož abych je archivoval. Jakmile jednou na e-mail čtenáře odpovím, okamžitě původní e-mail včetně odpovědi odstraním. Že občas s touto mojí praxí jsou spojené i úsměvné či trapné situace, je nabíledni. Když se čtenářka či čtenář odvolává na obsah předtím zaslaného e-mailu, tak již obvykle nemám se šanci dopátrat, o čem byla již řeč. Obvykle tuhle trapnou skutečnost nepřiznám a nějak se to snažím ukličkovat. Je jasné, že inteligentnější čtenářka nebo čtenář mě občas odhalí. Častým výsledkem je, že se již nedočkám dalšího e-mailu. Tak mi třeba.
To, co bylo napsáno ve dvou odstavcích výše, nelze chápat jako projev neúcty k čtenářům. Naopak, každého čtenáře, který si něco přečte z mé literální tvorby, si vážím a jsem mu za čas věnovaný mým stránkám vděčný. Rovněž si vážím každý názor, i když na rovinu přiznávám, že nejsa profesionální spisovatel, je mi tak trochu jedno, co mi ten, který čtenář k mé tvorbě sdělí, i tak si nakonec jdu dál po svém. Ale tak činí každý, kdo něco opravdu samostatně, poctivě tvoří. A nemusí to být jenom písmák.
Teď si dovolím trochu psychologizovat, pokusím se o malou klasifikaci čtenářů, jež mi svůj názor na mé stránky sdělují. Je tu určité riziko, že některé čtenářce či některému čtenáři šlápnu na kuří oko, ale i takový jsem a nebyl bych to já, kdybych si to odpustil. Je jasné, že kdyby mě psaní živilo, nemohl bych si takovýto střípek vůbec dovolit napsat. Jenomže mě neživí a živit určitě již nebude; naopak provozování důsledně nekomerčních stránek mě nějakou korunu každoročně stojí. Pochopitelně největší nevratnou investicí je můj volný čas, ale takto vynaloženého času nelituji, neboť psát mě zatím baví. Když přestane, tak provoz stránek ukončím nato tata.
Takže hurá k slíbené klasifikaci. Pokusím se o rozdělení čtenářů do skupin. Je pochopitelné a logické , že vždy zbudou jednotlivci, které nenasáčkujete do žádně skupiny, tak to již v životě chodí. V první skupině jsou většinou ti čtenáři, které zaujmou odborné texty, i když takových článků je na mých stránkách minimálně. Většinou jsou to muži, hlavně studenti. Obvykle mě chválí za jasnost a názornost výkladu, ale kde tu zazní i kritika. Ta obvykle pramení z neznalosti skutečnosti, že většinou to, o čem píšu, je spíš můj koníček, než má profese. Naopak je veliká grupa takzvaných profesionálů, kteří v životě pro své žáky či studenty, aby se jim lépe učilo, nic nenapsali. Maximálně se zmohou na kritiku svých žáků a studentů. Druhá skupina čtenářů, jsou hlavně čtenářky, které zaujaly hlavně Střípky a texty v sekci Nejen básně v próze. Poměrně výrazně vyjadřují svůj názor a životní zkušenost k obsahu některých textů. Obvykle se nevyhnou vyslovení svého názoru na nás muže, abych teď nelhal, většinou je to názor negativní. Popravdě v tomto se jim nedivím, neboť já jsem pro změnu dost kritický k ženám. Dle mého odhadu jsou tyhle dámy většinou slušně ekonomicky zajištěné, neboť v jejich e-mailech se obvykle neobjevuje sebemenší zmínky o tom, že mají nebo musí řešit své existenční problémy. Spíš se stěžují, že sice mají, ale nevadilo by, kdyby toho bylo ještě více, tedy od mužů nebo z dědictví. Obecně jejich názory bych označil za dost romantické, což je ale logické, neboť tím, že nemusí řešit existenční problémy, mají dostatečný prostor pro romantické snění nejen o skvělých partnerech, ale i skvělém ekonomickém zajištění. Odhaduji, že tahle skupina čtenářek stihla nebo stihne vystřídat několik přátel či partnerů, ale většinou žádný z nich, nebude ten pravý, jak říkají Němci echt. Osobně si myslím, že kdyby na tom nebyly ekonomicky tak dobře, obratem by se zlepšila i kvalita jejich partnerů a míra kritičnosti k mužům by se výrazně snížila. Ovšem tím by se prudce snížil počet mnou obdržených e-mailů, neboť vážené čtenářky by musely řešit existenční problémy, a ty vám nedovolí žádné hlubší intelektuální či romantické úvahy. Předposlední skupinou čtenářů jsou milovníci sci-fi, antidetektivek či dobrodružně nebo napínavě laděných příběhů. U těchto čtenářů je obsah e-mailů jasně orientován k samotnému obsahu příběhů. Většinou chválí, ale někdy to i pěkně schytám. Budiž jim i mně odpuštěno. Poslední, nejmenší, skupinou jsou čtenáři, které zaujme na obsahu toho kterého článku nějaký detail, který doteď neznali. Většina z nich se pozitivně vyjadřují k šíři mých znalostí, že oni by nikdy takové nic nedokázali napsat. Obvykle jim odpovím, že já bych zase nedokázal mnohé z toho, co umí oni zcela běžně tak, že jim to ani nepřijde. No a tím je dosaženo spokojenosti jakž takž na obou stranách. A tak by to mělo být nejen mezi autorem a čtenářem, ale ve vztazích mezi lidmi vůbec.
V Brně 14. února 2013.