Dušan Polanský
Rozchody milenců, ale nejen jich, se odehrávají různě, na různých místech a s různou intezitou citové bolesti či úlevy jedné nebo druhé strany. Rozchod, o němž vám budu krátce vyprávět, jsem zažil a viděl na vlastní oči před více než rokem za jednoho hezkého letního dne v tramvaji.
Jak asi víte, v Brně jezdí tramvaje, brňané jim říkají ve svém slangu, po brněnsku hantecu, šaliny. Jednička je šalina s nejdelší trasou. Začíná kus nad Brněnskou přehradou v sídlišti Bystrc, pak pokračuje do středu města k Hlavnímu nádraží, tam se otočí málem do protisměru a končí kdesi daleko v Řečkovicích, přičemž výchozí a konečná zastávka nejsou optickou vzdáleností od sebe až tak daleko, i když celá jízda trvá skoro hodinu.
Toho letního dne, kdy se příběh odehrál, jsem se rozhodl vyrazit do města. V plánu byla moje stereotypní loudací klasika bez praktického cíle: podívat se do dvou, třech antikvariátů, omrknout nějakou galerii, možná i starožitnictví, a pak vše dovržit krátkým povídáním u dvou deci bílého ve vinotéce. Jednička byla tohoto dne již na třetí zastávce v Bystrci atypicky plná, všechna sedadla byla obsazena. To mě mrzelo, jsou tomu již více než dva roky, co mám problémy s nohama, a proto se nedivte, že uvítám každé sklácení se na cokoliv, na čem se dá sedět nebo ležet. Ale měl jsem nakonec štěstí, z čtyřky sedadel u dveří, nimiž jsem si nastoupil, vystoupil jeden cestující. Do kříže naproti jeho místu, u okna, seděla vysoká, štíhlá mladá dívka s dlouhými tmavými vlasy v klasickém uniformním oblečení mladých: v modrých riflích. Nastupuje do tramvaje jsem si všimnul, že se otočila směrem dozadu a usmívajíc se ukazovala komusi vzadu rukou, že se ve čtyřce uvolnilo sedadlo. Má mysl spokojeně konstatovala: děvenko, máš smůlu i ten tvůj fešák – v té chvíli jsem jenom intuitivně odhadoval, že se jedná o fešáka –, a spokojeně jsem usedl na právě uvolněné místo. Dívka se sice na mě dost zklamaně podívala, ale v její, na mě zbytečně moc nalíčené mladé tváři byl i kus porozumění, chápala, že starý muž má přece jenom větší nárok sedět než její přítel. Podíval jsem se směrem dopředu a hned jsem vytušil, komu patřila její pozornost. Nebylo to vůbec těžké, z mála stojících pasažerů přicházel do úvahy jediný. Nebyl to můj typ, ale geny mladých žen hodnotí muže zcela jinak než já, starý konzervativní, ne moc úspěšný muž.
Rád pozoruji lidi a život kolem, všímám si maličkostí a vůbec vše, z čeho cítit puls života bez příkras a falešných tónů. I teď jsem se stal aktivním pozorovatelem, a cítil jsem, že se něco mezi dívkou a mladíkem odehraje. Proč? Já nevím, jednoduše jsem to cítil. Mé pozornosti nemohla ujít ani přísedící po mé levici. Byla to starší žena, ale její bystrý pohled mi jasně říkal, že mám zdatnou konkurenci. Poslední pasažer v naší čtyřce byl sice jenom někdo, ale sehrál důležitou časovou roli v našem příběhu. Asi po třech zastávkách totiž vystoupil a nikdo o jeho volné místo neprojevil zájem. Dívka se opět otočila směrem k příteli a usmívajíc se zřetelně mu levou rukou ukazovala, že místo vedle ní je volné a nakonec stejná ruka i její pohled prosebně vyslaly zoufalý signál: pojď za mnou. Přítel nereagoval, díval se kamsi do neurčita. Dívce vše docházelo, ale nevzdávala se, opět živou gestikulací a již trochu smutným rezignujícím úsměvem vábila přítele k sobě. Ten ještě s větším úsilím projevil nezájem, bylo jasné , že tím dívce jasně sděluje, že již nic, že jejich společný příběh končí. Tramvaj zastavila na další zastávce, mladík ale již dívčín zoufalý pohled nevydržel a zbaběle vystoupil. Dívka se prudce otočila směrem k nám, bylo vidět, že je hořce nešťastná, zoufale zadržovala slzy, ne snad proto, že by se styděla před námi plakat, ale z docela prostého důvodu, bránila slzám vykonat dílo skázy na nalíčení její hezké tváře. Chtěla ho zachovat bez poskvrnky, akurát jsem nechápal pro koho, když přítel právě vystoupil do nenávratné minulosti. Snad pro nového potenciálního přítele. Slzy si až do našeho příjezdu k Hlavnímu nádraží utírala jenom hřbetem ruky, jak to ženy umí, když chtějí zabránit rozetření líčidla. Všichni tři jsme vystoupili. Než jsem stihl vyrazit svým směrem do anonymního proudu lidí, někdo mě potáhl za triko. Otočil jsem se, byla to moje přísedící. To, že nic z dění mezí dívkou a mladým mužem jí neušlo, snad nemusím zdůrazňovat. Zvědavě se mě zeptala: Pane, myslíte si, že ti dva se rozešli definitivně? Odpověděl jsem jí jediným slovem: Definitivně! Pak mě také definitivně pohltily horkem znavené ulice milovaného i proklínaného města.
V Brně 23. 11. 2011.