Dušan Polanský
Bolesti zad z minulého víkendu z akce rytí záhonů na zahrádce se zdáli již zažehnané, a tak jsem se v sobotu na neděli 2. prosince těšil jako malé dítě. Miluji chůzi v chladném počasí a práci na čerstvém vzduchu, když vám od úst stoupá pára. Občas si loknu slivovice a je mi hej. V plánu jsem měl zahrádku, přesněji likvidaci jabloně, z které již moc není, málem nerodí a navíc mi kazí výhled na les. Jenomže plán je plán a realita nejednou jiná, také proto slovo plán nemám v oblibě.
V sobotu navečer jsem vyrazil s vnučkou, malou Jindrou, na procházku k řece Svratce, že se podíváme na kachny. Z lávky pro pěší moc na ně vidět nebylo kvůli veliké vzdálenosti, a tak jsem Jindru vzal do náruče a podél břehu jsem kus popošel směrem ke kachnám. Pak mě napadlo, že kachny musíme vidět lépe, už začínala být tma, a tak jsme oba opatrně, Jindra již po svých, sestupovali po svahu k řece. Jenomže já měl na noze boty, které se více hodí na funus nebo svatbu, než na chůzi po vlhkém svahu. Levá noha mi nečekaně uklouzla, kotník to sice ustál, stejně jako já, takže pád se nekonal, ale schytal to stehenní sval. Většina fotbalistů tento typ úrazu zná. Doprovází jej ostrá bolest, a protože nohu neuzvednete od země, musíte ji za sebou vléct málem jako pahýl. Fotbal jsem hrával i trénoval roky, ale nikdy jsem tento typ úrazu neměl. Naštěstí za chvíli dorazila s kočárkem dcera, maminka Jindry, a já Jindru mohl předat do spolehlivější péče. Bydlíme v 2. poschodí. Vystoupat po schodech do bytu bylo pro mne jedno veliké utrpení. Ale popravdě větším utrpením bylo pomyšlení, že zítra se budu muset celý den válet doma v paneláku. Takové víkendové dny mi vůbec nesedí.
Večer v leže čumě bez zájmu na TV jsem myslel na malou Jindru. Musím se přiznat, že ten den jsem provedl ještě další hloupost. Rád Jindru krmím. Na oběd měla hovězí polívečku a rajskou omáčku s těstovinami a hovězím masem. Rajskou zbožňuje, to jí musíme dát až stop, neboť by se mohla napráskat tolik, že by to mohlo skončit blitím. Jenomže jak jsme se oba chystali k obědu, Jindřiška stojíc na židli, nekompromisně ukázala na rádio, které jsem nedávno opět zprovoznil, že chce muziku. „Jindro, jasně! Muzika k jídlu musí být.“ Mělo to ale háček, k rituálu spuštění rádia neodmyslitelně patří, že si Jindra stisknutím příslušného tlačítka navolí kanál s muzikou. Leč problém. Přístup k rádiu stojícímu na skřínce šicího stroje nám atypicky komplikoval veliký ananas, který potřebuje ještě nějaký ten den k dozrání. Ananas jsem chtěl posunout, jenomže k tomu bylo ještě potřeba posunout jednu krabičku s různým drobným haraburdím, aby se vytvořilo místo pro ananas. Co vám budu povídat, spustil se dominový efekt. Najednou se Jindra řítila dolu s židle, já ji sice jakž takž zachytil, takže její pád jsem ztlumil, ale zase hrozilo, že jí padne na hlavu ananas, do něhož jsem nechtěne drcnul při posouvání krabičky. Rekapitulujme si celou situaci pro pořádek ještě jednou: v pravé ruce držím krabičku, levá ruka je zaměstnána tlumením pádu Jindry se židle, ananas si začíná padat volný pádem na její blonďatou hlavičku. Jistě chápete, že v té chvíli jsem potřeboval ještě jednu ruku, abych zachytil pád ananasu. Jenže člověk tři ruce nemá. Výsledkem onoho zmatku bylo, že Jindra skončila na podlaze a na hlavičce jí přistál ananas. Nebudu lhát, schytal jsem to. Zaslouženě. Ještě že moji nešikovnost rehabilitovalo dobré jídlo, které vrátilo Jindře náladu. Je ale pravda, že ještě několikrát po obědě si položila ruku na hlavičku, na místo, kde jí přistál ananas. Po každém takovém gestu jsem jí hlavičku několikrát na místě dopadu ananasu pohladil a políbil. A pak již byl mezi námi smír. Ještě štěstí, že jsme oba o několik hodin později neskončili ve Svratce, to by náš smír dlouho nevydržel.
Zvláštní jak někdy události nechtěně přivoláme. Před čtrnácti dny jsem napsal příběh Ropuší rokle, který začíná pádem mne a Jindry do rokle a zraněním mé levé nohy. Teď byl z toho málem pád do Svratky a zranění levé nohy je skutečností. Říkám si, že raději již takové příběhy, v nichž se vyskytuje nebezpečí, psát nebudu. Jenomže to teď mluví rozum, když člověk usedne k počítači a začne psát, tam rozum hraje někdy jenom vedlejší roli. Touha vyjádřit to, co člověk cítí, je nejednou mocnější.
Je neděle. Občas se smutně podívám ven z okna. Už aby na krajinu sedla tma, a tím byl konec mého smutnění za promarněným dnem. Noha stále dost bolí, ale již ne tolik, co včera. Myslím na příjemnou únavu z fyzické práce, čerstvost a chlad vzduchu, jenž bych spokojeně polykal na zahrádce, kdybych nebyl takový nešika. Opět se těším na Jindru a říkám si sebekriticky: „Ne, Jindru musíš od teď hlídat pokaždé naprosto odpovědně, žádné blbnutí!“ Ale slíbit to mohu jenom do chvíle, než se na mě podívají ty její modrá zvídavá, rošťácká očička, v nichž pokaždé vidím celý smysl kontinuity lidského života z pokolení na pokolení, důkaz věčnosti lidské duše a vůbec jednu z nejkrásnějších krás života; tentokráte tu hebounce dětskou.
V Brně 2. prosince 2012.