Není dopis jako dopis
Dušan Polanský
Milá Jindřiško, moc Ti děkuji za Tvůj hezký, vlastnoručně psaný dopis. Moc mě potěšil. To víš, dnes lidé již rukou málem dopisy nepíšou, text se naťuká na počítači a pošle se po síti nebo se vše zařídí ještě pohodlněji, zavolá se mobilem. Nejhezčí na něm je, že jsi mi jej napsala jenom tak, že jsi v danou chvíli chtěla, aniž bych měl nějaký významný den. Takový dopis potěší dospěláka více než malé dítě lízátko.
Malá Jindra, vnučka, chodí do první třídy, a jak je z dopisu hned poznat, prvňáčci ještě v češtině nebrali tvrdé y. Ale co na nějakém y vůbec záleží, vždyť kontrolovat správnost pravopisu je hlavně činnost pro ty, co neumí rozlišovat, co je a co není v životě důležité. Osobně, když něco čtu, jsem zcela soustředěn na obsah, vůbec nevnímám pravopis.
Před nějakou dobou mi jeden učený blb napsal, že četl jakýsi můj článek na mém webu, že sice obsahově je výborný, ale že tam našel jednu zcela zásadní chybu, která zcela neguje kvalitu obsahu. Místo s mělo být v jakémsi slově z. Jak jsem řekl, blb. Jinak v ruštině je na to hezká průpovídka, ale protože ruština dnes moc v módě není, raději volně v češtině. Serjožo, byl si v Zoo. Byl, byl. A co si tam viděl? No ... viděl jsem ... viděl jsem mravence. A slona si viděl? Slona ...? Ne, slona jsem neviděl.
Třebaže malou Jindru za dopis chválím a mám z něj radost, přiznám se, že nejednou více než slovo napsané, je pro mne slovo vyslovené. Kdysi jsem snil, že mi někdo s hezky zabarveným hlasem bude v poklidném tempu předčítat beletrii nebo básně. Já přitom budu sedět či ležet rozvalený v pohodlném křesle a budu spokojeně poslouchat. Občas u toho jistě i usnu, ale to nebude vadit, zpět se bude vždy možné vrátit. Dnes můj sen naráží na jeden veliký problém, máme desítky televizních programů a internet, takže na předčítání nezbývá čas. Ještě štěstí, že většina rodičů i dnes čte dětem před spaním pohádkové či jiné příběhy.
A vůbec, v těchhle věcech je malá Jindra tak trochu po mně, nerada čte, raději píše a hlavně ráda poslouchá. Nevím, zda to tak zůstane i v budoucnu, v každém případě bych si tipnul, že máme v rodině nového pisálka. Po kom to asi má?
Ale pryč od pravopisu a čteného slova raději k malým dětem. Dnešní doba je docela zajímavá, hodně mladých žen a mužů si dnes spíše pořídí pejsky nebo pořádná psiska než děti. Já vím, je to složitější, někdy chcete a nejde to nebo není s kým si dítě pořídit. Ale v případě, že tyhle problémy nejsou, hlavu a patu tomu nevím. Možná i proto, že jsme nikdy v rodině psa neměli, ale možná, že pointa je prostší, starat se o děti a vychovávat je, je o hodně náročnější a vyžaduje více péče a odpovědnosti, než starat se o pejska. Pejska můžete večer doma zavřít a vyrazit do lokálu, nějak to bez vás vydrží, ale nechte doma bez dozoru malé dítě. Skončíte brzy zle, v lepším případě vám dítě odeberou, v horším se stane neštěstí. Ale proč hned tak černě, vždyť mít děti, je více zábavnější než mít pejsky či útočné psy, už jenom proto, že pes vám takový dopis nenapíše! Tuším, že nejedna mladá žena si teď v duchu řekne: Já bych i dítě chtěla, ale můj přítel se stále vymlouvá, že ještě ne, že ještě je čas. Má to jedinou vadu, podobné řeči pánů jsou průhledné jako řeči politiků o tom, že především chtějí dobře nám, ne sobě.
Nedávno mi jedna starší paní při procházce se psem smutně sdělila, že pes dokáže být často vděčnější než vlastní dítě. Pak mi vysvětlila, proč si to myslí. Syn se kapánek nepovedl, občas lumpačí, má kladný vztah k alkoholu, dost často je bez peněz, do práce se příliš nehrne. Nechtěl jsem jí ještě více pokazit náladu, raději jsem jí dal velice opatrně za pravdu. Nemohl jsem jí říct, že si myslím, že děti nemáme proto, aby nám byly vděčné, ale především pro naši vlastní radost. Děti nemilujeme jenom proto, že jsou dobré, zlé, průměrné, chytré, ne moc chytré, nešikovné, šikovné, hezké, škaredé, nemají nebo mají nějakou tělesnou či jinou vadu, ale především proto, že jsou naše. Kdo tohle nepochopil, ať si opravdu raději pořídí pejska.
V Brně 26. dubna 2018.