Někdy mohou být i dárky nebezpečné
Dušan Polanský
O nebezpečných známostech víme snad všichni, či už z románu Pierra Choderlose de Laclose nebo jeho několika filmových zpracování anebo, a to je jistě horší případ, z vlastní zkušenosti, leč i dárky mohou být někdy nebezpečné. Nemyslím nebezpečné kvůli nebezpečnosti výrobního provedení, i takové jsou, ale teď myslím na případ, kdy pohled na dárek vyvolá v nás smutné či dokonce nepříjemné vzpomínky na osobu, která nám dárek věnovala.
Není totiž dárek jako dárek. Když je někdo bohatý a koupí vám např. drahé auto, no tak z hlediska evokace citů se až tak moc neděje, tedy podle mne. Auto vyrobil kdosi anonymní, peníze asi dotyčný spíš někde nahrabal, než těžko vydělal, takže jaképak, copak. Ale dárek vytvořený vlastníma rukama a s myšlenkami na toho, komu jej chceme darovat, to již může být v případě budoucího rozchodu, konfliktu, odchodu na věčnost citová zátěž i pro obdarovaného. Jistě, vše závisí na důvodu rozchodu a také na povaze každého člověka, každý z nás je jiný, ale osobně takový dárek nemohu mít ani někde zastrčený, natož každý pracovní den na očích po celou pracovní dobu. To by nešlo, člověk má na smutné události zapomínat a ne si je opět a opět vybavovat a pokoušet se jim vdechovat život dokonce i v práci. A navíc nevíte, jak dárce, tedy pokud neodešel na věčnost, váš rozchod zvládl. Většinou si již na vás ani nevzpomene, neboť jeho nový život jej zcela pohltil a vy byste se jako blbec zbytečně trápil tím, co je již nenávratně pryč. Takový již život je. Ne náhodou psychologové v těchto situacích obvykle radí, že vše, co nám kdysi blízkého člověka připomíná, nemilosrdně zlikvidovat.
Dárek, jenž vidíte na obrázku, určitě takto nebezpečný není, ale chci být upřímný, v práci jej přesto nechci, ne probůh kvůli dárkyni, tu totiž osobně neznám, ale z toho důvodu, že jsem si před určitou dobou řekl, že v práci nechci nic, tedy ani dárky, co by ve mně jakýmkoliv způsobem evokovalo jakékoliv pocity, vzpomínky, úvahy, nedej Bůh dokonce vybudilo občas emoce. Buď vůle má! Ono zase tohle omezení na pracoviště až tak dramatické nebude, jedná se spíš o měsíce, jelikož jsem již důchodce. Dárek na obrázku v krátké době skončí u někoho, komu přinese radost a kdo si žádná citová kritéria na dárky vyrobené rukou dárce neměl důvod stanovit. Tento dárek si obzvlášť zaslouží, aby někoho těšil. Mohl by skončit u nás v bytě, ale ten je malý, takže jsme všecky živé kytky zlikvidovali; nejdřív existence až pak estetická nadstavba, taková je realita života. Ale zase nejsme až takoví barbaři, řezané květiny jsou na kuchyňském stole ve váze poměrně často. Nemluvě o tom, že mám kytky i na zahrádce.
Teď něco faktického k dárku na obrázku, asi všichni poznáte, že je to obal na květináč. Většina z vás asi neuhodne, z čeho je vyrobený. Je totiž z papíru, přesněji z leteckého papíru. Dno obalu tvoří umělohmotná miska vysoká asi 2 centimetry, která spolehlivě zabrání vodě porušit papírový obal. Vše je pevné a spolehlivě drží tvar. Pro ty mladší na vysvětlenou: letecký papír se kdysi používal na tzv. leteckou poštu, u té obálka i list s obsahem byly z velice tenkého, ale přitom poměrně pevného, papíru. Důvod je čistě historický. Letadla kdysi neměla velikou užitečnou nosnost, což se poměrně dramaticky odráželo i v poplatcích za leteckou poštu v závislosti na hmotnosti dopisu. Pokud jste napsali dopis na 2 listy A4 leteckého papíru a vložili jej do obálky z téhož papíru, tak jste se váhově akurát vešli do nejnižšího poštovního tarifu pro leteckou poštu. Sice i dnes si můžete koupit za 1 Kč na poště obálku pro leteckou poštu, je výrazně barevně označená a je z tenkého papíru, ale asi neseženete v papírnictví klasický letecký papír. Tenký průklepák ano, ale na ten se píše velice zle.
A jak jsem se k dárku dostal? Zcela nezaslouženě. Mladá kolegyně z práce mě poprosila, abych nevyhazoval staré Zlaté stránky, že její blízká známá, paní Helena, je v starobním důchodu, a aby se něčím bavila, mimo jiné vyrábí, podle mne spíš tvoří, z tenkého papíru ozdobné předměty. Vzpomněl jsem si, že na zahrádce v zahradní chatce zůstal po málem totální likvidaci různého haraburdí a věcí, balík leteckého papíru; tchyně totiž kdysi pracovala v skladě kancelářských potřeb, tenhle balík asi při inventúře přebýval, a tak co s ním... Skončil, jako nejedna zbytečnost, v zahradní chatce, kde jeho využití k něčemu smysluplnému nepřicházelo do úvahy. Je malý zázrak, že balík unikl pozornosti myší a kun, jelikož většina papíru, novin a časopisů byla vzorně ohryzaná. Balík jsem se chystal několikrát odnést a vyhodit do kontejneru na papír u nás v Bystrci, ale kvůli mé lenosti nikdy k tomu nedošlo. A tak nakonec balík skončil u zmíněné paní. Obal na květináč je nezasloužená odměna za mé odnesení zbytečného papíru balíku ze zahrádky do práce. Nezasloužená proto, že vyrobení takového obalu na květináč musí být časově náročné, nemluvě o tom, že musíte mít pěkně šikovné ruce. O to více si ale dárku vážím. A také si moc vážím lidi, co dokáži dělat věci jen tak pro radost sobě a jiným. Počtáře, pragmatiky a ekonomy až tak moc nemusím.
Když už jsme u šikovných rukou, poznal jsem v životě jenom několik lidí, kteří byli manuálně zruční a uměli věci dělat snadno a s vkusem. I dnes jsem zcela náhodou potkal ve vetešnictví na Leitnerově ulici mladou ženu, která se specializuje na renovace a opravu zajímavého nábytku. Kromě téhle dámy všichni ostatní dělali profesi, v níž tenhle Boží dar, manuální zručnost a cit pro vkus, nemohli buď vůbec, nebo jenom částečně využít. Škoda. Nás manuálních neumětelů je jak hnoje, kdežto těch šikovných jako šafránů, a přitom si dovolíme ten luxus, že jejich šikovnost neumíme využít. A pak se nemáme divit, že se nám nedostává hospodářského růstu, o němž tlachají politici každý den! Představa, že hospodářskou prosperitu lze postavit hlavně na úřednících, filozofech, sociolozích, psycholozích, manažerech, politicích, poradcích, bankéřích, dealerech, analyticích, mluvčích kohosi a čehosi a podobných profesích je iluzorní jako představa, že politiky trápí veliký státní dluh. Stačí se podívat na celý středověk. Veliká armáda šikovných řemeslníků bez jakéhokoliv klasického vzdělání dokázala vytvořit stavebně náročné sakrální a světské stavby s nádherným vybavením a krásnou výzdobou z různých přírodních materiálů. Dnes by každý z téhle anonymní armády řemeslníků byl považován za umělce. Proč tomu tak kdysi bylo? Určitě i absencí příslušných průmyslových technologií, takže vše musela vytvořit lidská ruka, ale také z úcty k řemeslům, k ruční práci. I já tímto vzdávám malý hold všem tvůrcům hezkých, ale současně z mého pohledu občas i potenciálně „nebezpečných dárků“. Ale zase, já jsem já, kdežto vy nebezpečnost dárků můžete vidět zcela jinak. I to je život.
V Brně 26. června 2013.