Čudlíky
Dušan Polanský
Vnoučka Vojtíška, v době našeho malého příběhu měl sedmnáct měsíců, přitahují čudlíky a vše to, co se přepíná a signalizuje aktivitu světelně nebo zvukem někdy až nebezpečně moc. Při těchto činnostech je to již na první pohled šťastné dítě. Spokojeně si pobrukuje, usmívá se, něco si žvatlá jen tak pro sebe. To, že si pod kontrolou dospělého hraje s ovládačem televize nebo rádia nebo stiskne čudlík ve výtahu anebo v autobuse MHD či cvaká vypínačem osvětlení, nemluvě o různých tlačítkách na hračkách, to není nic neobvyklého u většiny dětí, jenomže u vnoučka je tu jedna veliká komplikace, má zálusk i na nebezpečnější čudlíky. Již několikrát úspěšně spolehlivě vypnul nebo přepnul do jiného režimu automatickou pračku. Jistě, pračka se dá nastavit tak, aby v průběhu praní tlačítka byla nefunkční, jenomže tuhle ochranu již dvakrát zdolal. Nedávno jsem ho pozoroval v kuchyni jeho rodičů, přisunul si židli k místu, kde je mikrovlnka. Na židli vylezl a urputně se snažil dosáhnout na panel s čudlíky. Když jsem mu důrazně řekl, že ne, ne, ne, tak se lítostivě rozplakal, což je jeho nejosvědčenější obrana proti ne, ne, ne. Je pravdou, že od dědy takový podraz nečekal, proto tentokráte jeho pláč byl o něco více hořký než v případě ne, ne, ne od rodičů.
Občas jsou z téhle jeho záliby i malé trapasy. Kdykoliv u kohokoliv vidí mobil, notebook, tablet, foťák či jiné podobné zařízení, nesmlouvavě se na něj hrabe. Jakmile ale následuje ze strany jeho hlídače zákonité ne, ne, ne, tak obvykle nahodí již zmíněný lítostivý pláč. Někdy se ale brání i rafinovaněji. Kupříkladu nedávno nebyl k nalezení televizní ovladač. Prohrabalo se snad vše, což nebylo až tak jednoduché, protože Vojtíškovy rodiče se přestěhovali z malého bytu do nového, většího a všechny věci ještě nebyly na svém místě, mnohé ještě ležely ve velikých krabicích. Když prohlížeč nebyl k nalezení, už se myslelo, že jej hodil do odpadkového koše, čehož si nikdo nevšimnul a ovladač skončil s odpadky v kontejneru. Vypadalo to, že se bude muset koupit nový. Ale nějak se mi to nezdálo, přece ovladač není knoflík. Soustředil jsem se na chodbu, která zatím byla osvětlena jenom jedinou žárovkou. Po chvilce pátrání jsem si všimnul kousek malého červeného slona s žlutýma ušima; trčel zpod kousku ošacení v rohové úložné skříňce bez dvířek. Věděl jsem, že jsem doma, když je tam slon, bude tam i ovladač. Byl tam, ale hezky zastrčen zcela vzadu, v šeru nebyl vůbec vidět.
Někdy je ale vše složitější. Nedávno jsem ho nesl v náručí z Údolí oddechu k nám do paneláku. Cesta vede přes parkoviště. Tam jsem potkal známého, který na trávě podél parkoviště venčil svého malého pejska. Vojtíšek, stejně jako já, psům moc nevěří, ale od tohoto nebezpečí nehrozilo, jenomže vnouček ještě takhle psí rasu neumí odhadnout, a tak se mě raději poctivě držel a pejska tiše a vážně pozoroval. Chvíli jsme si povídali o letošním sestupu našeho fotbalového klubu Dosta Bystrc do krajské soutěže. „Podle mne,“ povídal jsem, „se nejedná o žádnou tragédii. S fotbalem je to jako s lidským životem. I v životě, pokud člověk prohraje, ale má šanci začít znovu, tak to může být pro něj velikým plusem. Horší je, když již takovou šanci nedostane. Pak je amen.“
Už jsem se chtěl se známým rozloučit a pokračovat s Vojtíškem v náručí směrem k našemu paneláku, když jeho pohled začal pozorně sledovat zánovní bílý luxusní automobil vjíždějící na parkoviště. Prohodil, jen tak bokem, někam směrem k zcela opuštěnému nákupnímu centru Letná: „Bavorák 740, ten jsem ještě na silnici v Brně neviděl!“ „To číslo bude asi typ,“ pomyslel jsem si. Abyste rozuměli, autům téměř nehovím, dělím je na vyloženě drahé, středně drahé a ne moc drahé. No a ještě trochu zvládám barvy, ale jenom ty jednodušší. Ale barvy jsou věda i ve filatelii, dokonce větší než u aut. Bavoráka jsem si zařadil do skupiny vyloženě drahých, až večer na internetu jsem se ujistil, že jsem se nesekl. Údiv známého byl možná umocněn tím, že se takový auťák objevil zde na parkovišti obyčejného panelového sídliště. V autech se vyzná docela slušně, dlouhou dobu dělal automechanika, jenomže zdraví u něj předčasně dosloužilo, proto musel toho nechat. Jednou při společném návratu z fotbalu mi vyprávěl o všech patáliích kolem svých nemocí. Bylo jich požehnaně, v tomhle jednoduše neměl v životě štěstí.
Mě věci kolem aut neudivují, tak jako někoho neudivuje příjemný zahradnický déšť nebo hezká filatelistická celistvost, jež zase udivují mě. Známý se začal nenápadně k „740“ sunout. „Tak ahoj, a zase někdy na Dostě,“ rozloučil jsem se. Neodpověděl mi, ale nevysvětloval jsem si to zle, rozuměl jsem mu. Baví vás auťáky, vyučíte se automechanikem, nějakou dobu automechanikujete, ale pak přijde zrada ze strany zdraví. Jenomže opravdové lásky se nezbavíte tím, že ji zavrhnete, vykoupením je obvykle jedině smrt nebo Boží zázrak. Možná ale ani ty ne, jelikož když na ni budete myslet v poslední chvíli života, tak vás bude doprovázet navěky. V každém případě mu moc přeji, aby u Hospodina na Věčnosti řídil jenom samé luxusní auťáky.
Ještě jednou jsem se otočil, ne ze zvědavosti, na tenhle typ zvědavosti si nepotrpím, ale něco mi říkalo, že se zde ještě něco bude dít. Nemýlil jsem se. Z „740“ ze sedla řidiče dost vztekle vystoupil ležérně ale elegantně oblečený chlápek kolem pětatřiceti až čtyřiceti. Musel to tu znát, jelikož šel směrem k nám, parkoviště má totiž jenom jeden společný vjezd i výjezd a když se chcete dostat pěšky někam v sídlišti musíte právě k tomu společnému vjezdu i výjezdu. Nestihnul udělat snad ani třicet kroků, když ze sedadla vedle řidiče za ním vyběhla ženská, řekl bych, že čerstvá padesátnice. Docela oháklá, šperků měla na sobě určitě za více než je můj roční brutto plat. A detail, který mi coby chlapovi nemohl ujít, měla silikony. Brr. Spěchala až moc, protože nezabouchla za sebou dveře. Zatím mě nic nepřekvapilo, troufnul bych si s velikou pravděpodobností trefit majetkové poměry i vztah obou protagonistů. Ale to jistě ne jenom já. Hned spustila halasně německy na svého přítele, aby se vrátil, ale ten teatrálně a zdánlivě neochvějně kráčel po prudce stoupajícím chodníku směrem k Letné. Dáma se najednou zastavila, došlo jí, že svého přítele jenom tak lehce nedohoní a hlavně nepřesvědčí k návratu, a proto nemůže dveře auťáku nechat otevřené. Mezitím bývalý automechanik byl již u „740“ a nenápadně se díval na panel řízení. Určitě to z jeho pohledu bylo zajímavé koukání. Vojtíšek se mi začal v náručí škubat, což je signál, že chce dolu, že vyrazí po svých. Podíval jsme se kolem. Aha, pejsek kamsi zaběhl, tak proto chtěl na asfalt, jinak by se mě držel jako státní úředník svého fleku. A již se valil jako tank k „740“. O autech už také ví své, ve frontě aut spolehlivě ukáže na auto rodičů. Kéž by mu tak šlo čůrání a kakání do nočníku, ale na tohle ani pomyslet.
Dáma usedla na místo řidiče a chtěla nastartovat, ale nedařilo se. U tak drahého auťáku to těžko mohla být technická závady, což se záhy potvrdilo. Příčinou byl nastavený bezpečnostní kód, po našem heslo. Neznala ho. Dnes jej totiž její partner změnil, měl pocit, že mu na parkovišti při otevřeném okně nějaký pobuda koukal na prsty při jeho zadávání. To už jsem ale překládal automechanikovi z němčiny. Moc německy neznám, ale pasívně jsem rozuměl všemu. Zda by nešlo tohle zabezpečení nějak odblokovat? Lámanou němčinou jsem jí vysvětlil, že kolega je automechanik, že to může zkusit. Bylo málo pravděpodobné, že takovouhle akci zvládne, s takovými vozy neměl zkušenost. Ale protože tonoucí se i stébla chytá, dáma mu uvolnila sedadlo řidiče. Asi nám věřila, jelikož se opět rozběhla za svým milencem. Vojtíšek to již nemohl vydržet, začal se drápat přes milého automechanika dovnitř. Pestrý panel čudlíků, světýlek, stupnic jej lákal až moc. „Víte co, otevřete mi druhé dveře, ať se vnouček podívá. Budu jej hlídat.“ „Tady není co pokazit,“ prohodil známý s naprostým klidem a dveře otevřel. Vojtíška jsem postavil na podlahu auťáku a lehce jej držel, aby se mohl dívat na panel a ruce automechanika. Mechanik si pozorně prohlížel panel a Vojtíšek spokojeně sahal na různé čudlíky a prstíčkem ukazoval na stupnice, občas se otočil ke mně, abych jej pochválil a vyslovil souhlas s jeho bastlením, což mi nikdy nedělá problém. Najednou mi došlo, že několikrát jen tak prstíkem zadal na světelné klávesnici číslici a pokaždé zadání potvrdil. Vždyť zkouší zadat heslo a každý informační systém má nastaven povolený počet pokusů při nesprávném zadání hesla! Počet pokusů se již mohl blížit k limitu povolených opakování! Nenápadně jsem Vojtíškovu ruku vedl tam, kde nehrozily žádné komplikace. Najednou naše aktivity přerušil řízný ostrý hlas: „Okamžitě z toho auťáku vypadněte!“ Bylo nám jasné, že je to sponzorovaný milenec. Ona jej uklidňovala, že s tím souhlasila, že nezná heslo a aby se již nerozčiloval, že mu přece slíbila, že mu peníze pro jeho bratra dá. Takže tady někde bydlí brácha našeho hrdiny, který se zde předvádí jako člen ochranky šéfa mafie, proto ta znalost prostředí. Najednou jsem si všiml pravé ruky automechanika, rychle zadával hesla a potvrzoval je. Kdo má rád, když na něj někdo huláká? On i já s vnoučkem jsme z auta vypadli, přesně dle přání rozzuřeného elegána.
Někdy si můžete vyzkoušet známou jednoduchou psychologickou fintu, jež obvykle funguje. Před určitým výkonem, který je spojen s přesnou činností, se můžete pokusit vykonavatele zmást povídáním o podobných činnostech. V tomhle případě jsem fešákovi přes přiotevřené okno řekl: „Pane, omlouvám se, ale vnouček asi již vyťukal nějaké kombinace čísel a možná je i potvrdil, ale zapamatoval jsem si je: první kombinace byla: 4589, další 1119,“ a posléze jsem ze sebe vychrlil několik dalších kombinací různých délek. Automechanik se potutelně usmíval, tušil kam směřuji, vždyť on také stihnul zadat několik hesel. Asi také neměl rád typy lidí, kteří se předvádí za cizí. „Ty debile, nechtěj, abych vylezl z vozu,“ odkomentoval můj pokus o zmatení přes okno řidič. Všichni tři jsme se rychle přesunuli za obrubníky parkoviště a poměrně rychle jsme postupovali směrem k panelákům. Znáte to, když labilnímu řidiči rupnou nervy, tak bývají z toho pěkné rvačky. Je pravda, že tenhle frajer by šanci na nás dva neměl, tedy hlavně na známého automechanika, je docela slušně urostlý, ale je zbytečné provokovat. Pak jsme z bezpečné vzdálenosti jenom sledovali, zda auto odjede, nebo neodjede. Neodjelo. Chlápek vztekle vyskočil z auta a hrozil směrem k nám a přitom nadával. Vytáhl mobil a kamsi volal. V poklidu jsme se otočili a pomalu kráčeli po trávě podél zahrádek a chatek směrem od parkoviště. Vojtíšek se nechal nést, jelikož pejsek byl opět s námi. Navíc byl docela smutný, čudlíky v autě se mu moc líbily, ale pochopil, že tentokráte by mu pláč nepomohl. Slíbil jsem mu, že absolvujeme spolu několik jízd ve výtahu v domě, kde bydlí. Od rodičů se toho z výchovných důvodů těžko dočká, ale já mám pro tentokráte výhodu, nejsem rodič.
Za dva dny po zmíněné události jsem šel z práce přes město do vinotéky na Leitnerově. Kousek mé nejobvyklejší trasy vede také přes parkoviště hotelu International a dále po ulici Husově. A právě na tomto parkovišti stará známá „740“ stála. Určitě ne velikou náhodou, přece když někdo má peněz jako hnoje, nebude bydlet někde v obyčejném podnájmu. Najednou mě kdosi oslovil jménem. Začal jsem se otáčet jak kohout na špičce protestantského kostela, abych zjistil majitele výrazného hlasu. Usmíval se na mě urostlý pětačtyřicátník. Bliklo mi, že kamsi určitě patří. Jen kam? Hned vyrazil ke mně, srdečně mi podal pravici. Jasné, můj student. Patřil k těm šikovnějším. Okamžitě spustil krátkou rekapitulaci své profesní kariéry a hned i lobboval za jednu firmu, musel o mně vědět, že stále dělám do informatiky. Chvíli jsem si povídali o všem možném z naší branže. Najednou jsem spatřil staré známé z našeho parkoviště jak spolu míří k „740“. Oba byli v pohodě, vypadalo to, že i brácha našeho suveréna si přišel na své. Elegán se v poklidu podíval směrem k nám. Snad mě nepozná, přece si zde a navíc ještě před svým bývalým studentem nebudeme nadávat do debilů! Ale kdepak, k mému údivu si v poklidu kývl na pozdrav s mým novým společníkem. „Vy jej znáte?“ nedalo mi, nezeptat se. „Jo, kdysi u nás krátce dělal, ale pak se dal na jiné aktivity, že u nás vydělává málo.“ „A byl dobrý, tedy jako informatik,“ zvědavost mi nedala. „Těžko říct, byl u nás jenom krátce, již předtím zkoušel různé profese, zdál se mi dost nestálý, jako kdyby nevěděl, co vlastně chce.“ „Vy jej znáte také?“ zeptal se mě na revanš. „Ani ne, jenom se mi zdá trochu povědomý, … možná absolvoval nějaký kurz, v němž jsem učil. Znáte to, učitel si všechny studenty a kurzisty nepamatuje, ale opačně to funguje.“ „Jasné, to znám, občas také školím,“ přisvědčil s pochopením. „740“ odjela z parkoviště. Krátce nato jsem se rozloučil s bývalým studentem a vyrazil jsem směrem k Pekařské. Můj student nasedl do své, již nec moc nové, audiny a také někam vyrazil. Každý po svém a podle svého. I ten a ta v „740“ někam směřují. Kolik lidí, tolik životních cest. I ta Vojtíškova bude jedinečná.
V Brně 22. července 2014.